Carl Jung říkal, že racionalismus je svého druhu “nemocí” dnešní doby. Předstírá, že zná odpovědi na všechny otázky, ale není to pravda. Dovede vysvětlit jen některé aspekty naší existence. A tak, aby se racionalismus necítil poněkud trapně kvůli tomu, že slibuje tolik, ale vysvětluje jen nějakou část celku, tak to vyřešil velice jednoduše. Prohlásil, že nic mimo racionálně vysvětlitelný svět neexistuje.
Nutno uznat, že je to elegantní řešení. Stanovuje bezpečné hranice “možného” a co je za nimi, to nás nemusí trápit. Život je pak mnohem jednodušší. A přesvědčení zastánci racionalismu jsou díky tomu také “za vodou”. Jsou-li dotazováni na různé “za-hraniční” jevy, mohou zaujmout postoj shovívavý či nadřazený a tazatele ignorovat, poučit, zesměšnit či zahanbit…
Velké pravdy jsou rozděleny jednak na ty jednoduché, určené pro “masy”, které stejně – podle mínění učených stoupenců racionalismu – nejsou schopny pochopit více. A pak jsou zde ty složité pravdy, vyžadující už opravdu velké úsilí, aby se do nich dalo proniknout a ty se řeší na speciálních setkáních příslušných odborníků. Někteří lidé si racionalismus a jeho velké osobnosti téměř zbožšťují, protože jsou přesvědčeni, že právě zde nachází odpovědi na své otázky…
Ale racionalismus samozřejmě není jediný systém, který se snaží dávat lidem odpovědi na různé otázky. Máme tu také všemožné esoterické směry a náboženství a jejich stoupence a učitele. A v některých případech se zdá, že také dávají najevo cosi v tom smyslu, že znají téměř všechny odpovědi a vysvětlení. Případně jejich stoupenci si do svých mistrů právě taková očekávání projektují…
Jenomže, jak to tak bývá, zodpovědět některé otázky je snazší, u jiných už to jde více ztuha… A pokud se někdo příliš ptá, příliš “šťourá”, příliš jde za hranu, tak může daný zasvěcenec zaujmout postoj shovívavý či nadřazený a tazatele ignorovat, poučit, zesměšnit či zahanbit…
O těch jednoduchých věcech se diskutuje veřejně, ty jsou určeny pro “nevyspělé masy”, na “nižším stupni pochopení”, ale ty tužší, hlubší problémy, ty už nejsou jen tak pro každého. To už člověk musí být pokročilý, vyspělý, zasvěcený. Tyhle otázky už se řeší jen na uzavřených setkáních určených právě a jen pro tento úzký kruh vyvolených… Někteří lidé si esoterismus či náboženství a velké osobnosti okolo těchto systémů téměř zbožšťují, protože jsou přesvědčeni, že právě zde nachází odpovědi na své otázky…
A pak tu máme – politiku. Jak se to stane, že nějaký politik se náhle vyšvihne do čela? Je lidmi zvolen a podporován? Inu, zdá se, že to má co do činění s tím, že dává velice přesvědčivě najevo, že právě on zná odpovědi a recepty na “palčivé otázky a problémy dnešních dnů”. Případně si jeho voliči do něj přesně taková očekávání projektují…
Na jednoduché otázky může takový politik odpovědět snadno, rychle, údernými hesly a velmi sebejistě – tak to přece mají “lidové masy” rády… U těch složitějších problémů už to ale není tak jednoduché. A pokud se někdo příliš ptá, příliš “šťourá”, příliš jde za hranu, tak může daný politik zaujmout postoj shovívavý či nadřazený a tazatele ignorovat, poučit, zesměšnit či zahanbit…
Přeci jen, kromě té každodenní praktické “politiky pro masy”, je tu i “vysoká politika”. A té už běžní lidé vlastně ani nemají šanci rozumět. Ta se řeší “za scénou” v kuloárech či na soukromých večírcích, určených jen pro zasvěcené… Někteří lidé si politiku a její velké osobnosti téměř zbožšťují, protože jsou přesvědčeni, že právě zde nachází odpovědi na své otázky…
A tak bych mohl pokračovat, ale myslím, že z těch příkladů je zřejmé, že je to všechno nějak až příliš podobné. Co tyhle příběhy navzájem propojuje, je nejistota a obavy z ní plynoucí a snaha najít odpovědi a recepty, které nás před obojím ochrání. Když se tak rozhlížím okolo sebe, všude vidím mnoho lidí, které doslova zžírá nejistota a obavy a tak potřebují najít někoho, kdo jim nějaké jistoty dá či prodá. A nebo alespoň jejich zdání. A tak se v naší společnosti obvykle prosadí ti, kteří velmi přesvědčivě “vyzařují” do okolí zprávu – “já už vím jak to je, já znám odpovědi, já vás povedu”…
Ale aby to nevyznělo špatně – tohle všechno není míněno jako kritika, to je, jak se říká “jen pozorování”. Prostě to můžeme vidět všude kolem nás a sami tuto hru na nejistotu v nás a jistotu někdo okolo hrajeme v různém období na různých stranách.
