Byl to prý Goethe kdo řekl, že “většina lidí se stále snaží dělat především to co chtějí, ale jen málokdo zkoumá, kde vlastně vzniká to chtění”. A platí to jak pro pozitivní chtění, tak ale především pro ta negativní. Proč chceme to co chceme? Proč někdo chce způsobit něco špatného, například rozpoutat válku? Pokud bychom pouze žonglovali se slovy zlo či temnota, pak tím jen utíkáme před přiznáním si, že vlastně nerozumíme. Jsou to velká slova, ale sama o sobě nám k pochopení nepomohou. A k nápravě už vůbec ne…
Když jsem před nějakým časem rozjímal nad různými svými prožitky a zkušenostmi, došel jsem postupně ke zjištění, že existuje jedno opravdu silné “klubko emocí”, které nás na hlubinné úrovni velice ovlivňuje a které nás často nutí uskutečnit něco ne právě pozitivního. Základní emocí tohoto “klubka” je závist, která tu jde “ruku v ruce” se zlobou, záští, žárlivostí, nenávistí, ale i depresemi, panikou a dalšími podobnými pocity a je těžké rozlišit kde končí jedna a začíná druhá ale ono to rozlišování nakonec asi není až tak úplně potřebné…
Když říkám “závist”, tak mám na mysli tu niternou, která jde z hlubin podvědomí a bývá označovaná jako “primární” závist (v angličtině “primary envy”). Asi ji známe všichni z běžného života. Najednou na nás vyskočí z nitra, na chvíli nás ovládne a sice se snažíme své zjitřené emoce ukočírovat, ale jde to leckdy jen velmi obtížně. A tak je potom ventilujeme směrem k tomu člověku, který toto všechno v nás podle našich pocitů spustil. Jenže tahle závist je vlastně nejvíc traumatizující pro nás samotné. Pokud člověk podlehne, tak snadno natropí mnoho nedobrého kolem sebe, ale stejně nakonec touto emocí a jejími důsledky trpí hlavně on sám…
Takto shrnuto je to všechno jasné, že? Neříkám nic objevného… Musím se ale přiznat, že když jsem uvažoval nad různými mými životními zkušenostmi, tak mi trvalo překvapivě dlouho, než jsem se vůbec dopracoval k uvědomění si těchto souvislostí a k pojmenování téhle emoce. Mám dojem, že je tak hlubinná a tak základní, že ji možná někdy považujeme až za jeden ze “stavebních kamenů” naší existence.
Rozhodně je to emoce, která hraje velice zásadní roli v naší západní ekonomice. Rakouský sociolog Helmut Schoeck ve své knize “Envy: A Theory of Social Behavior” dokonce tvrdí, že především závist se zasloužila o vytvoření civilizace jak ji známe. Také se mi občas zdá, že někteří lidé mají svou osobnost vybudovanou právě okolo této emoce. A je to asi i jedno z důležitých témat českého národa. V neposlední řadě je to zřejmě jeden z hnacích motorů mnoha konfliktů a válek…
Pokud se na věc podíváme po stránce jazykové, tak zjistíme, že etymologicky je české slovo závist, stejně jako staroslovanské zavisť či anglické envy a nebo latinské invidia (z něhož envy vzniklo) založeno na slově “vidět”. Ale zdá se, že jak původní staroslovanské sloveso zavidovať, tak latinské invidere indikují jakési pokroucené, nepravdivé vidění celé situace.
Primární závistí se zabývali už mnozí autoři. Podle Wikipedie prý už Aristoteles napsal, že “závist je bolest, kterou pociťujeme při pohledu na štěstí druhých”. Buddhisté pro ni mají výraz “irsya” – tedy “stav mysli, kdy je člověk velmi rozrušen, aby získal bohatství a čest pro sebe, ale nedokáže snést dokonalost ostatních.”
