Existují 2 druhy vědy.
Jednu zajímá jen to, co se dá snadno změřit a ignoruje všechno ostatní.
A pak je tu skutečná věda, která se snaží rozšířit hranice lidského poznání.
A to je nyní výzkum psychedelik.
(Bill Richards, americký psycholog a sitter)
Vzpomínám si, že v 90. letech 20. století byla meditace považovaná za zcela zřejmý pavědecký nesmysl. Byla vysmívána a uváděna jako příklad náboženského přeludu, ve který mohou věřit pouze lidé s “primitivním magickým myšlením”. A bylo zdůrazňováno, že vzdělaný, racionálně uvažující člověk nemůže takové hlouposti vůbec brát vážně…
Uplynulo pár desetiletí a i když někteří opravdu “skalní” skeptikové stále ještě odmítají meditaci přijmout do království “té jediné pravé materialistické racionální vědy”, tak celkově se názor vědecké komunity na tuto techniku velmi posunul.
Meditace a mindfulness se staly předmětem seriozních výzkumů, hodně se mluví o jejich pozitivním vlivu na různé psychické problémy a moderní metody skenování aktivity mozku pomocí magnetické rezonance ukazují, že tyto techniky opravdu způsobují měřitelné změny v mozkové aktivitě. Stejně tak jsou nyní i mapovány jejich dlouhodobé účinky na psychiku. Různé výtky proti nim jsou tak spíše směřovány vůči formální metodice výzkumů, pojmům a pojmenování, vysvětlení mechanismu fungování apod.
Dlouhodobá opakovaná zkušenost milionů lidí ukazuje, že tyto techniky mají opravdu pozitivní vliv na vědomí a duševní stav. Meditace a mindfulness jsou ale ještě docela “mělké” stavy rozšířeného vědomí. A jak vidíme, přijmout je a připustit jejich “objektivní účinky” nám trvalo řadu desetiletí. Lze tedy očekávat, že u mnohem hlubších stavů rozšířeného vědomí, vyvolaných psychedeliky či dechovými technikami, to bude nejspíš trochu větší problém… Všechno se to točí okolo toho, co jsme ochotni přijmout jako “objektivní” a co už ne. Ale co to je “objektivita”?
Za objektivní ve vědeckém smyslu obvykle označujeme něco, na čem se shodne dostatečný počet vědců, vymyslí pro to i patřičně správné pojmenování, začlení to do existujících “objektivních poznatků” a vymyslí si i nějaký rozumný hmotný způsob, jak to opakovaně a nezávisle změřit, a na tom způsobu změření se také shodnou.
Když se objevilo něco opravdu nového, co velice zásadně překračovalo hranice dosavadní “objektivity”, tak to trvalo leckdy i dost dlouho, než to přijato. Obvykle platilo, že hlavně museli “vymřít” odpůrci téhle nové objektivity… Ale časy se naštěstí v tomto ohledu už dost změnily a lidské myšlení se dnes všeobecně zdá být mnohem otevřenější novým objevům než dřív…
Bohužel prožitky v rozšířeném vědomí zatím pořádně neumíme nějakým příhodným způsobem změřit a shodnout se na nich je mnohdy ještě těžší. Zjevně jsme ve zkoumání těchto stavů pořád na začátku. Jejich účinky, šíře a pestrost jsou pro nás stále hodně matoucí. Snažíme se vymezit si “ten správný způsob prožívání” těchto stavů, mnoho lidí má o stavech rozšířeného vědomí “hluboké teoretické znalosti” a ledaskdo se snaží ty druhé “provádět tripem” a nebo by to alespoň rád dělal. Prostě, držíme se toho “bezpečného mála”, na kterém se zatím v téhle oblasti shodneme, a je jasné, že musíme ještě hodně objevit a hodně se naučit… A nejspíš to bude docela fuška… A tak se zatím povětšinou hodně teoretizuje…
Jenže jak se říkalo za mých mladých let v černé hornické a hutnické Ostravě – “teorie a praxe se v praxi liší mnohem více než teorie a praxe v teorii”. Ale aby to člověk doopravdy zjistil, musí opustit bezpečné území teorie, kde všechno tak krásně do sebe zapadá a člověk má z toho takový “povznášející pocit”, a musí se vydat do praxe, kde naopak často zjístí, že je z toho všeho tak trochu “jelen” – jistě si pamatujete tuhle scénku z filmu “Ať žijí duchové!” v podání Lubomíra Lipského…
A protože jsem opakovaně zjišťoval, že právě tyhle “jelenovité” zážitky prožité ve stavech rozšířeného vědomí se lidé snaží spíše vytěsňovat a “zapomínat”, a leckdy je označovat až za “nesprávné”, rozhodl jsem se jim věnovat celou tuto naši třetí knihu.
