Americká psycholožka Betty Eisner, která se v 60. letech 20. století profesionálně věnovala psychedelické terapii, ve svých textech uvádí, že praxe ukázala, že terapeut-sitter nutně musí mít vlastní zkušenosti z psychedelických tripů. Protože jinak absolutně nebude schopen pochopit prožitky tripujícího. A druhou velice důležitou vlastností sittera je podle ní empatie. Jistěže schopnost neposuzovat ani nijak nepoměřovat prožitky a chování klienta během tripu a veliká trpělivost jsou také velice potřebné, ale právě empatie je podle ní nejdůležitější. Protože jen díky ní dokáže sitter správně reagovat na stavy tripujícího.
Oficiální postupy samozřejmě trvají na patřičném vzdělání terapeuta, ale bez výše zmíněných vlastností, vlastních zkušeností a bez „otevřeného srdce a mysli” nemůže podle ní být člověk dobrým psychedelickým terapeutem-sitterem. Také se prý v praxi ukázalo, že ideální je, když jsou při seanci přítomni dva sitteři – muž a žena. Prý to velice urychlí a usnadní terapeutický proces.
Úkolem sittera je především vytvořit pro tripujícího „bezpečný, chráněný a posvátný prostor“ a to v oblasti hmotné i mentální. Jen v takovém prostoru může tripující své prožitky nechat svobodně a plně rozvinout. Tuto roli ve starých kulturách a v domorodých národech zosobňuje šaman či curandero, tedy člověk, který sám má vlastní hluboké zkušenosti se stavy rozšířeného vědomí. Práce sittera tedy není „racionalistická vědecká činnost“, ale je to silně empatický „posvátný úkol“ a sitter vždy do značné míry prožívá zkušenost s tripujícími. Musí tedy být i schopen se k ní správně postavit. Pokud sitter není schopen takového vnitřního postoje, pak ale může velice negativně ovlivnit prožitky tripujícího.
Naše západní kultura má tendence nebrat vážně či přímo odmítat prožitky překračující hranice našeho běžného, úzce materialisticky zaměřeného denního vědomí. Ale není to díky naší domnělé „vyspělosti“, naopak je to kvůli tomu, že tyto prožitky většinou nejsme schopni pochopit. Pokud by sitter měl zesměšňující odmítavý postoj vůči takovým prožitkům, pak tím ale zásadním způsobem deklasuje prožitky tripujícího a bude mu podvědomě bránit plně se do nich ponořit.
Sitter zkrátka musí brát své poslání a psychedelické prožitky vážně a „posvátně“, musí k nim mít úctu. A to opravdu nejde bez vlastních hlubokých zkušeností s psychedelickými tripy. Každý máme svá hlubinná paradigmata, kterými si vymezujeme své osobní „hranice možného“. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby sitter měl tato paradigmata pokud možno co „nejširší“, aby byl schopen bez předsudků přijmout jakékoliv prožitky tripujícího. Ale zároveň musí být sitter připraven i na možnost, že tripující prožije zkušenosti, které budou dalece překračovat vše, co sitter dosud sám zažil. Tedy musí být připraven a schopen se i ponaučit z prožitků tripujícího.
Sitter také není „průvodce tripem“. Z podstaty věci to není možné – každý tripující prožívá potlačená velmi hluboko uložená traumata ze svého podvědomí, takže asociace a podobenství mají vždy silně individuální charakter. Nedá se tu zobecňovat a paušalizovat. Sitter se rozhodně nesmí snažit svými představami a myšlenkami ovlivňovat tripujícího. Nejhorší je „mazácký“ postoj, jako že on už „ví“, jak má psychedelická zkušenost „správně“ proběhnout a snaží se pak tripujícího podvědomě „vést“…
Ale než oba přistoupí k samotnému obřadu, je potřeba prodiskutovat řadu otázek a problémů, které mohou během seance nastat. Naprosto zásadní je například otázka rozsahu fyzického kontaktu mezi tripujícím a sitterem. Některé letové instrukce v zásadě doporučují omezit fyzický kontakt na pouhé držení se za ruku – a i to jen pokud o to tripující sám požádá.