Jiní autoři se věnovali této emoci z pohledu křesťanství. Z těch moderních mě zaujal třeba Christian Vandergroot. Ve své knize “Envy” uvádí, že závist je z pohledu křesťana vlastně “jediný nepříjemný hřích”. Všechny ostatní hříchy přinášejí potěšení a proto je také konáme, ale závist je velice traumatizující a ubližuje naprosto nejvíc právě tomu, kdo ji prožívá. Závist popisuje Vandergroot jako nespokojenost člověka se svou současnou situací, která v něm občas probudí silné toužebné přání mít “něco”. Ať už je to věc, peníze, moc a či pozornost okolí. Vnímá ji tedy jako nenaplněnou potřebu, která se svou silou a četností projevů blíží někdy až obsesi.
Velmi zajímavá je také tato filozofická debata o závisti na YouTube – https://www.youtube.com/watch?v=vdgavEmL60g – zde zaznívá myšlenka, že člověk, zasažený touto emocí, může v extrémním případě pociťovat až něco v tom smyslu, že ten druhý mu “krade” cosi, co ve skutečnosti má být jeho a ten druhý na to vůbec nemá nárok, nezaslouží si to apod. A cítí v té chvíli pocit hluboké a neomluvitelné nespravedlnosti a to ho může dovést k mnoha nedobrým činům.
Pokud jde o vědecké zkoumání primární závisti, údajně první a patrně nejznámější a zároveň asi nejkontroverznější byla Melanie Klein, pokračovatelka Freuda, která po jeho vzoru viděla všechny příčiny v biologii. Původ této hlubinné závisti proto připisovala “nedokojenosti” z mateřského prsu v raném dětství.
Ale existují samozřejmě i moderní vědecké práce o této emoci. Například ji obšírně rozebírá americký psycholog Frank John Ninivaggi v knize “Envy Theory – Perspectives On The Psychology of Envy”. Zdůrazňuje hlavně fakt, že tato emoce je založená na velice černobílém vidění celé situace. Člověk si idealizuje situaci toho druhého a přehnaně negativně vnímá tu svou. Chtěl by ten ideální stav sám pro sebe a to nejlépe hned a také by často chtěl, aby naopak ten druhý nyní musel prožívat závist a trápil se. A pokud si to “něco” nemůže vzít pro sebe, tak se pak může snažit to tomu druhému alespoň zničit.
Součástí aktu “závidění” mohou být i velmi složité projekce. Kvůli černobílému vidění situace se člověk postižený závistí může až cítit být ohrožen a může pak přijít s mnoha závažně znějícími obviněními vůči druhému člověku, plnými velkých slov u nichž doufá, že na ně okolí bude slyšet a tím pádem ho v jeho snaze potrestat cíl jeho závisti podpoří…
Ale i Ninivaggi uvádí, že primární závist nakonec úplně nejvíce ubližuje právě tomu, kdo ji prožívá. A je jedno jak silně a agresivně vrhá své pocity na okolí, nakonec nejvíc trpí stejně on sám. A právě proto tato hlubinná závist tak silně souvisí s depresemi – až je někdy těžké je od sebe odlišit, protože závidící člověk se obvykle zároveň topí v depresích…
Projevy této velice sebetraumatizující a vlastnímu nitru krutě ubližující emoce jsem samozřejmě zažil opakovaně sám v sobě a to hlavně v mládí. Velmi těžce jsem ji prožíval kdykoliv mě v minulosti popadla. Také jsem já sám byl samozřejmě vícekrát terčem závisti jiných. A to ať už v zaměstnání a nebo při mých aktivitách ve volném čase.
Opakovaně jsem mohl vyslechnout různě silné emocionální výlevy lidí, kteří z mnoha důvodů na chvíli podlehli této emoci a směřovali ji na mě. Debaty to byly opravdu nesnadné, protože jejich vidění situace bylo vždy velmi zvláštně pokroucené a někteří se opravdu jen obtížně ovládali. V angličtině se pro tyto stavy používá výstižný výraz “envy attack” – záchvat závisti. Přijde mi to velice přesné. Tak jako může člověk zažívat záchvaty paniky či záchvat depresí, tak úplně stejně prožije i záchvat závisti.
