Je možné, že příprava entheogenů v minulosti nebyla jen otázkou chemických postupů, ale že svou roli při ní mohla hrát i hudba – v případě psychedelických leknínů se zřejmě mohlo jednat o ultrazvukové frekvence vyluzované obřadními píšťalami či činely. Ale hezky popořadě. V různých částech naší planety roste několik psychoaktivních leknínů a lotosů s různými botanickými názvy ale protože vypadají relativně podobně a hlavně rostou v obdobném prostředí, tak jsou často v běžných textech zaměňovány. A nejen to – podobný chaos panuje i v tom, jaké psychoaktivní látky tyto jednotlivé rostliny obsahují a jakým způsobem je z nich vyextrahovat.

S psychoaktivním působením těchto rostlin je to obdobné jako s červenými muchomůrkami – existují různé indicie, že v minulosti to nejspíše byly velmi významné entheogeny, ale experimenty dnešních psychonautů přinášejí velmi rozporuplné výsledky, takže je mnoho lidí ani nebere jako „seriozní“ entheogen, protože s nimi nikdy nedosáhli žádného významnějšího psychoaktivního účinku. I v tom mají tyto rostliny obdobný osud jako červené muchomůrky.

V češtině už o nich existují nějaké texty – např. na stránkách magazínu Legalizace. Ale v poslední době se objevují nové zprávy, které se zdají ukazovat na to, že stejně jako u červených muchomůrek hodně záleží na setu a settingu a že zřejmě tyto rostliny nepoužíváme správným způsobem – hlavně co se extrakce účinných látek týká.

Ale nejdříve si zkusme udělat malý přehled. Asi nejznámější z těchto rostlin a možná i nejkrásnější je „Modrý leknín“ (Nymphaea caerulea). Hovorově se mu říká také „modrý lotos“ (blue lotus) nebo „modrý leknín“ či „modrá vodní lilie“ (blue water lily). Ještě se občas vyskytnou i varianty všech těchto názvů se slovem „egyptský / egyptská“. Tato rostlina byla považovaná za posvátnou ve starém Egyptě a různá vyobrazení se zdají naznačovat, že se masivně používala jako entheogen. Zdá se, že tato rostlina původně pochází z Afriky, nejspíše právě z Egypta ale dnes se už rozšířila do celého světa.

V populárních textech bývá zaměňován s „Lotosem indickým“ (Nelumbo nucifera), jehož správný český botanický název zní dosti neromanticky – „Lotos ořechonosný“. Ten pochází z Asie, nejspíše z Číny nebo Indie. V Číně se používá jako léčivo v tradiční čínské medicíně a v Indii je považovaný za posvátnou rostlinu a je možno ho najít na mnoha spirituálně zaměřených vyobrazeních.

Třetí příbuznou rostlinou, která podle mne stojí za připomenutí, je „Leknín bílý“ (Nymphaea alba), který zřejmě také původně pochází ze severní Afriky, nejspíše také hlavně z Egypta. Obsahuje trochu jiné látky než předchozí 2 rostliny a trochu jinak působí, ale naši pozornost si rozhodně zaslouží, protože se zdá, že má například silnější afrodiziakální účinek než předchozí 2 rostliny.

Jak už jsem zmínil na začátku, tyto lekníny a lotos jsou v textech dost často chaoticky zaměňovány, případně jejich názvy mixovány do různých variant, takže pokud byste uvažovali koupi některé této rostliny, doporučuju nehledět na české či anglické názvy, ale orientovat se podle latinských jmen. Pravda, může se stát, že i sám prodejce v tom bude mít chaos – to je pak „každá rada drahá“. Ale Modrý leknín a Indický lotos by každopádně měly mít velmi podobné účinky.

V běžné nabídce obchodů s „bylinkami“ však bývají převážně „Modrý leknín“ (Nymphaea caerulea) a „Leknín bílý“ (Nymphaea alba) – tedy obě původně egyptské rostliny – a většinou bývají i správně označené. Proto se v dalším textu budu věnovat pouze jim. Zakoupit se dají buď jako sušené rostliny, nebo jako extrakty – ve formě tekutého alkoholového výluhu nebo jako hrudka „pryskyřice“ (resin).

Zmínil jsem už také, že chaos panuje i v tom jaké psychoaktivní látky jsou v těchto rostlinách obsažené. Ono je to asi způsobeno hlavně tím, že jedná o navzájem velmi příbuzné látky, ale jejich působení není stejné a jak se zdá, liší se i způsobem extrakce.

Nejdůležitější z nich je aporfin (anglicky aporphine), psychoaktivní alkaloid odvozený od chinolinu. Působí na dopaminové receptory a je obsažený v Nymphaea caerulea (Modrý leknín) i v Nelumbo nucifera (Lotos indický). Vedle něj existuje apomorfin (apomorphine) – je odvozen od aporfinu a v populárních textech se s ním často zaměňuje ale podle dostupných údajů není obsažený v žádné z výše zmíněných rostlin. Jde sice o analog aporfinu, ale má trochu jiné účinky. Druhou nejdůležitější psychoaktivní látkou obsaženou v obou Nymphaea caerulea i Nelumbo nucifera je nuciferine – rovněž odvozený od aporfinu. „Leknín bílý“ (Nymphaea alba) obsahuje trochu jiné alkaloidy – Nupharine a Nymphaeine.

