“Traumatizovaní lidé se ve svém těle chronicky necítí bezpečně.
Minulost je v nich stále přítomná v podobě hlodajícího vnitřního nepohodlí.
Jejich těla jsou plná varovných signálů a ve snaze tyto procesy ovládat
se často stávají experty v ignorování svých niterných pocitů a
v otupování vědomí toho, co se odehrává uvnitř.
Učí se skrývat před sebou samými.”
(Bessel van der Kolk – odborník na léčbu traumat)
Občas narazím na knihu, nad níž si povzdechnu, že je škoda, že se mi nedostala do ruky dříve. Před nějakou dobou jsem přesně toto pocítil nad stránkami několika knížek, které napsal Peter Levine. Jeho jméno určitě znáte díky metodě “somatic experiencing” (somatické prožívání), kterou vytvořil. A tak to, co tu budu popisovat pro vás asi není nic nového. Peter Levine je velmi významný odborník na léčbu traumat a z jeho knih bych doporučil hlavně titul “In an unspoken voice” (vyšlo česky jako “Němé zpovědi”) – tato kniha krásně shrnuje jeho objevy v této oblasti.
Jeho texty mě doslova uchvátily, protože mi konečně vysvětlily různé prožitky, které jsem v souvislosti s traumaty měl při psychedelických tripech či v seancích holotropního dýchání a jímž jsem zpočátku nerozuměl.
První věc, která mě silně oslovila, jsou Levinova slova o tom, že trauma se nedá doopravdy vyřešit racionálním přístupem, ale musí se prostě doprožít, aby se uvolnila energie, která je v něm zablokovaná. V jednom videu na YouTube Levine také říká, že trauma je vlastně “zamrzlá minulost”. Je to šok, který se nám kdysi přihodil a ze kterého se nedokážeme osvobodit a nemůžeme kvůli tomu plně žít v přítomnosti. Aneb jak říká jiný významný odborník na tramata – Gábor Maté: “trauma není to, co se nám přihodí, trauma je to co se stane v našem nitru jako reakce na to, co se nám přihodilo.”
A hned druhá zásadní věc, která s tím souvisí a kterou potřebujeme vědět pro správné doprožití traumatu je zjištění, že kromě všude tak často popisované reakce “útok – útěk” existuje ještě i třetí stav a to je “thanatoza” neboli “tonická imobilita”. Člověk prostě v traumatické situaci “ztuhne” a není schopen ničeho. Tahle reakce je naprosto přirozená, ale v naší západní kultuře se ji snažíme spíše popírat a řekl bych, že někdy až velmi úporně. Možná právě proto, že ji nedokážeme rozumově ovládat…
Levine “znovu objevil” tonickou imobilitu díky studiu chování zvířat ve volné přírodě. Výraz thanatoza (zdánlivá smrt) je zde asi výstižnější, protože mnohem lépe popisuje o co jde. Pokud totiž zvíře vidí, že nemůže před útočníkem utéct, tak během chvilky ztuhne a upadne do zvláštního bezvědomí, kterému se někdy v angličtině říká “zvířecí hypnóza”. Pokud se ho útočník rozhodne ihned zabít, pak zvíře díky tomuto ztuhnutí a ztrátě vědomí netrpí. Naopak pokud o něj útočník ztratí zájem nebo si úlovek odloží na později, zvíře se po nějaké době probere a může se zachránit.
V angličtině se tomuto stavu říká také “playing possum” – tedy “předstírat (mrtvou) vačici” – protože právě tato zvířata mají tento stav opravdu výrazný. V češtině máme poměrně jemný výraz “hrát mrtvého brouka”, který už dnes používáme asi hlavně v přeneseném významu. Moje babička, bodrá to žena narozená pod Blaníkem, používala pro tyto stavy ztuhnutí možná drsný, ale každopádně velice výstižný popis – “lekl se a zcepeněl tak, že by se v něm krve nedořezal”. A v různých příbězích můžeme občas slyšet, že hrdina “zkameněl úlekem”, “strach ho úplně zmrazil”, či že kvůli šoku “zůstal stát jako solný sloup” apod…
Když jsem si o tomto ztuhnutí v traumatické situaci přečetl, pocítil jsem směsici úlevy, zadostiučinění ale také lítosti nad tím, že něco takového nebylo tímto způsobem popsáno dříve. V dětství se mi totiž právě toto v situacích pro mě silně stresových opakovaně stalo a bohužel to bylo pokaždé terčem nepochopení a leckdy i výsměchu. Později jsem také narážel na různé debaty, v nichž se občas hodně emocionálně řešilo, proč se oběť nějakého útoku více nebránila a různí diskutující se tam hrdě “bili v prsa” jak oni by tu situaci vyřešili zcela jinak a útočníkovi by to “nandali”. No, ono se to snadno řekne. Ale ruku na srdce, stalo se vám někdy v dětství, že jste takto “ztuhli” ve škole před tabulí a nebyli jste schopni ze sebe vypravit nic kloudného? A to přitom nešlo o život, že…
Levine upozorňuje, že toto ztuhnutí je naprosto přirozená fyziologická reakce, a dost možná, že je to také vůbec nejčastější reakce na traumatickou situaci. Ale v naší kultuře se tomuto poznání spíše bráníme a vedeme pak hodně “moudrých” řečí o tom jak se taková situace bývala dala vyřešit, kdyby dotyčný “jen trochu přemýšlel”… Ale to je právě ten problém – toto “ztuhnutí” nás v extrémních případech téměř “vypne” a nejsme schopni nic cítit a ani rozumně přemýšlet. A vůbec tu nejde o to jak by onu příčinu, jenž tuto reakci vyvolala, někdo později hodnotil “objektivně”. Vždy tu jde o subjektivní prožitek v danou chvíli…
Mimochodem – opakovaně jsem viděl, že někteří lidé byli schopni manipulovat jinými právě tím, že v nich uměli vyvolat něco jako “připomínku tohoto ztuhnutí”. Svým vlastně “objektivně” neškodným ale přitom podprahově “archetypálně – teatrálně” agresivním chováním, zřejmě dostali toho druhého někam “na okraj” tohoto stavu ztuhnutí, takže dotyčný se nedokázal manipulaci nijak racionálně bránit.
