Zkušenosti mnoha lidí ukazují, že čas od času je možno zažít spontánní vhledy do rozšířeného vědomí a že je to naprosto přirozená schopnost každého z nás. Jenže tyto vhledy přicházejí spíše „když samy chtějí”. Respektive to znamená, že pro ně musí nastat vhodné okolnosti. Nejčastěji se přihodí při pobytu v přírodě. Delší pobyt v přírodě člověka zcela automaticky naladí na vše okolo, takže se úplně samozřejmě dostáváme do mnohem rozšířenějšího vědomí, než jaké zažíváme při každodenním životě ve městě. Vůbec mám dojem, že v naší západní kultuře tolik široce „uctívané“ maskulinní rozumově-analytické denní vědomí ke svému udržení se a správnému fungování nutně potřebuje odcizené a nepřirozené prostředí našich moderních měst. To možná bude také jeden z důvodů, proč naše civilizace založená na tomto velice zúženém typu vědomí tolik likviduje přírodu. Možná ji podvědomě vnímá jako sobě cizí.
Určitě jsme každý někdy zažili pocit ohromení a „otevření se do široka“ na nějakém kopci, na vyhlídce nad krajinou. Pokud se vydáme do vysokých hor je účinek ještě silnější – ve vyšších nadmořských výškách navíc umocněný nižším tlakem vzduchu, který nás automaticky přinutí holotropně dýchat. Ale podobný pocit “rozplývání se v dálce” je možno zažít i na břehu moře. Lidé obvykle hovoří o tom, že pobyt na horách či u moře jim velice „vyčistí hlavu” případně hovoří o „očistě v duši”. Tedy o podobných zkušenostech jako po meditaci, tripu či holotropním dýchání.
V minulosti lidé tyto stavy zřejmě zažívali běžně při náboženských obřadech. Ty patrně měly již od nepaměti za cíl navozovat stavy změněného vědomí. Bohužel v našem moderním světě už tyto ceremonie ani zdaleka nemají takovou sílu. Dnes už připomínají spíše „cargo kult“. Ale podle dochovaných informací byly zřejmě v dávnější minulosti náboženské obřady mnohem více extatické, umocněné hudbou a možná i nějakými entheogeny a měly velký vliv na vědomí jejich účastníků. Však dosud můžeme v mnoha kostelech vidět sochy či obrazy světců v extázi.
Rovněž těhotenství je celkově jiný stav vědomí. Však je to také na maminkách často jasně vidět. Citlivé ženy hovoří o tom, že „duši dítěte” vnímají již od samého začátku těhotenství a v posledních měsících před porodem je pak jejich prožitek společného vědomí s dítětem obzvláště silný. Sebe sama vnímají jako „dvojbytost” s dítětem dohromady a tento stav přetrvává prý ještě i řadu měsíců po porodu. A zkušené porodní asistentky k tomu dodávají, že to platí i z druhé strany, tedy že dítě se chápe jako součást vědomí a bytosti maminky a tak odloučení od ní nese v této fázi svého života obzvláště špatně. Netřeba jistě říkat, že materialistická věda všechny tyto prožitky v současnosti většinou autoritativně odmítá, protože přece nic takového „z podstaty věci” není možné…
Velice silný stav rozšířeného vědomí také zažívají maminky při porodu – pokud mohou rodit přirozeně a nejsou zbytečně medikovány a mohou rodit v přirozené poloze. Ženy, které měly to štěstí, že zažily přirozený porod do nějž nikdo nezasahoval, popisují velice hluboké vnory do rozšířeného vědomí, případně zážitky setkání se zářivým bílým světlem. Dokonce i tatínkové, kteří byli při takovém přirozeném porodu, hovoří o tom, že to byl pro ně velice silný prožitek změněného stavu vědomí a někteří se svou ženou sdíleli i ono setkání se světlem…
Jedna známá mi také řekla, že takové spontánní vhledy jí přicházejí někdy i v opravdu těžkých životních okamžicích. Prý je zažívala hlavně během závažné nemoci jejího syna. Dostávala se na krátké chvíle do rozšířeného vědomí a bylo to pro ni velice osvobozující. Další přirozenou formou vnoru do rozšířeného vědomí je také sexualita. Ale to je velice široké téma a věnoval jsem se mu obšírněji již v první knize.