Ale kdo zkusil holotropní dýchání, ten dobře ví, že školení facilitátoři jsou připraveni poskytnout i tak zvaný „bodywork“. Jde o masírování či tlačení na různá místa těla, v nichž se během seance mohou projevit bolesti a tlaky. Takto se totiž mohou manifestovat různé potlačené prožitky. I pro bodywork ale samozřejmě platí určitá omezení – například nikdy se nedotýkat intimních partií, očí a u žen ani hrudi. I když formát seance a zkušenosti sittera umožňují použití bodyworku, tak je ale přesto potřeba tuto možnost s tripujícím dopředu probrat a domluvit se na rozsahu kontaktu. Je také nutno zjistit, jestli tripující nemá nějaké chronické zdravotní problémy, kvůli kterým by bodywork mohl být na některých částech těla nepříjemný nebo i škodlivý.
V minulosti existovala také experimentální „terapie objímáním“ – zmiňuje to Stanislav Grof ve svých knihách. Tuto terapii provozovaly dvě odvážné ženy terapeutky a byl to vlastně protest proti tehdejší praxi „nezúčastněného chladného terapeuta“ freudovského typu. Tripující i terapeutka byli při ní zcela oblečení a drželi se v náručí. Stanislav Grof popisuje, že tato terapie pro něj byla nesmírně léčivá a měl při ní mnoho silných zážitků. Pokud je mezi tripujícím a sitterem partnerský vztah, tak pak je samozřejmě taková forma tripu velice dobrá. Ale v profesionálním vztahu terapeut – klient může být naopak silně problematická. Nicméně všechno záleží na formátu terapie a domluvě mezi tripujícím a sitterem…
Před vlastním požitím psychedelické látky je dobré udělat s klientem určitý, alespoň malý, obřad. Někteří terapeuté například mají v tripové místnosti svého druhu „oltář“ s různými přírodninami či spirituálními nebo etnickými předměty. Je na tripujícím jakou formu a obsah obřadu si zvolí. Pokud neví, pak je ale úkolem sittera, aby empaticky odhadl co vnímá pro klienta jako nejvhodnější.
Velmi důležitou otázkou je také osvětlení během tripu. Některé terapie se provádí za plného denního světla a tripující má oči zakryté maskou. Jiní zkušení psychonauté doporučují spíše místnost zatemnit a použít jen slabé a nepřímé světlo. I zde záleží na domluvě. Zajímavou možností je také použití ultrafialových světel, protože se zdá, že ta mají na lidi otevírací euforický účinek – píšu o tom více v oddílu věnovanému výsledkům on-line sdílení.
Samotné podání psychoaktivní látky by mělo mít obřadní formu, například je vhodné použít nějakou pouze k tomu účelu sloužící ozdobnou misku nebo kalich. A to i v případě že se podává syntetická látka v tabletách či kapslích či ve formě blotteru. Protože tento okamžik je „point of no return“ – pozřením látky už není možno od nastávající zkušenosti uhnout. Obřadní způsob podání proto zdůrazní zásadní význam této chvíle pro všechny účastníky. Nelze tedy ani příliš pospíchat, tripující musí sám dát najevo, kdy je pro něj nejvhodnější chvíle pro přijetí látky.
Během vlastního psychedelického tripu dochází obvykle k mentálnímu a emocionálnímu propojení mezi tripujícím a sitterem. A to až do takové míry, že tripující silně vnímá, pokud je sitter ve své mysli zaměstnán nějakými starostmi a není plně zapojen do prožitku. Případně může vnímat i to, že sitter potřebuje jít na toaletu, ale oddaluje to a necítí se kvůli tomu pohodlně. Sitter tedy musí chápat, že tripujícího může velmi silně ovlivňovat jakýmkoliv svým mentálním stavem. Musí tedy být schopen empaticky rozpoznat svůj vliv na tripujícího.
Je také přirozené, že sitter začne postupně prožívat vnor do psychedelické zkušenosti tripujícího – běžně se to stává i při holotropním dýchání. A když toto silné propojení nastane, může pak pro tripujícího být opravdu těžké, pokud z něj sitter náhle „vypadne“ kvůli něčemu, co odvedlo jeho pozornost. Tripujícího to může až vytrhnout z jeho prožitků a vrátit ho do reality – což je zvláště v nejsilnější fázi tripu velmi nepříjemné až šokující.
Během tripu se mohou v sitterovi i tripujícím projevit různé mentální stavy, včetně probuzení sexuálních energií a tužeb. Je potřeba nechat tyto prožitky svobodně se projevit uvnitř ale sexuální kontakt během tripu je v zásadě možný jen pokud je mezi oběma partnerský vztah. Některé dvojice takto cíleně zaměřují tripy na silné milostné prožitky a pak je to samozřejmě správně. Ale v profesionálním vztahu terapeut – klient je sexuální kontakt vysoce problematický a nikdy by neměl nastat.
