Popisoval jsem tu už hodně barvitých prožitků ze stavů rozšířeného vědomí, které byly plné podobenství a vizí a tak by to skoro mohlo vypadat, že výlety do holotropního vědomí přinášejí samé takové fascinující obrazy. Ale seance slouží k hlubinnému pochopení sebe sama a k léčbě našich niterných traumat a problémů. Takže ne vždy je to takové velkolepé, naopak velmi často lidé prožijí svého druhu hádanku, kterou musí rozluštit a teprve toto pochopení jim přinese proměnu. A tak mohou mít seance někdy i velice paradoxní průběh. Při listování zápisky ze starých akcí jsem narazil na několik sobě velmi podobných popisů právě takových nečekaně zvláštních prožitků. Tyto seance byly pro dotyčné psychonauty v první chvíli velmi překvapivé, protože měli najednou pocit, že „rozšířené vědomí z ničeho nic přestalo fungovat”.
Tyhle prožitky se častěji stanou spíše během psychedelického tripu, ale funguje to podobně i s holotropním dýcháním. Rozdíl je akorát v tom, že u psychedelického tripu se člověk hned začne zamýšlet nad tím co je vlastně špatně, jak to že látka najednou jakoby nepůsobí, kdežto u holotropního dýchání si může nejdřív myslet, že tahle technika na něj prostě nefunguje… Jak se tento prožitek projevuje, to nejlépe dokládá následující vyprávění jednoho z účastníků seance s ayahuascou.
“Měl jsem poměrně silnou dávku ale nestanovil jsem si žádný určitý záměr pro trip. Prostě jsem chtěl, aby mi ayahuasca ukázala, co je pro mě důležité abych to pochopil. Až teď po tom všem si ale uvědomuju, že jsem měl skryté přání pořádně si užít stav rozšířeného vědomí. Takže jsem ve skutečnosti měl záměr, ale nechtěl jsem si ho takto pojmenovat…
Trip se na začátku krásně rozvíjel, vnímal jsem rychle postupující odosobňování a oddělování se od běžné reality, vidění se měnilo, barvy se zjasňovaly, začal jsem vidět více pixelizovaně, zvuky se staly plnějšími, prostě parádní nástup tripu… Opravdu se mi to líbilo… Už tohle mě mělo varovat, že něco nedělám dobře, ale já jsem se prostě nedokázal vnitřně vzdát té touhy pořádně si užít rozšířené vědomí…
A zrovna když jsem si vnitřně liboval, jak je ten trip pěkný, jak je to mnohem úžasnější než ta nuda běžného vědomí, tak se to všechno zcela nečekaně změnilo… Najednou jsem měl pocit, že jsem z hyperprostoru dopadl přímo na nos na tvrdou zem… Odosobnění bylo pryč, byl jsem zpět ve svém malém já, všechno bylo najednou úplně obyčejné… žádné proměny vidění ani slyšení… rozšířené vědomí bylo pryč… Alespoň jsem měl takový dojem…
Řekl jsem si, že mě něco muselo vyrušit a že se tam zase vrátím, ale nešlo to… uvažoval jsem také jestli bych si neměl dát ještě další dávku, ale měl jsem pocit, že to nemám dělat… Obrátil jsem se na svou partnerku, která mi dělala sittera a řekl jsem jí, že to přestalo působit, ale ona se na mě jen tak zvláštně usmívala – zmátlo mě to ještě víc. A docela mě to všechno v té chvíli naštvalo. Proč to sakra tentokrát nepůsobí?…
Odněkud z dálky se mi ale připomínala slova z jedné přednášky, kde se hovořilo o učitelce Matce Aye a o tom, že ona je mnohem zkušenější a starší než my lidé… a že proto ví mnohem lépe co každý potřebuje zažít… ale já přece potřeboval zažít rozšířené vědomí, chtěl jsem si ho užít… tahle běžná realita je přece tak nudná a obyčejná a… prostě úplně běžná…
Rozhlížel jsem se kolem a nedávalo mi to smysl. A už mě to opravdu štvalo, že zase vidím všechno tak úplně obyčejně… ale po chvíli jsem začal mít dojem, že mě někdo pobaveně sleduje a začal jsem si všímat, že ta realita kolem mě zase tak úplně obyčejná není a že asi přeci jen jsem stále v silném tripu, akorát že se projevuje úplně jinak než jak jsem to dosud kdy zažil…
A pak mě konečně došlo co mi chce tenhle stav říct. Nic kolem mne nebylo obyčejné či běžné, jediný problém byl v tom, že jsem to všechno tak posuzoval… Matka Aya mi prostě ukázala a zdůraznila můj aktuálně největší problém – tedy neustálé posuzování všeho a všech okolo mě…
Musím říct, že když mi to došlo, tak jsem se najednou dost silně zastyděl… svět je vlastně pořád výjimečný a neobyčejný, ale já ho v běžném vědomí stále filtruju přes posuzování a poměřování – jestli to co prožívám je podle mých představ dostatečně výjimečné a nebo ne…
Takže matka Aya mi opravdu ukázala to, co jsem nutně potřeboval pochopit… musím říct, že jsem si v té chvíli připadal jako hlupák – a odněkud z dálky jsem vnímal pobavený úsměv matky Ayi… Pak už jsem prostě nechal trip volně plynout a bylo to hodně jiné než obvykle, byla to taková rekapitulace obyčejné neobyčejnosti všedního života… A pokračovalo to i v dalších hodinách a dnech tím, že jsem si mnohem více všímal věcí a informací, které by mi jinak přišly zcela běžné ale najednou jsem je nahlížel jinak a hodně věcí mi pak zapadlo do sebe a zažil jsem mnoho velice zajímavých synchronicit… takže to nakonec byl jeden z nejpoučnějších tripů, jaké jsem do té doby měl… ”
Tolik tedy k vyprávění prožitku z psychedelického tripu. Jak už jsem říkal, může se to přihodit i při holotropním dýchání ale tam je někdy těžší to rozpoznat, protože člověk může mít pocit, že na něj tato technika prostě nepůsobí. Už jsem od několika lidí slyšel, že zažili seance v nichž jakoby dýchání nefungovalo, měli pocit, že se nemůžou dostat do rozšířeného vědomí a teprve až později si uvědomili, že tahle na první pohled „úplně obyčejná a zdánlivě nefungující seance” jim otevřela nový pohled na některé věci a později se projevila v pozoruhodných setkáních, rozhovorech a synchronicitách a přinesla jim tak velice zajímavá pochopení. A dodatečně díky tomu zjistili, že i během té zdánlivě „nepodařené seance” se nastartoval hlubinný terapeutický proces, který postupně přinesl své výsledky. Akorát to nebylo takové „spektakulární” jak doufali… Prostě holotropní či psychedelická seance není „návštěva kina” pro naše rozptýlení, ale je to metoda sebezkoumání a je potřeba být vnímavý a otevřený vůči tomu, co nám chce říct…