Někteří jedinci byli opravdovými mistry v rozpoznání těch, kteří jsou citliví na tento typ ovládání a využívali to nejčastěji k jejich šikaně… Onomu šikanovanému nešťastníkovi pak okolí “moudře” vysvětlovalo, že se “musí bránit”, nesmí se nechat takto ponižovat, ale když se pak později stejná situace znovu zopakovala, byl leckdy oznámkován jako “ztracený případ”, “poseroutka”, “nechápe co má dělat i když jsme mu to úplně polopaticky vysvětlili” apod…
Co tedy s tím, když se člověku něco takového přihodí a on zůstane uvězněn v nedoprožitém traumatu, ve stavu, který se vlastně nedá vyřešit racionálním přístupem? Levine při studiu divokých zvířat zjistil, že tato mají přirozený mechanismus pro vypořádání se s traumaty. Pokud ze stresové situace uniknou, upadnou pak do stavu “přehrání a znovu prožití traumatu”. Zvíře se během něj začne velmi intenzivně třást, ale Levine uvádí, že když tento stav nafilmovali a shlédli zpomaleně, tak viděli, že zvíře si takto vlastně “simuluje útěk”. Že to tedy není nějaký “chaotický třes těla”, ale velice zrychlené pohyby jako při útěku. Celý stav byl pak zakončen řadou intenzivních nádechů a výdechů a zvíře se díky tomu zcela zotavilo z prožitého traumatu.
Něco takového můžeme občas zažít v psychedelickém tripu či holotropním dýchání – ovšem za předpokladu, že se tohoto stavu nebudeme bát a nebudeme ho blokovat… Ono to totiž na první pohled může vypadat až jako nějaký záchvat. A některé lidi by to mohlo i vyděsit, protože by si při troše paniky mohli intenzivnější formu tohoto prožitku splést třeba s epileptickým záchvatem a nebo by si mohli myslet, že tripující třeba doopravdy umírá…
Což ve mě na druhou stranu vyvolává otázku, zda náhodou nejsou některé spontánní projevy tohoto “znovu prožití a setřesení traumatu” omylem diagnostikovány jako problém. A to zvláště u menších dětí, které se ještě chovají hodně přirozeně… To mi připomíná časy kdy jsem dělal skautského vedoucího. V jednom sousedním oddílu byl kluk, který obzvláště vynikal schopností přivodit si různé nebezpečné pády a nehody. Vedoucí toho oddílu nám vyprávěl, že vždy když se mu něco takového přihodí, tak chlapec vzápětí předvede jakýsi šílený tanec při němž se různě natřásá a doprovází ho všemožnými výkřiky a skřeky a pak je úplně v pohodě a rodiče toho hocha ho prý ujišťovali, že to je v pořádku, že mu to vždy pomůže. Mladík měl štěstí, že měl tak chápavé okolí. To já jsem se kdysi jako dítě, když jsem se lekl a začal jsem se následně třást a zrychleně dýchat, dočkal jen doslova hysterického vřeštění z úst člověka, který byl patřičně hrdý na své lékařské vzdělání – “okamžitě se uklidni, chceš dostat nějaký záchvat?”
Však také Levine tento proces “oklepání se z traumatu” připodobňuje k domorodým šamanským technikám. Přírodní národy zřejmě vždy měly různé extatické obřady, jejichž cílem bylo právě doprožít a tím pádem i vyléčit traumata. Možná bychom se mohli inspirovat. Také některé druhy sportů jsou zřejmě dobrým způsobem jak ze sebe “vytřást” alespoň některé druhy traumat.
