“Řekněte mi ještě jednu věc, pane profesore,” ozval se Harry.
“Je tohle všechno skutečné? A nebo se to odehrává jen v mé hlavě?”
Brumbál na něj pohlédl rozzářenýma očima a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, přestože se opět snášela světlá mlha a zakrývala jeho postavu.
“Samozřejmě, že se to odehrává v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?”
(J. K. Rowlingová, Harry Potter a Relikvie smrti)
Tahle otázka padla při jedné debatě – proč se vlastně stále používá název “psychedelika”, když pro některé lidí je to vlastně ten pověstný “červený hard”, na který okamžitě reagují negativně. Leckdo přece ještě pořád věří různým dezinformacím, které se kolem psychedelik točily hlavně v 70.a 80.letech minulého století. V oné debatě se potom přetřásalo, jestli by nebylo lepší přejít na označení “entheogeny”.
Když jsem to všechno poslouchal, tak mi přišlo, že ona je ta otázka vlastně symbolická a složitá. Výraz “psychedelika” znamená “látky vyjevující vědomí” či “vyjevující mysl”. Kdežto entheogen říká, že látka “vyjevuje to božské v nás” a má tedy apriori upozorňovat na to, že tyto substance je nutno chápat jako obřadní nástroje, směřující nás do vyšších sfér vědomí.
Myslím si, že z toho je hned patrné, že pro část lidí by byl název entheogen zcela neztravitelný, protože by příliš evokoval překročení hranic racionality. Božské v nás, obřady, vyšší sféry vědomí – to přece do “normálního” života nepatří a do vědy teprve ne. Věda musí zkoumat něco hmotného a měřitelného. Označovat tedy tyto látky jako substance “vyjevující to božské v nás” by mohlo být pro vědecky založené lidi krajně obtížné.
Ono už to “vyjevování vědomí” je trochu problém. Protože věda stále ještě pořádně neví, co že to to “vědomí” vlastně je. Vědečtí radikálové se zatím povětšinou drží názoru, že je to jakýsi “vedlejší produkt” fungování hmotného mozku. Takže i označení “látka vyjevující vědomí” je pro ně vlastně poněkud za hranou. Název “entheogen” už pak evokuje tak veliký krok do “iracionálna”, že na něj současná věda ještě vůbec není připravená.
Moderní výzkumy se povětšinou soustředí na ty stránky účinků psychedelik, které je mainstreamová společnost více méně připravena pochopit. Zkoumají se tedy hlavně léčebné účinky těchto látek na různá traumata, jako je například posttraumatický stresový syndrom. To je něco, co ve slabší či silnější podobě známe asi všichni. Když tedy studie ukazují, že tato traumata lze léčit správně prováděnou psychedelickou terapií, je to něco s čím se může v nějaké podobě ztotožnit asi každý.
Účinky psychedelik mohou být ale samozřejmě mnohem hlubší, jenže to už se dostáváme do oblastí, kam se ani terapeuté moc nepouští. Hlubší vrstvy podvědomí jsou dnes stále více méně tabu. Celá naše kultura je přece založená na strachu z podvědomí. Když to takto napíšu, zní to zřejmě jako nesmysl. Jenže když se porozhlédneme, tak můžeme jasně vidět, že se naše moderní civilizace velice obává toho, co by mohlo přijít z hlubin lidského podvědomí.
Vědci tuhle oblast programově odmítají. Protože tohle je přece to nejhlubší “subjektivno” a to do vědy nepatří. Jako pravdivé bere jen to, co se dá změřit a na čem se shodne dostatečný počet vědců. To se pak prohlásí za objektivní.
Psychologové a terapeuté s touto oblastí nějak musí pracovat, protože odtamtud pramení problémy jejich klientů, ale odvažují se jen na okraj. Hlubší vrstvy, které jsou podle Junga naplněny archetypy a kde začíná kolektivní podvědomí lidstva, jsou pak už povětšinou jen předmětem intelektuálních debat, ale nikoliv přímého prožívání. K tomu se odvažuje jen málo kdo.
A co takzvaní duchovně založení lidé? Opakovaně jsem viděl, že tihle se podvědomí bojí asi úplně nejvíce. Protože odtamtud na ně mohou vyskočit “stará deformovaná učení, která by je svedla z cesty pravé”. Případně tam sídlí ty “nejtemnější pudy a negativní emoce”. Od takových lidí jsem mohl i slyšet, že psychedelika jsou pro duchovního člověka vysoce nebezpečná právě proto, že mohou “narušit přepážku mezi vědomím a podvědomím”…
V současné době jsme tedy jako kultura maximálně tak připraveni přijmout psychedelika jako látky léčící traumata. S tím “vyjevováním vědomí” už máme poněkud problém, povětšinou se ve skutečnosti velmi bojíme toho, že by psychedelika doopravdy vytáhla něco z hlubinných vrstev podvědomí. No a to “vyjevení božského” bychom byli ochotni přijmout asi pouze a jen tehdy, kdyby to bylo něco jako bezstarostná nirvána růžového štěstí. A rozhodně by cesta k tomu nesměla vést přes vyřešení vlastních traumat a pochopení vlastní temnoty.
Další problém je, že během divokého experimentování s psychedeliky v 60.a 70.letech zřejmě mnoho lidí nebylo schopno s prožitky z tripů nijak pracovat. O integraci se začalo mluvit až mnohem později. A tak zřejmě většina z nich své náročné prožitky následně o to silněji potlačila. A jak jsem se mohl přesvědčit sám na sobě, i v psychedelickém stavu vědomí může člověk blokovat různé prožitky a zatlačit je ještě hlouběji. A to je zřejmě to, co tehdy lidé v tripech převážně dělali – těžké prožitky silně potlačili. Protože tehdy se o integraci traumatů a Stínu vědělo jen velmi velmi málo.
Aneb jak se mi před pár lety pyšně svěřil jeden “ostřílený” psychonaut a holotropař – “mě už se v tripech nic nevynořuje, takže je jasné, že už jsem si všechno vyřešil”… Jistě to tak může být, až na to, že z toho člověka doslova sršela obava, že by se mu mohlo vynořit cokoliv, s čím by si nevěděl rady… A ono to časem začne vylézat ven, ať už jsme to zahnali jakkoliv hluboko, protože každé potlačení je vždy jen dočasné…
Takže na název “entheogen” je prostě ještě příliš, příliš brzy a i ten název “psychedelika” je vlastně problematický, protože jsme ani na to “vyjevování vědomí” a hlavně podvědomí zatím nenašli dostatek odvahy. Možná, že bychom měli raději začít používat název “traumadelika” – látky vyjevující traumata. A nebo “trauma-therapeutika” – to by bylo takové to správné “nic proti ničemu”, přijatelné pro všechny. Traumat se přece chceme všichni zbavit, že?
Inu každý začátek je těžký. Možná, že za nějaký čas se lidé budou divit, jak jsme mohli v našich časech žít s hlubinným podvědomím plným traumat a vytěsněných prožitků. Vždyť to přece přináší tolik problémů a utrpení a přitom to není zase až tak těžké, aby to člověk poléčil a zlepšil tak život pro sebe i pro ostatní – bolí to, to jistě ano, ale jde to… Doufám, že v blízké budoucnosti to nějak tak bude…