Dostupné zdroje tvrdí, že chinolin a látky od něj odvozené jsou prý špatně rozpustné ve studené vodě, ale dobře rozpustné v horké vodě a v organických rozpouštědlech, k nimž patří i alkohol. Takže z hlediska použití těchto rostlin jako entheogenů by zdálo, že je to jedno jakou metodu extrakce psychonauté používají. Na internetu se dají najít i reporty o použití těchto rostlin ve vaporizéru.

Jenomže jak se ukazuje při dalším zkoumání jednotlivých alkaloidů, tak s tou rozpustností to není tak jednoduché. Na internetu je dostupná studie, která zkoumala různé způsoby extrakce nuciferinu z Indického lotosu. Výzkum byl dělám v Číně za účelem nalezení nejlepší metody extrakce, protože nuciferine se používá jako léčivo v tradiční čínské medicíně. Studie uvádí, že předchozí výzkumy ukázaly, že nuciferine je zásaditý (alkalescent) alkaloid – takže je nerozpustný ve vodě, ale rozpustný v kyselých vodních roztocích a nebo v alkoholu. Studie ale zároveň uvádí, že tyto tradiční metody jsou málo účinné (!) a proto zkoumali možnosti jak účinnost zesílit.

Kombinovaná metoda extrakce pomocí kyseliny a alkoholu dohromady má podle studie účinnost max 58%, takže tradiční metody pomocí horké vody, nebo vody + kyseliny nebo pouze pomocí alkoholu tedy zřejmě mají mnohem nižší než 50% účinnost, přičemž extrakce do horké vody ve formě čaje – jak radí někteří prodejci – zřejmě pro nuciferine nefunguje vůbec. Co je ale pozoruhodné, studie ukázala, že nejlepší metoda extrakce je kombinace kyseliny a alkoholu podporovaná působením ultrazvuku – studie uvádí, že extrakce byla prováděna v ultrazvukové lázní teplé 50 stupňů po dobu 30 minut s nastavením na 30kHz s výkonem 400W. Tato metoda prý měla až 98% účinnost extrakce.

Tohle mě nesmírně zaujalo, protože 30Khz je frekvence, kterou sice většina dospělých už neslyší, ale údajně jsou ji schopné slyšet některé děti a hlavně je to také frekvence, která je běžně vyluzovaná různými hudebními nástroji. Našel jsem odborný text na internetu, který uvádí, že: „Harmonické tóny tlumené trubky sahají až k 80 kHz, housle a hoboj k frekvencím nad 40 kHz a náraz činelu byl silný ještě na 100 kHz. V těchto konkrétních příkladech činí podíl energie nad 20 kHz u tlumené trubky 2 %, u houslí 0,04 %, u hoboje 0,01 % a u činelů 40 %.“

Jak se můžeme dočíst ve Wikipedii v povídání o činelech, v minulosti byly různé činely velmi oblíbené – a leckdo určitě znáte malé „tibetské činelky“ zavěšené na provázku. A ty vydávají velice vysoké tóny. Asi už víte, kam tím vším mířím. Různé činely a píšťaly byly dříve používány při chrámových obřadech. Takže kdo ví – třeba v minulosti i věděli o tom, že jejich zvuk napomáhá extrakci účinných látek z entheogenů. Však ta informace o zvuku činelu je hodně zajímavá – vibruje až do 100KHz a v pásmu nad 20 kHz vydává až 40% energie – no ale tak to je hodně zajímavé působení. A mimochodem – v různých amerických či indických kostelích při nedělních bohoslužbách znějí bubny a činely dodnes – takový dobrý bubeník je pro některé církevní komunity stejně důležitý jako kněz. A zvláště ty činely tomu dodávají opravdu sílu – na YouTube je dost videí, která to ukazují.

Co se týká extrakce pomocí kyseliny – kyselina citronová bohatě stačí. Ale zajímavé kyseliny obsahuje i hroznová šťáva. A podle výzkumů molekul obsažených v řecké keramice se zdá, že v antickém Řecku obsahovalo víno i různé byliny, které se nejspíše přidávaly do samotného procesu kvašení – tedy ne až do hotového vína. Možná, že to tak v Egyptě dělali i s Modrým a Bílým leknínem.

Navíc v Egyptě byl velmi oblíbený i nápoj z květů ibišku. Ale ne ten slabý „čajíček“ co sotva obarví vodu, oni prý připravovali velice silný odvar, který měl temně rudou barvu a byl velmi hustý – dodnes je to prý tradiční způsob přípravy ibiškového čaje v arabských zemích. A ibišek je samozřejmě hodně kyselý – takže pokud byl do směsi přidáván, pak nejen zvyšoval kyselost a tedy zřejmě i účinnost procesu, ale také zlepšoval chuť, protože samotný odvar či výluh z obou druhů egyptských leknínů je poměrně odporný.

Tolik tedy povídání o těchto zajímavých rostlinách a ještě bych chtěl doplnit, že synchronicity mi přinesly další zajímavý podnět – v jednom textu o starých egyptských hudebních nástrojích jsem našel fotografii egyptských činelů a ty na sobě měly vyobrazení modrého leknínu. Jistě, můžeme říci, že to je prostě jen výtvarný prvek, ale na druhou stranu to může být možná i potvrzení spekulací, o kterých jsem tu psal…