A jak že to všechno souvisí s mými prožitky v tripech či v holotropním dýchání? Když jsem řešil některé moje traumatické záležitosti, stalo se mi opakovaně, že jsem upadl do zvláštní sekvence prožívání, která byla nesmírně intenzivní, ale nedala se rozumem vůbec nijak uchopit, takže jsem si z ní později mnoho nepamatoval. Procházel jsem tam různými temnými úleky a děsy a strachy, různě jsem sebou škubal a nesmírně intenzivně dýchal a různě naříkal, až pak najednou nastala jakási “explozivní” katarze a já jsem v tom okamžiku pocítil neuvěřitelnou úlevu a mysl se mi opět rozjasnila. Následně jsem se párkrát nesmírně hluboce nadechl a vydechl a pronesl cosi jako “ty jo, to tedy bylo něco”…
A pak jsem se zase ponořil do temných a ztuhlých strachů a znovu to intenzivně prožíval a znovu přišla katarce a úleva… Moc jsem si pak z těch prožívaných traumat nepamatoval, kromě těch okamžiků obrovsky osvobozující úlevy na konci…
Při jiných tématech jsem takto prožíval šílenou zimnici – velice dlouho jsem se otřásal v sevření jakéhosi ledového paralyzujícího strachu a musel jsem se tomu opravdu zcela oddat, teprve pak se dostavilo zářivé a hřejivé osvobození…
Mnohé tyto prožitky jsem nedokázal spojit s jakýmikoliv hlubinnými vzpomínkami. Prostě to ve mě bylo, bylo to něco “až hluboko za rozumem”, cosi “animálního” a to prožití mi přineslo opravdu velikou úlevu.
Ale dostat se do tohoto stavu vyžaduje vzdát se rozumové kontroly, což ne každý chce udělat. Opakovaně jsem viděl lidi, kteří se během tripu či dýchání drželi hezky v bezpečné zóně svého racia, a zdálo se, že se velice bojí že se přestanou ovládat a ponoří se do traumat, které je trápí a děsí…
A na závěr ještě jedna věc – Levine také uvádí, že se vedou dlouhé diskuse o tom zda jsou traumatické vzpomínky klamné či naopak zcela přesné a reálné. Myslím si osobně, že takové debaty jsou zase jen marnou a podle mě i zcela zbytečnou snahou racionalizovat si tuto problematiku.
Mě osobně je naprosto jedno jestli to, co jsem měl zamrzlé v traumatu je reálná situace či nějaký konstrukt. Je to trauma a energie z něj potřebuje být uvolněna. Spíš bych řekl, že u traumat se můžeme setkat hlavně s různými symbolickými konstrukty a možná, že odpověď je ukryta v COEX systémech Stanislava Grofa. Na prvotní trauma se nabalí další a prožitky se sloučí do jakéhosi podobenství, do jakési až mytologické situace.
Při jednom tripu jsem takto například prožil zcela nereálný a naprosto absurdní příběh jakoby z konce druhé světové války v jakémsi rozbombardovaném německém městě, kde přede mnou umírali mladí vojáci všech možných armád a sebe jsem vnímal jako mladou německou ženu, snažící se jim pomoci a nebo je alespoň s láskou vyprovodit na “druhou stranu”. Ten příběh do sebe zřejmě poskládal mnoho scén z filmů, útržky příběhů, které jsem četl a vůbec všechno, co mě kdy děsilo, v souvislosti s touto válkou. Také jsem tam prožil mnoho uvolnění energii “zatuhlých” v různých děsivých způsobech umírání.
Hodně jsem pak o tom uvažoval. Racionálně vzato to bylo celé zcela zjevně nemožné. Ale zároveň jsem po tomto prožitku pocítil obrovskou úlevu a hlavně cosi jako že nyní se konečně mohou od tématu druhé světové války odpoutat. Myslím si, že bychom tedy neměli naše chápání a léčení traumat úzkoprse omezovat jakýmikoliv snahami o racionální náhledy. Mě zřejmě nesmírně traumatizovaly válečné příběhy, kterými nás za mého dětství neustále krmil tehdejší komunistický režim.
Ale někoho jiného mohly v raném dětství hluboce ztraumatizovat i třeba drsné scény v pohádkách – “babičko, proč máte tak velké zuby… to abych tě lépe snědla…” Zní to směšně či absurdně? Ale tady vůbec nejde o nějaký “objektivní” náhled… Trauma je to co se stane uvnitř nás a to potřebujeme poléčit. A taky bychom se možná mohli zamyslet i nad tím, že přílišná snaha o racionalizaci může být příznakem úsilí vytěsnit svá vlastní niterná traumata co nejhlouběji…
