„Nesmíme přestat hledat.
Na konci našeho hledání
dospějeme tam, kde jsme začínali,
a bude to, jako kdybychom tam byli poprvé.“
(Thomas Stearns Eliot)
Před nějakou dobou jsem popsal svůj prožitek nejstaršího archetypu – první stvořené existence, oddělené od Pleromy-Podstaty. Byl to prožitek plný děsivého a mrazivého osamění a strašně bolestivého pocitu zavržení, “vyhnání z ráje” věčné a všeobsahující Existence. Náhlé uvědomění si své vlastní malé, oddělené a omezené existence se stalo nejstarším a prvotním traumatem nás všech, kteří jsme součástí této malé oddělené části Pleromy-Podstaty. Všichni si toto trauma neseme v sobě, v našem nejniternějším nitru.
Je uloženo tak nesmírně hluboko, že ho omylem považujeme za své Já, za své Ego. Je proto příznačné, že kdykoliv se snažíme hlouběji uvažovat o svém Egu, tak téměř vždy mluvíme o strachu. A na lidech, kteří jsou opravdu velice egoističtí, je možné při bedlivějším pohledu poznat, že jejich chování je jen snahou zakrýt svůj niterný strach. Kompenzovat si své pocity malosti a zranitelnosti tím, že toto trauma neustále promítají na druhé. Opravdu egoističtí narcističtí lidé vždy bytostně potřebují někoho vyčlenit z kruhu těch “správných” a doslova rituálně ho “zavrhnout”. U nich se toto trauma projevuje nejviditelněji a nejpalčivěji.
Dobře takové příběhy známe, mnohokrát jsme je zažili a mnohokrát jsme je sami ostatním způsobovali. A svorně z nich viníme lidské Ego. Ale během hlubokých vnorů do nitra jsem postupně pochopil, že své skutečné vlastní Já nikdo doopravdy neznáme. To, co nazýváme naším Egem a spojujeme to se strachem, je ve skutečnosti ono nejstarší a nejhlubší sdílené trauma, vzniklé zamrznutím v prvotním šoku uvědomění si oddělené existence. Naše Já je až za tímto traumatem, je jím obalené, je v něm vězněné.
Ale jakákoliv snaha toto nejstarší trauma někam “odeslat”, “odloučit ho”, “rozpustit ho vysokými vibracemi” a podobně, je zbytečná a toto trauma jen dál zesiluje. Všechno tohle naše odlučování, odesílání, rozpouštění či zavrhování je ve skutečnosti motivováno právě tímto nejhlubším a nejbolestivějším traumatem. Nemůžeme trauma z odloučenosti vyléčit tím, že ho odloučíme, odešleme, odvibrujeme…
Během tisíců let jsme si vytvořili mnoho příběhů a rituálů, kterými si snažíme dokazovat, že právě my jsme ti správní, dobří, světlí, vysokovibrační, spravedliví, vyspělí, vyvolení, spasení. Kdežto ti druzí, ti, co nejsou jako my, musí být zavržení a odmítnutí, protože jsou zlí, temní, nízkovibrační, nespravedliví, nízcí, padlí… Ale všechna tahle archetypová mytologie je zase jen a jen reakce na toto naše nejhlubší a nejbolestivější trauma. Je to neustálé rituální přehrávání tohoto nejstaršího nejděsivějšího prožitku v mnoha roztodivných podobách různých věků…
Kdy z této planety zmizí zlo a temnota a utrpení? Až přestaneme s touto nikdy nekončící niternou retraumatizací. Až dokážeme toto nejhlubší trauma doopravdy dožít a zpracovat, až zjistíme, že naše skutečné Já se skrývá až za všemi těmito strachy a bolestmi a že je ve skutečnosti krásné a milující. A že ono je ta všemi vzývaná “kosmická Láska”, ale dostat se k ní a doopravdy ji žít, znamená, že nejdříve musíme doopravdy pochopit a přijmout a doprožít onen nejstarší šok z oddělenosti. V něm jsme stále ještě zamrzlí a nemůžeme se z něj osvobodit. A všechny naše sebe vyvyšující a ostatní zavrhující archetypové příběhy a rituály nikdy k ničemu nevedly a nic nevyřešily…
Právě kvůli tomuto traumatu neustále vytváříme všemožné skupiny vyvolených, vyspělých, lepších a navzájem se v nich podporujeme a plácáme po ramenou, jak jsme ti správní a jde nám o správnou věc a máme ty jediné správné cíle, máme tu jedinou správnou nauku a jen my víme, jak se věci doopravdy mají. A samozřejmě odmítáme ty ostatní, ty špatné a zlé, ty, kteří se nám nelíbí, protože tihle oškliví temní mají přece jen samé nesprávné názory a nauky. A nemyslí na nic jiného, než jak nás přípravit o tu naši skvělost a zneužít ji pro své nízké a padlé cíle…
Je to stále stejný rituál všude a ve všech časech, jen vždy v jiných kulisách a s jinými “jedinými správnými názory”. Je to nekonečná snaha přesvědčit sebe sama, že když dostatečně dlouho vydržíme být ti správní a světlí a dobří, tak nás přece Pleroma-Podstata musí přijmout zpět a ukončit tak toto naše nejniternější a nejbolestivější utrpení…
Ale tak to není. Teprve až když doprožijeme tento prvotní šok, až se osvobodíme ze zatuhnutí v tomto nejhlubším traumatu oddělené existence, pak teprve dokážeme pochopit, že nám byl dán velkolepý dar prožívání a sebeobjevování. Pak teprve doopravdy zmizí zlo, temnota a utrpení, a s nimi zmizí i všechna vyvolenost a vyspělost a jediné správné názory. Nic z toho už nebude potřeba, protože už nebudeme ovládáni strachem a traumaty a budeme konečně schopni doopravdy svobodně a naplno prožívat a chápat a milovat…
