Velmi zajímavým poznatkem z on-line sdílení bylo zjištění, že spontánní prožitky rozšířeného vědomí byly u lidí, s nimiž jsem mohl mluvit, mnohem častější, než jsem původně čekal. Už jsem zmiňoval, že naprostá většina účastníků sdílení zažívala stavy rozšířeného vědomí samovolně již během raného dětství. Některým tato schopnost zůstala na celý život, respektive ji dále rozvinuli a pracují s ní více vědomě. Mimochodem, všichni se shodli na tom, že se v současnosti dostávají do stavů rozšířeného vědomí nejsnáze díky hudbě.
Několik z nich také říkalo, že mají „velice silné sny”, v podstatě jako psychedelické tripy. Měli také do nějaké míry zkušenosti s lucidním sněním a pár z nich s lucidními sny přímo vědomě pracuje. Někteří z nich nikdy nepoužili psychedelika. Sice je nijak nezavrhují, ale tou či onou formou svorně uvedli, že je tyto látky vůbec nelákají, protože už tak mají co dělat s tím, co prožívají „běžně”. Připomnělo mi to Carla Gustava Junga – ten měl v tomto ohledu stejný postoj. Několik dalších vyzkoušelo psychedelika či holotropní dýchání, ale kvitovali to slovy, že jim to v zásadě neukázalo nic nového, co by už předtím neznali. Uvedli také, že když už si nějakou látku dají, tak si ale musejí dávat velice malé dávky, protože jinak se dostávají kvůli své velké citlivosti do příliš silných stavů.
Zdá se také, že tato schopnost, snadno se ponořit do rozšířeného vědomí či prožívat holotropní stavy při lucidním snění, je silnější u žen, protože ty jsou obvykle citlivější než muži. Ale o podobných prožitcích mi vyprávělo i několik mužů, kteří také působili navenek jako velice citliví. Jedna žena při povídání o samovolných prožitcích rozšířeného vědomí uvedla, že podle jejích zkušeností má takové zážitky velmi mnoho lidí. Ale protože se o tom běžně nemluví, naopak se na změněné stavy vědomí pohlíží všeobecně jako na patologii, tak tito lidé se pak bojí že budou považováni za blázny a proto o těchto zážitcích mlčí a potlačují je.
Na druhou stranu ale také uvedla, že existují i lidé, kteří ještě nejsou na transpersonální prožitky připravení, bojí se jich a blokují je a proto i popírají jejich existenci. A právě tihle lidé podle ní mají největší snahu vidět tyto stavy jako patologii. V tomto ohledu jiný člověk řekl, že pochopil, že některým lidem přijde svět i v normálním vědomí dost složitý a neuchopitelný. Natož pak, když prožijí vnor do rozšířeného vědomí. V takovém prožitku je svět ještě komplexnější a složitější a člověk se musí rozhodnout zda se bude snažit tuto větší komplexnost pochopit a nebo zda od ní uteče.
Pár lidí hovořilo o práci s technikou mindfulness, tedy o vědomém ladění se k přítomnému okamžiku, bez vyžadování čehokoliv a bez posuzování. Popsali, že jim tato technika pomáhá nacházet laskavost a odpuštění a jeden muž prohlásil, že v tomto stavu viděl, „kam až by lidé mohli dojít bez závisti a nenávisti”. Jiný muž popisoval mindfulness cvičení při němž se chodí se zavřenýma očima. Zjistil, že bez vizuálních informací úplně automaticky „přeladil” na „totální prožívání přítomného okamžiku” a užasl kolik informací byl najednou schopen získávat z jiných smyslů. Díky tomu pochopil, že slepí lidé a nebo lidé s velmi špatným zrakem jsou vlastně automaticky nuceni žít co nejvíce v přítomnosti a že vlastně mají v mnoha ohledech daleko komplexnější smyslové prožitky než lidé, kteří vidí normálně. Několik lidí popisovalo, že když začínali s cvičením meditací či mindfulness měli problém dostat se do přítomného okamžiku a vytrvat v něm, protože se jim prý „nedařilo najít přítomnost“. Pak prý ale toto hluboké setrvání v přítomné chvíli zažili v samovolném vnoru a od té chvíle už se jim to dařilo mnohem lépe i v běžném vědomí, protože už věděli „kam mají jít“.
Jedna žena popisovala své zkušenosti z mládí, kdy létala na větroních. Jednalo se podle ní v podstatě o hlubokou meditaci na přítomný okamžik. Protože jak řekla – „létá se tam podle šustění vzduchu“, takže člověk musí být neustále v přítomnosti a vyciťovat chování letadla i změny vzdušných proudů. Čas strávený ve vzduchu tedy pro ní byl jednou dlouhou hlubokou meditací na přítomnost a v podstatě to byl silný psychedelický prožitek…
Jeden muž zmínil, že prožívá stavy rozšířeného vědomí během plavání ve studené vodě. Vnímá prý, jak se postupně odděluje od těla a stává se pouze vědomím. Ale tělo si umí poradit i tak, on má v tento stav důvěru, takže se nebojí se takto „oddělit”. V poslední době se zdá, že více lidí začalo s otužováním experimentovat. A někteří tuto aktivitu popsali jako velice „očistnou” pro tělo i mysl či jako druh „meditace”.
Jedna žena arte-terapeutka popisovala zkušenosti z retreatů v přírodě. Uvedla, že lidé na workshopech obecně prožívají nejvíce samovolných vnorů do rozšířeného vědomí během stmívání či rozednívání. Proto doporučovala právě tyto okolnosti jako vhodný set a setting pro samovolné vnory.
Od několika žen jsem v této souvislosti vyslechl, že v určitém období svého života na takových samovolných stavech natolik „ulétávaly”, že si pak našly „zemitého racionalistického partnera”, aby měly tak říkajíc „pevný bod”, jehož se můžou držet. Ale po nějaké době pak začaly tento vztah vnímat jako velmi svazující a tak se tyto dvojice nakonec vždy rozešly.
Speciálním druhem vnorů do holotropního vědomí jsou zřejmě předtuchy či varování. Jeden muž takto popisoval svůj prožitek, kdy ho při jízdě na motorce najednou jakýsi vnitřní pocit varoval, aby začal brzdit, protože situace hrozí nehodou. Uposlechl a situace na silnici se vzápětí velice zkomplikovala, a to přesně tak jak ho varovala předtucha. Takže jen díky tomu, že se řídil tímto pocitem, se nikomu nestalo nic vážného…