Když jsem si toto téma konečně takto zviditelnil, tak jsem se nad ním začal více do hloubky zamýšlet a také jsme si na to samozřejmě s mojí ženou Kateřinou udělali nějaké holotropní procesy. Přineslo nám to mnoho zajímavých podnětů na zamyšlení – prožili jsme celý komplex vysvětlení této emoce. Závist je opravdu nenaplněná potřeba, nenaplněné chtění. Jenže kde a z čeho vzniká tohle chtění, které je tak silné, že nás takto ovládne a mnoho s ním nenaděláme?
Vysvětlení, které jsme našli v holotropních procesech bylo překvapivě jednoduché. Když jsem šel ke kořenům svých různých závistí a závisťo-depresí z minulosti, našel jsem tam samé nenaplněné fantazie a touhy a nedokončené příběhy. Některé z nich byly velice naivní a tušil jsem, že jsem si je zřejmě vytvořil v raném dětství. Jiné byly nějaké představy podle filmů, které mě velmi silně emocionálně oslovily a toužil jsem být jako ti hrdinové.
Musím říct, že jsem na to hleděl velmi nevěřícně. Proto jsme si těch seancí udělali více, protože jsem tomu prostě hned nechtěl uvěřit. Že by někdy až obludně silná závist mohla vzniknout třeba i “jen” z nenaplněných dětských snů a fantazií? Bylo to překvapivé, ale bylo to tak. Zvlášť pokud jsem do té fantazie tak říkajíc “investoval” opravdu hodně myšlenkové energie.
Zkoumal jsem jak že se mám s těmito touhami vlastně rozloučit a ukázalo se, že je to velmi podobné “vytřesení se” ze zatuhlého traumatu. Ona na sebe ta dětská fantazie zřejmě postupem let “nabalila” tolik dalších prožitků, hlavně oněch záchvatů závisti, že se vlastně stala velmi silným traumatem. Když jsem se rozhodl ji “pustit”, tak jsem prošel katarzí plnou smutku, nářku, lítosti a pak jsem najednou pocítil obrovskou úlevu…
Při dalších seancích jsem pak prožil cosi jako “konce příběhů z jiných životů”. Nechme teď stranou otázku zda se mohlo jednat o vzpomínky z minulých životů, transgenerační přenos vzpomínek a traumat či jsem to všechno načerpal z nějakých filmů. Nyní není důležité, kde jsem k těm příběhům přišel. Důležité je, že jsem se jich držel a nedokázal jsem je projít až do úplného konce a rozloučit se s nimi.
V jednom takovém příběhu jsem se například vnímal jako někdo velmi významný v nějaké minulé kultuře. Všechno to dění už bylo dávno pryč, ale já jsem nedokázal ho doopravdy “pustit”. Jenomže vrátit se do něj a žít ho v realitě také nešlo. Je asi jasné, že každý, u něhož jsem viděl něco, co rezonovalo s tímto nedokončeným příběhem, ve mě vyvolával závist. Ale i s těmto prožitky jsem se nakonec v seanci rozloučil překvapivě snadno. Opět to bylo jako “vytřesení se” z traumatu a po katarzi jsem se najednou cítil velmi svobodný a vlastně také silnější. Došlo mi, že na tohle “držení se starých fantazií a příběhů” vynakládáme ve svém nitru až překvapivě hodně energie. A také nás tyto “ocásky starých příběhů” leckdy natolik zaplňují, že už v sobě nemáme prostor pro nic nového…
Prožil jsem pak v té seanci a v několika dalších ještě pár podobných katarzí jako ukončení různých jiných příběhů. Ať už to byly příběhy moci, slávy, lásky, umění, zloby, pomsty a ať už byly moje či od někoho jiného – všechny měly to společné, že jsem se jich silně držel a nedokázal se s nimi rozloučit. Ale kromě těchto “velkých” příběhů jsem ve svém nitru našel i spoustu menších. Například jsem se takto nedokázal rozloučit s prožitky z některých dovolených, při nichž jsem navštívil místa, která ve mě opět “rozrezonovala” nějaké příběhy.
