Tohle povídání prosím berte jako takovou zcela nevědeckou spekulativní úvahu, protože tu budu popisovat moje naprosto subjektivní dojmy. Během prožitků rozšířeného vědomí jsem totiž už několikrát vnímal něco v tom duchu, že rostliny a hlavně zvířata nejspíš prožívají něco jako vědomí podobné hravému a zvědavému dítěti… Když jsem poprvé zkoušel procítit v meditaci či v doznívajícím rozšířeném vědomí jaké že vědomí vlastně prožívají rostliny a zvířata, setkával jsem při tom opakovaně se zvláštním pocitem jakési radostné dětské nevinnosti, který mi přišel poněkud nepochopitelný a možná i trochu „nepatřičný“. Ale moje žena Kateřina, která je mnohem citlivější než já, mi potvrdila, že ona to vnímá také tak. A na rozdíl ode mně brala jako naprosto samozřejmé, že hlavně zvířata prožívají ve svém vědomí dětskou hravost a radost. Teprve potom jsem své dojmy začal brát více vážně.
Opakovaným zkoumáním svých vjemů při dalších příležitostech jsem pak došel k závěru, že nejspíš i „obyčejná kytka“ prožívá svou existenci s jakousi základní „dětskou“ radostí ze života. Akorát že její vědomí sebe sama asi není tak individuální jako u zvířat. Rostliny spíš asi prožívají něco jako kolektivní vědomí svého druhu. Ale zvířata – pokud je netrápíme a neubližujeme jim – zřejmě prožívají převážně něco jako radostné individuální vědomí podobné hravému malému dítěti. Vnímal jsem to například u ptáků „dovádějících“ ve větvích stromů a myslím si, že nejlépe je to vidět na psech, kteří si dovedou opravdu hodně zaníceně hrát a zcela viditelně se z toho radují…
A mám dojem, že i lidé z tzv. přírodních národů dost často demonstrují toto chování. Přesně onu dětskou nevinnost a zvídavost a radost z existence. Ale my „civilizovaní“ lidé se leckdy takovým zvláštním způsobem cítíme být „dospělejší“ než celá příroda a přitom se zároveň chováme jako bychom upadli do nějakého „bad tripu“ – ovládají nás všelijaké vášně a dosti jednoduché a často temné emoce a propadáme hromadění všeho možného až nemožného a hrajeme si rádi na to, že tu „nedokonalou“ existenci okolo nás „zlepšujeme“…
Také mi přijde velice zábavné, když někde slyším nebo čtu nějaké dohady ohledně toho zda je něco „přirozené“ a nebo ne. Například pokud jde o psychedelika… Naše moderní západní kultura se vzdálila od přirozenosti asi úplně nejvíc ze všech lidských kultur v celé historii. Ale cítíme se být těmi správnými k tomu, abychom všem určovali co je „přirozené“ a co ne a tak nějak „naprosto přirozeně“ ničíme všechno kolem sebe. A když o tom všem rozjímám, tak mám dojem, že to asi ani tak není tím, že žijeme v domech a obklopujeme se technikou, ale právě tím, že jsme zapomněli, jaké vědomí příroda prožívá a oddělili jsme se od něj.
Mám dojem, že abychom jen nepáchali další a další omyly ve vztahu k přírodě, tak potřebujeme nejdřív pochopit a přijmout onu vnitřní radostnou a zvídavou existenci všeho živého kolem nás a znovu najít své místo v tomto vědomí. Nemůžeme se ale vrátit k dětské infantilnosti – nejde o to začít se zase chovat jako dítě. Jde o to vrátit se pokorně k přírodě a pochopit sám sebe jako její „dítě“, jako její nedílnou součást. A mám dojem, že tohle je přesně to, co se nám přírodní psychedelika snaží ukázat, když nám dávají prožitky sjednocení se vším okolo nás…