Něco jiného ale je, pokud tripující začne během prožitků masturbovat. Sitter musí být schopen chápat, že toto je v pořádku a musí umět takovou situaci správně přijmout a vnímat ji v celkovém terapeutickém kontextu tripu. Dochází k tomu i při holotropním dýchání a Stanislav Grof ve svých knihách výslovně uvádí, že takové chování dýchajícího je v pořádku a je potřeba aby sitter toto nijak neodsuzoval.
Sitter rovněž musí být schopen s láskou a empatií přijmout silné emoce, které tripující může během tripu projevovat. Silné emoce jsou známkou velmi hlubokého léčebného prožitku a jsou často tím nejdůležitějším, co tripující během seance zažije. Naše kultura je totiž založená na přehnaném potlačování emocí, protože naše běžné úzce zaměřené a maskulinně rozumově orientované denní vědomí si s nimi neví rady. Může se tak snadno stát, že až díky silnému vnoru v tripu se klient odváží nechat své emoce volně vyplout na povrch.
Může to být v některých případech i úplně poprvé v jeho životě. Protože velmi mnoho lidí bylo bohužel vychováváno k tomu, že nesmí za žádných okolností dávat najevo své emoce s odůvodněním, že se jedná o „slabost“. Tripující může proto také silně znejistět, když začne pociťovat návaly emocí. Pak je potřeba, aby ho sitter ujistil, že je správné tyto emoce nechat svobodně projevit a musí dát i svým mentálním postojem najevo, že to vítá a chápe naprosto zásadní důležitost těchto chvil a že i on sám něco takového v tripu prožil.
A mohou to být velice silné stavy – tripující může silně naříkat, zuřit, nadávat, úpěnlivě plakat, ale i divoce se smát a nebo sebou silně zmítat. Při holotropním dýchání se takové situace stávají velmi často. Zvláště pokud tripující začne například znovuprožívat svůj vlastní porod. Facilitátoři lidem v těchto projevech nijak nebrání, pouze se jim snaží vytvořit co nejbezpečnější prostor – například je obloží polštáři apod.
Pokud tripující chce během hlavní fáze dostat napít a nebo se snaží komunikovat se sitterem, tak je potřeba, aby sitter chápal, že tripující v těchto chvílích prožívá čas úplně jinak. Proto sitter musí mluvit pomaleji a dát tripujícímu dostatek času na reakci a nenaléhat na něj ani myšlenkami. I jen jednoduché uchopení sklenice s vodou může v být pro tripujícího v silných vnorech vysoce náročné. Někteří tripující hovoří o tom, že musí doslova „najít trajektorii“ či „najít časovou linii“ vedoucí k uchopení sklenice. Případně, že si musí vzpomenout, jak se to vlastně dělá. Stejně tak zpracování toho, co sitter řekl, v takových chvílích trvá tripujícímu velice dlouho. A i tak se může stát, že tripující odpoví mentálně a nikoliv slovy – protože z jeho úhlu pohledu je to v rozšířeném vědomí leckdy totéž.
Hlavní fáze tripu trvá několik hodin a po ní začne účinek podané látky postupně slábnout. Tripující se pak začne pomalu vracet do reality a může například cítit potřebu jít na toaletu nebo se projít. Případně po zvláště náročné zkušenosti může chtít i něco lehkého sníst. Tato část doznívání účinků je ale také velice cenná a dá se velice úspěšně využít pro „vhledy“ do různých jiných problémů, které tripujícího trápí. Například se tu dá docílit lepšího pochopení rodinných či pracovních konstelací. Proladění sittera s tripujícím je v této části obvykle stále ještě dosti velké, takže sitter může empaticky dobře rozpoznat, která témata tripujícího obzvláště trápí a mohou se jim společně více věnovat.
Záleží na celkovém formátu terapie v rámci níž trip probíhá, ale v zásadě platí, že by bylo ideální, aby sitter mohl být k dispozici klientovi nejlépe i druhý den po tripu, kdy probíhá nejdůležitější část zpracování a integrace prožitků. A je-li to možné, tak i později na případné další konzultace. Protože psychedelický trip vytváří dosti silné hlubinné pouto mezi tripujícím a sitterem a tripující pak chápe sittera jako svého důvěrníka, který mu díky společnému prožitku může pomoci s další integrací.
