Stanislav Grof v jedné své přednášce zmínil, že jeho přítel Michael Murphy, jeden ze zakladatelů Esalen Institutu, vydal v 70. letech knihu „The psychic side of sports”, ve které probírá informace o tom, že během sportování zažívá řada lidí silné mystické a holotropní prožitky. Anglické slovo „psychic” v názvu má význam nadpřirozený či mystický. Grof vysvětloval, že naše úzce materialisticky zaměřená civilizace si tímto způsobem nahrazuje chybějící spirituální a zasvěcovací obřady, které byly jinak v minulosti naprosto nedílnou a také nezbytnou součástí života všech starých kultur.

Dnešní společnost se sice úporně tváří jako že z mystických prožitků jsme už „vyrostli”, protože na to „věřili ti nevzdělaní a primitivní lidé v minulosti”, ale ve skutečnosti stále vyhledáváme tyto zážitky naprosto cíleně, akorát si je takto nenazýváme a obvykle o nich také moc nemluvíme. Avšak Michael Murphy ve své knize píše, že se svou spoluautorkou Rheou White shromáždili několik tisíc svědectví různých sportovců o takových mimořádných prožitcích. Pokud by vás tato kniha zajímala, tak je dostupná v digitální podobě na stránce „archive.org” – lze si ji tam zdarma na 14 dní vypůjčit pro čtení.

Sportovci popisují své prožitky různými způsoby. Například jako silný pocit vnitřní pohody a štěstí, pocity míru, klidu a bezčasovosti, pocity odstupu či oddělení od svého malého já, silné pocity bezbřehé svobody, plynutí s děním, letu a „stavu beztíže”, pocity extáze, pocity velké síly a dokonalého splynutí s prožívanými aktivitami, dokonalého propojení s přítomným okamžikem a naprostého odevzdání se prováděné činnosti, pocity mystického úžasu, nekonečnosti vlastní existence a sjednocení se se vším okolo. Kdo už někdy něco takového zažil při meditacích a nebo při holotropním dýchání či v tripu, ten ví moc dobře o čem je tu řeč.

Při kolektivních sportech jako je fotbal a basketbal pak prý sportovci podle vlastních slov někdy zažívají propojení s ostatními členy týmu do jednoho společného vědomí a hrají pak zcela instinktivně a bez problémů v tomto stavu koordinují společné aktivity na hřišti. Dokonce uvádí, že v tomto stavu i silně vnímají, pokud některý člen týmu z propojení z nějakého důvodu „vypadne”. Podobné spojení při kolektivních sportech někdy zažijí i fanoušci na tribunách. Tribuny pak také reagují zcela instinktivně, „jako jedna duše”. O takových prožitcích mi hodně vyprávěli i moji kamarádi, kteří chodili fandit na fotbalová utkání. A podle nich byly právě tyhle chvíle vzájemného propojení s ostatními lidmi jednou z nejúžasnějších věcí, jaké kdy zažili. A hráči na hřišti prý také silně vnímají takové vzácné chvíle, kdy se takto propojí i s tribunami a všechno se pak najednou daří „úplně samo”.

Mnoho sportovců hovoří také o tom, že jsou na těchto prožitcích doopravdy pozitivním způsobem psychicky závislí. Takže například prostě musí jít běhat, protože jim zažívané stavy pomáhají vyrovnat se se stresem, utřídit myšlenky apod. A tyto stavy jim přijdou jako hlubší a smysluplnější než cokoliv jiného co v životě zažívají.

Zde je pár volně přepsaných svědectví:

  • Běžec – běhám obvykle hodinu, první půlhodinu pro své tělo a druhou půlhodinu pro duši. V té druhé části se vnímám jako součást celého vesmíru
  • Lyžař – když sjíždím na lyžích nějaký hodně dlouhý svah, dostanu se do stavu naprostého klidu a ticha beze strachu
  • Horolezec – když jsem se ocitl tam na vrcholu, ve výšce 7500 metrů, obklopen tou drsnou a nespoutanou energií hor, prožíval jsem naprostý klid a bezčasovost existence. Ticho ale nebylo prázdné, bylo plné Života, prožíval jsem dokonalou jednotu se vším.
  • Atlet – i uprostřed největší vřavy na stadionu mohu prožít naprosté ticho přítomného okamžiku, je to splynutí s časoprostorem, je to splynutí s celou prožívanou situací
  • Profesionální tanečnice – když se ponořím do pohybu, prožívám odtělesnění, tanec se děje sám, já ho pouze sleduji a sleduji i sama sebe jak tančím
  • Parašutista – když letím, cítím se v té chvíli doopravdy „naživu” – nořím se do ticha a splývám se vším okolo
  • Automobilový závodník – v nejvyšších rychlostech se dostávám do zvláštního stavu, ve kterém prožívám dokonalé propojení se strojem a se závodní dráhou a velice jemně vnímám limity možností každé situace.

Další svědectví pochází od diváků a přátel. Například když se legendární fotbalista Pelé účastnil svého prvního světového šampionátu v roce 1958, hrál prý pokaždé v transu či v extázi – je to prý dobře vidět i na záběrech z utkání. Jako by dokázal předvídat co se stane v dalším okamžiku a na obličeji se mu po celou dobu zračil nadšený úžas.

V jiném případě žena popsala jak vnímá svou příbuznou, slavnou tanečnici při tanci – i když tančí i třeba jen „obyčejný” valčík na skladbu „Na krásném modrém Dunaji”, nechává se unášet hudbou a je na ní vidět, jakou extázi ji to přináší a ostatní lidé to vnímají a má to na ně také velký vliv.

Tyto stavy byly i vědecky zkoumány, například jedna kaskadérka podstoupila experiment s měřením frekvence dechu a tepu během jejího pokusu zdolat mužský rychlostní rekord v raketovém automobilu, Ukázalo se, že i při rychlosti přes 900 km za hodinu měla stejný tep a rychlost dechu jako když byla v klidu. A přesně takto i své prožitky popsala – dosáhla prý stavu naprostého klidu a úplného prožívání přítomného okamžiku.

Je tedy vidět, že mystika a stavy rozšířeného vědomí ani v moderní době z našich životů nikam nezmizely, jen je prožíváme při jiných příležitostech. Takových svědectví je v knize velmi mnoho, ale jak autoři zjistili, ne každý sportovec má odvahu o těchto prožitcích hovořit. Naše západní kultura bohužel oficiálně vyznává materialismus a také ne každý má zmíněné silné prožitky. Někteří lidé se totiž takových stavů, při kterých se dostávají mimo hranice běžného vnímání svého malého já, v zásadě dosti bojí a tak je nejspíš podvědomě cíleně blokují. Takoví lidé pak pochopitelně nejhlasitěji volají, že jsou to všechno jen „subjektivní iluze”. Chrání tím totiž sami sebe a své hodně omezené vnímání vlastní existence. Bohužel to tak vždy bývá, že lidé s nejomezenějším paradigmatem mají největší potřebu vnucovat tento velmi zúžený způsob chápání všem ostatním. Není se ale co divit, naše vnitřní „hranice možného“ vždy obklopuje strach z neznáma, které se nachází za nimi a tak překročit je není snadné…