Najdete tu samé subjektivní zážitky. Jsem si i velice dobře vědom toho, že u řady čtenářů různé naše úvahy a popisy prožitků ze stavů rozšířeného vědomí zcela jednoznačně překročí červenou linii “ezo-keců” či “ezo-blábolů”, přes kterou momentálně “nejede vlak”. Ale my se tu nesnažíme o nějakou “ezoterickou propagandu” ani o hlásání či vytváření nějaké “ezo-nauky”. Sami máme s “vysoce duchovně vyspělými” lidmi své vlastní smutné zkušenosti. Takže zároveň víme, že naše úvahy a hlavně prožitky jsou nepřijatelné i pro mnoho z nich…
Protože i ti “vysoce duchovně vyspělí” mají o tom svém duchovnu především “hluboké teoretické znalosti” a i oni by rádi “prováděli ostatní duchovnem” a učili je, co je v duchovnu správně a co ne. Tedy jinak řečeno, ani oni pořádně nevědí a drží se toho “bezpečného mála”, na kterém se momentálně s ostatními ezoteriky shodnou. A drží se hlavně esoterické teorie, ze které mají právě onen “povznášející pocit”, protože tam to všechno do sebe tak krásně zapadá a do té “jelenovité” praxe se moc nepouští…
Jsme si tedy dobře vědomi toho, že se snadno může stát, že se s našimi texty tak nějak všeobecně nezavděčíme. Naopak obě jinak obvykle spíše nesmiřitelné strany – racionalisté na jedné a ezoterikové na druhé – se možná shodnou na tom, že to všechno, co píšeme je “naprostý blábol” případně “nebezpečný blábol”…
O co nám tedy vlastně jde? My se snažíme o to, čemu se anglicky říká “pushing the envelope”. Ve výkladovém slovníku najdete, že to znamená “snažit se posouvat hranice toho, co je považováno za možné”. Ano, přesně o tohle nám jde. Snažíme se jít dál a zjistit, co je tam “za tou další hvězdou” a to i za cenu toho, že tápeme a máme zatím jen pochybnosti a dohady a mnoho a mnoho otázek a jsme z toho “jeleni”…
A pokud někdo z těch, kdo tam ještě nikdy nebyl, a nebo se odvážil jen na okraj, už teď zcela jasně ví, že to “děláme špatně”, či že si to všechno “špatně vykládáme” a nebo, že je to všechno “temné” a nebo “padlé”, či že nám to “nepřísluší” něco takového dělat apod., tak to plně chápu. Při našich výletech do hlubin vědomí jsme se dozvěděli hodně o lidském strachu, utrpení a traumatech, takže si dovedeme velmi dobře představit proč se mnozí lidé těchto stavů vědomí tak bojí a vyhýbají se jim a varují před nimi i ostatní.
Jedno často opakované “esoterní” varování před stavy rozšířeného vědomí říká, že při nich hrozí, že se “otevře přepážka mezi vědomím a podvědomím, což může být velmi nebezpečné”. Ano, tomu velice dobře rozumíme. Ten, kdo to říká, jistě moc dobře ví, že má ve svém podvědomí velmi mnoho traumat a některé z nich může pociťovat ve svém esoterním světonázoru až jako “démonické energie”. Opravdu až tak strašné mohou být traumatické vzorce zděděné po našich předcích. A to díky tomu, že i oni je odmítali a odtlačovali jak jen mohli a tím je vlastně neustále posilovali…. Víme o tom svoje. Je tedy pro nás zcela pochopitelné, že se jich dnes lidé tolik bojí a všechny před nimi varují…
Jenomže neustálé odmítání a vytěsňování těchto traumat a “posilování přepážky”, aby na nás z podvědomí nemohly, už prostě k ničemu není… Selhává stále více a více… Díky knihám a přednáškám Petera Levina a Gabora Maté a díky tomu co vidíme kolem sebe jsme přesvědčeni, že nevyhnutelně přichází éra léčení hlubinných traumat. A k tomu bychom také rádi alespoň nepatrně přispěli našimi zkušenostmi. Ne, nejsme terapeuté, nenabízíme žádnou terapii, jen se chceme s vámi podělit o naše zkušenosti ze zkoumání našich osobních traumat i transgeneračních traumat našich rodin…
Rozhodně tedy nikomu nezazlíváme, když s námi bude nesouhlasit a varovat před neuváženými výlety do rozšířeného vědomí. My se k tomu varování také přidáváme. Není to věru žádná projížďka růžovým sadem na duhovém jednorožci – vydat se do hlubin podvědomí. Proto se nás prosím nesnažte nijak napodobovat ani nehledejte v našich textech nějaké návody k čemukoliv.
Ovšem mlčet o těchto našich prožitcích by také nebylo k ničemu dobré. Dnes už nevěříme na filozofii volby mezi protiklady – filozofii “buď a nebo”. Cestu do budoucna chápeme naopak jako hledání rovnováhy mezi protiklady. Budeme se proto snažit o těchto všech tématech pohořit co nejvíce vybalancovaně, ovšem středobod té rovnováhy už dnes po všech těch zkušenostech vidíme někde trochu jinde než racionalisté či esoterikové…
