“Lilith je archetypem divoké ženy, která tančí se životem a
nebojí se projevit své vášně a touhy.
Učí nás ctít svou vnitřní divokost a
nacházet radost ve svém autentickém já.”
(Clarissa Pinkola Estés)
Lilith je patrně nejproblematičtější a nejméně pochopená archetypální postava vůbec. Stačí chvíli hledat na internetu a člověk nestačí žasnout. Pro někoho je Lilith “statečná první žena”, která se “vzepřela patriarchátu mužského Boha”. A proto ji označují za tu “silnou ženu”, na rozdíl od „submisivní Evy“. Podle jiných je Lilith temná démonka ničící svět a požírající vlastní děti. Rozdílnost názorů na tuto postavu je obrovská. Ale zdá se, že obecně převládá spíše ten negativní tón.
Chci vám popsat, jak jsem já prožil Lilith ve svém tripu. Musím podotknout, že záměrem onoho mého procesu nebylo „pochopit Lilith“. Snažil jsem se nahlédnout, co vlastně trápí několik žen v našem okolí, které měly hodně společného. Všechny se cílily být nepochopené, odstrčené, některé hovořily o tom, že jako malé děti byly „odloženy“ a nemilovány. Některé z nich také měly zvláštní, spíše nevědomou snahu, určitým způsobem blokovat rozvoj a aktivity lidí ve svém okolí.
A tak jsem si na tuto otázku dovolil udělat proces. Prožitky, které mi přišly, byly snad těmi nejtěžšími, jaké jsem kdy měl a rázem jsem trápení těchto našich známých vnímal úplně jinak.
Celou svou bytostí, veškerým svým tělesným i mentálním vnímáním a vědomím jsem prožil něco, co jsem pochopil jako první okamžik oddělení projevené Existence od Podstaty-Pleromy. Pleroma je starý okultní výraz, který používal i Carl Gustav Jung. O Pleromě jako prazákladu veškeré existence psal ve svém spisku „Sedm promluv k zemřelým“.
Pleroma-Podstata v sobě obsahuje veškerou existenci, veškeré protipóly a veškeré možnosti všech dějů. Stanislav Grof ji popisoval jako „nicotu obsahující všechno a nic“ či jako „prázdnotu těhotnou všemi možnostmi“. Pleroma nemá nic společného s naším pozemským konstruktem dominantního patriarchálního Boha. Ten je prostě jen někde v ní, jako jedna drobná možnost, která se může ve vývoji projevit.
Jak Jung, tak Grof a také jiní autoři píší o tom, že někdy dojde „k oddělení“ určité části Pleromy-Podstaty a tím vznikne projevená samostatně existující část, která pak prožívá sama sebe v rozdělenosti do mnoha bytostí.
A právě tento okamžik „oddělení“ projevené existence od Pleromy-Podstaty jsem zažil se vší „syrovostí“. Byl to v podstatě strašlivý prožitek plný děsu a strachu a opuštěnosti. Ještě před zlomkem okamžiku jsem byl součástí Veškeré Existence, byl jsem “v náručí” Pleromy-Podstaty a byl jsem Pleroma-Podstata a vnímal jsem všechno jako sebe sama. Ale najednou se můj prožitek drasticky změnil. Najednou jsem byl malý, odtržený, osamělý. Všeobjímající náruč Pleromy-Podstaty zmizela – a nebo mě to tak alespoň připadalo. Byl jsem nekonečně osamělý, zžíral mě strašlivý strach a opuštěnost.
Proč mě moje „Matka“ vyvrhla? Proč mě opustila? Proč jsem nebyl hoden zůstávat i nadále v jejím všeobjímajícím a všeobsahujícím obětí? To jsem tak špatný, tak zkažený, že mě tak z ničeho nic náhle zavrhla?
Snažil jsem se vrátit zpět, zůstat co nejblíže onoho místa a okamžiku oddělení a prosit svou „Velkou Matku“, aby mě opět vpustila do sebe. Jenže ona neodpovídala na moje volání – a nebo mi to tak připadalo v mé zahlušenosti samotou a oddělením.
A co bylo ještě horší, vnímal jsem, že se postupně rozpadám do mnoha bytostí a mnoha dějů. A tento rozpad do mnohosti mě děsil. V okamžiku oddělení jsem ještě měl pocit, že obsahuji všechny protiklady a všechny možnosti ve sjednocení – tak jako je to v Pleromě-Podstatě.
Ale nyní se tahle jednota drolila. Že by to byl důvod, proč mě moje „Velká Matka“ zavrhla? Protože jsem přestal být dokonalý a jednotný? Ano, to by mohlo být ono. V tom případě musím tomuto „rozdrobení do mnohosti“ zabránit. Musím zamezit vzniku všech těch různých světů a bytostí a jejich osudů. Protože jinak se i moje vědomí rozpadne do maličkých částí a já budu trpět ještě mnohem více, protože ztratím naději na to, že by mě „Matka“ přijala zpět.
