Dnešní moderní podoba holotropního dýchání vznikla postupně v 70. a 80. letech 20. stoleti v USA, v Kalifornii, v centru alternativní kultury zvaném Esalen institut. Nachází se v oblasti Big Sur a podle dochovaných zpráv se jednalo o místo, které bylo po tisíciletí považováno místními indiánskými kmeny za posvátné. Stanislav Grof byl v roce 1973, po ukončení posledního oficiálního psychedelického výzkumného programu v Marylandu, pozván jedním ze zakladatelů Esalenu, aby zde působil jako “scholar in residence”. Nakonec zde zůstal celých 14 roků, oženil se tu se svou ženou Christinou, napsal několik knih a i díky němu byl během těchto let Esalen opravdu na čele alternativních aktivit všeho druhu.

Jednoduše řečeno, holotropní dýchání vzniklo trochu jako “z nouze ctnost”. Když totiž Stanislav Grof přednášel účastníkům seminářů o psychedelikach, opakovaně vyslechl připomínky ve smyslu – „to je všechno pěkné, ale my bychom taky chtěli něco zkusit”… Bohužel hlavní psychedelické látky byly již od roku 1966 v USA zakázány a jak vzpomínají pamětníci, v Esalenu si museli na tyhle věci dávat opravdu velký pozor. Samozřejmě, druhá věc je, co se dělo za jeho hranicemi – jak jednou vzpomínala současná manželka Stana Grofa Brigitte.

Avšak v Esalenu samotném to možné nebylo a tak Grofovi hledali nějaký jiný způsob jak umožnit lidem prožít rozšířené vědomí bez zakázaných a tehdy opravdu přísně trestaných psychedelických látek. Naštěstí měli oba v té době již řadu zkušeností s dechovými technikami. Christina praktikovala a vyučovala Hatha jógu a Stanislav opakovaně během výzkumu zažil, že jeho pacienti někdy v tripech upadali do stavu zrychleného dýchání, v němž se psychedelický prožitek ještě více zesílil. Oba také věděli, že dechová cvičení a praktiky byly součástí většiny významných spirituálních směrů. Proto se rozhodli začít experimentovat s těmito technikami a postupně je i nabídnout účastníkům Esalenských workshopů.

Do dnešní podoby se holotropní dýchání ustálilo až po jistém vývoji, ve kterém hrály svou významnou roli i různé synchronicity a náhody. Nějakou dobu se prý například zkoušely různé polohy pro dýchání. V pololeže-polosedě, v jogínském posedu, v leže v kruhu, hlavami k sobě, držíce se přitom za ruce apod. Původně také vždy dýchali všichni účastníci najednou a Stanislav a Christina na ně dohlíželi jako sitteři. Ale před jedním velkým workshopem se stalo, že Stanislav si při práci na Esalenské terasovité zahradě namohl záda a tak nebyl schopen dělat sittera. Workshop už ale nebylo možno zrušit. Proto se s Christinou rozhodli, že účastníky rozdělí na poloviny a uskuteční dvě seance dýchání, při nichž se všichni vystřídají v rolích dýchajících i sitterů. Workshop měl tak úžasný úspěch, že od té doby už se holotropní dýchání pořádalo jenom takto. Ukázalo se totiž, že možnost prožít seanci jako sitter přináší lidem mnoho pozoruhodných zkušeností. Někteří dokonce hovoří i o tom, že si dýchání užijí lépe jako sitteři.