Postupně jsem ale pochopil, že tím “držením se starých příběhů” opravdu jen škodím sám sobě. Každý příběh jednou končí a je potřeba se s ním důstojně rozloučit. A když to uděláme správným způsobem, pak se ten příběh uzavře a stane se součástí nás a my z něj získáme posilu a ponaučení. Naopak držet se konečku nějakého příběhu a trápit se nad tím, že se do něj nemůžeme vrátit, to se ukázalo být jako nesmírně vyčerpávající a traumatizují. A právě ona touha “vrátit se do toho minulého příběhu, i když to už není možné”, se mi ukázala jako jeden ze silných kořenů závisti. Závisti vůči těm, kteří naopak nějaký takový příběh právě žijí a nebo mi to tak alespoň připadalo…
Když jsem si to takto prožil, uvědomil jsem si, že vlastně staré kultury měly různé obřady, které zřejmě sloužily přesně k tomuto rozloučení se se starými příběhy. A také jsem pochopil, že asi hodně lidí s přibývajícím věkem trpí stále více a více právě proto, že naše kultura takové obřady nepoužívá a oni se tak stále zoufale drží konečků svých všemožných životních příběhů a prožitků a nedokáží se jich vzdát.
Bohužel jsem zatím nenašel mnoho informací o těchto obřadech, které mají člověku pomoci aby nechal něco “odejít”. Jedním z nich je nepochybně indiánská potní chýše. Člověk tam ze sebe všechno staré prostě vypotí. Dále existují obřady při nichž se “pálí” stará přání či zloby. V některých zemích je taková “ohňová očista” prý součástí novoročních rituálů. Reminiscenci na takovou ceremonii jsme mohli také vidět v posledním filmu s Jamesem Bondem – když ústřední hrdinové na začátku přijedou do italského města Matera, koná se tam právě místní slavnost “Festa Della Bruna”, jejíž součástí je i spálení toho, co už chce člověk opravdu nechat odejít.
Také naše slovanské “vynášení Morany” je trochu podobné. Pálíme zimu a s ní vše staré a necháme to odplynout po proudu řeky. Také jsem našel nějaké “vytřásací tance”, při nichž člověk ze sebe vědomě pouští všechno staré. A nebo existují i takto zaměřená dechová cvičení – moje žena Kateřina dělá jedno takové “dýchání 4 živlů” každé ráno a večer, aby ze sebe nechala odejít to staré a připravila se na nové prožitky. No a samozřejmě psychedelický trip či seance holotropního dýchání fungují v tomto směru obzvláště dobře, pokud si člověk zvolí takový záměr…
Někteří autoři tyhle rituály popisují jako “rituály pro odstranění problémů a starostí”, ale myslím si, že by se mohly nazývat spíše “sebe-osvobozovací”. Protože při nich opravdu osvobozujeme své nitro téměř až ze “zakletí”. Není až tak důležité jaký rituál si zvolíme. Naprosto zásadní ale je opravdu upřímné a niterné přání nechat už konečně ty staré věci odejít. Ony se během rituálu mohou připomenout, mohou na chvíli opět vzedmout vlnu závisti či depresí ale je potřeba vytrvat v našem přání a nebát se projít ty příběhy až do úplného konce a opravdu je spálit, smýt, vytřást či udělat s nimi cokoliv co cítíme ve svém nitru jako smysluplné, abychom se s nimi mohli doopravdy rozloučit…