Takto rozdrobeného mě přece nebude chtít. Vždyť ona přece obsahuje vše v dokonalé propojenosti, ve splynutí protikladů. Kdežto ve mně se veškeré protipóly staví vůči sobě do opozice a já cítím narůstající pnutí a „kmitání“ mezi těmito extrémy a jejich postupné prožívání. A to mě také děsí, nejsem zvyklý na postupné prožívání v čase. Mou přirozeností byla ještě před chvílí bezčasovost a bezrozměrnost a všeobsažnost…
Toto jsem vnímal jako velmi důležitý aspekt oné archetypální postavy. Prvotní existence odloučená od Pleromy-Podstaty se v prvotním šoku z oddělenosti zoufale snažila zabránit svému „rozpadu“ do mnohosti a pestrosti a dalšímu pokračování oddělenosti, tentokrát uvnitř sebe sama. Vnímala tento proces zpočátku jako sobě nepřátelský.
A tak v počáteční fázi své existence v čase proti tomuto dalšímu rozdělování usilovně bojovala a snažila se ty oddělené části opět “pohltit do sebe”. Což by pak mohlo být vnímáno právě jako ono “požírání vlastních dětí”. Jenže v mém prožitku to nebylo motivováno démoničností a zlem, ale ukrutným strachem z oddělenosti, který současně prožívaly i ty oddělené částečky…
A právě tahle palčivá kombinace bolesti z oddělenosti, omezenosti a malosti a strachu ze změn byla společná pro ty naše známé, na jejichž trápení jsem se v procesu ptal. Byly to ženy, které zoufale hledaly někoho „s kým by byly opět celistvé“. Nikoho takového ale nenacházely a s každým vztahem upadaly stále hlouběji do pocitů zklamání a nepochopení a odvržení.
Aby taky ne. Ten „archetypální prožitek“ vlastně ukazoval, že to, co tak zoufale hledají, je znovu sjednocení s Pleromou-Podstatou, která obsahuje vše v naprosté dokonalosti a komplexnosti. Toto pochopitelně u nějakého partnera a v běžném stavu vědomí nikdy nemohly najít.
Všechny měly také společné to, že onen palčivě bolestný prožitek osamělosti a odvržení musely čas od času vrhnout na někoho jiného, protože ho nedokázaly unést. Vedlo to bohužel k tomu, že pro tuto svou ukrutnou niterní bolest pak ale samy způsobovaly některým lidem ve svém okolí stejné zavržení a odmítnutí…
Samozřejmě chápu, že spousta lidí bude nesouhlasit s tímto mým výkladem Lilith. Na internetu je přece tolik textů, které vědecko-spirituální výzkumnou metodou “zkopíruj a vlož” popisují jak to doopravdy je. S takovým typem vědění samozřejmě nemohu soupeřit. Já pouze popisuji své subjektivní prožitky z procesu v rozšířeném vědomí. Já nevím, jak je to “doopravdy”. Ale pokud Lilith byla opravdu ta “první stvořená”, tak co asi jiného tak mohla zažívat než osamělost a odloučenost? A zcela určitě z toho velkou radost neměla.
Nicméně, jak jsem mohl později prožít v jiných procesech, všechny archetypy v sobě obsahují i svůj vývoj. A tak se mi další procesy zdály ukazovat, že později se Lilith, ze které na začátku všechny archetypy jakoby “vychází”, se dále promění v onu “submisivní Evu”, která si “všechno nechá líbit”, ale dělá to proto, že takto prožívá zkušenosti se všemi archetypy. Ale ani to není konec, protože Eva ještě později dospěje ve “Velkou Bohyni”, která všechno chápe a všechno přijímá a všechno spolu prožívá se všemi archetypy, všemu dává prostor pro vývoj a všechno je tak v ní a zároveň se vše s ní neustále znovu spojuje v jednotě protikladů, ve velkém kosmickém Hieros Gamos. Ale to už je na úplně jiný text…
Zároveň už se nedivím, že ženy vnímají Lilith jako tu, která se “vzepřela mužskému Bohu”. Aby taky ne. Ona je ta první oddělená, ona je ta první stvořená, ona ví všechno o počátku veškeré existence, ona ví vše o plodnosti, o tom jak z ní vznikla mnohost bytostí a dějů, ona pro tu projevenou Existenci vytrpěla nejvíc. Egregor vládnoucího patriarchálního Boha vznikl podle mých prožitků až z ní a to až mnohem mnohem později. Že si to pak různí “moudří” mužové napsali naopak, inu možná jinak uměli unést sílu a velikost archetypu Lilith…
