V souvislosti s povídáním o vztazích k rodičům se v několika případech povídaní stočilo i na širší rodinné konstelace a také na utrpení minulých generací. Několik žen v této souvislosti obšírněji mluvilo o prožitcích v rozšířeném vědomí, při nichž se ponořily do různých utrpení předchozích generací. Viděly, že jejich vlastní rodové linie jsou plné ubližování a ponižování, hlavně vztahy k ženám byly po generace vysoce problematické a plné násilí. Esenciální archetypální problém je podle nich po staletí stále stejný – jsem v nebezpečí a nemilován.
Jiná žena popisovala svůj prožitek z meditací a tripů v Kanadě, kde podle ní není nakupeno tolik problematických historických událostí, takže prožitky v tamní přírodě byly mnohem krásnější, než když se vrátila zpět do Evropy. Tady v Evropě je podle ní prostor na mnoha místech doslova „prošpikovaný“ velikým množstvím těžkých událostí, které se tam staly. Čištění těchto míst se podle ní bude muset dělat v tripech, v holotropním dýchání či ve velmi hlubokých meditacích, aby se vůbec dalo dostat ke všem těm nakupeným a hluboko do kolektivního podvědomí zatlačeným prožitkům.
Další žena v této souvislosti zdůraznila, že kolektivní podvědomí lidstva je zřejmě celkově plné velice těžkých prožitků, které nikdo nečistí. Ale jednou v budoucnu se tomu budeme muset začít věnovat, není možné to nechat být, když jsme to všichni kolektivně v průběhu mnoha předchozích životů sami způsobili.
Další žena při tripech zjistila, že hluboko v ženách je uložený silný pocit viny, který jim byl zřejmě v minulosti vnucen náboženstvím a patriarchální společností vůbec. Tento pocit viny jde u žen poměrně snadno aktivovat a ony jsou pak jednoduše ovladatelné. Popsala, že kvůli tomuto hlubinnému pocitu viny si ženy mnoho přirozených věcí upírají a zakazují a nechávají se dál ponižovat. Říkala tedy, že ženy by měly začít pracovat na hlubinné léčbě této podivné vnucené deformace.
S tématem souvisí i postoj „hodné holky“, který popsalo několik žen při sdílení. Říkaly, že si uvědomily, že postupně byly velmi poslušné i vůči vlastním synům. Že takto vůči všem mužům vystupovaly jako „hodné holky“ a ještě navíc o tomto postoji vůbec nepochybovaly. Jedna žena dokonce uvedla, že když jí v minulosti někdo říkal, že tento postoj není v pořádku, například vůči vlastnímu dítěti, tak to odmítala a až poněkud povýšeně říkala, že „ona to cítí jinak“, protože byla naprosto niterně přesvědčená, že je to „jediný správný postoj“, že prostě musí být „hodnou holkou“ vůči všem mužům. Ale naopak vůči dcerám byly tytéž matky obvykle velice náročné až tvrdé.
A teprve v poslední době se začaly různé ženy zamýšlet nad tímto „archetypem hodné holky“ a začaly ho konečně opouštět, i když jak samy říkaly – není to vůbec lehké, protože zvláště starší generace toto chování od žen automaticky očekávají. A také bohužel platí, že „archetyp hodné holky“ na dcerách vyžadují a vynucují si paradoxně hlavně matky…