Jako děti hledáme jistoty v rodičích a bohužel ne vždy je nacházíme a na rodiče se za to obvykle zlobíme. Později jako rodiče naopak vnímáme, že naše děti hledají jistoty u nás, ale i když děláme to nejlepší, co v danou chvíli dokážeme, tak ale stejně nezvládneme dětem dát vždy to, co by potřebovali. A tak oklikou po letech začínáme chápat, že naši rodiče, které jsme předtím vinili z toho, že nám nedokáží dát jistoty, které bychom chtěli a potřebovali, na tom vlastně byli asi stejně a možná i hůře…
Ale tenhle článek se nesnaží “do nepravostí řádně tepat”. Chci zde, jako vždy, psát o prožitcích v rozšířeném vědomí. To jsme si totiž jednou tak s mojí ženou udělali proces na pochopení nejhlubších tužeb a nejhlubších vin. A jaké bylo mé překvapení, když jsem z různých vizí najednou poznal, že se to všechno točí hlavně kolem – “nejistoty”.
Tužby se týkaly především hledání jistot. A viny, ty byly o tom, že jsem narušil nějaký systém hodnot a pravidel a snažil se získat co nejvíce pro sebe – opět ve jménu jistot všeho druhu. Byla to velmi zvláštní seance, velmi proměnlivá, opravdu “tricksterovská”. Měl jsem dojem, že tím tricksterem jsem zároveň já a zároveň ona “sféra vědomí”, v níž jsme se nacházeli…
A pak jsem se najednou skrze všechny ty prožitky “propadl” kamsi, kde jsem vnímal především dva pocity – blaženost a nevědomost. Byl to velice paradoxní vjem. Cítil jsem, že tam hluboko, pode všemi těmi prožitky, mám jeden základní postoj, jedno nejhlubší pochopení a to je – “já nevím”.
Nevědomost a neznalost ale byly v téhle hlubinné sféře jakýmsi “blaženým příslibem mnoha pochopení a prožitků”. Vnímal jsem odtamtud ono zvláštní “hemžení” v dalších sférách jako fascinující příležitost k poznání. “Já nevím” a proto jdu prožívat, abych věděl. Jenomže jakmile jsem se vydal do těch ostatních sfér, abych prožíval, tak se najednou kamsi vytratil onen pocit blažené nevědomosti a naopak mě začal ovládat strach z toho, že nevím a nerozumím. A začal jsem proto hledat nějaké jistoty. A kde jinde, než u těch, kteří se mi snažili ukazovat, že oni “už vědí”…
Byly to velice poučné prožitky. Byl to veliký rozdíl dívat se na svět s postojem “já nevím a chci poznávat” a nebo “já už vím”. I v docela obyčejných věcech to bylo hodně jiné. Díval jsem se na květinu. Když jsem k ní přistoupil s pocit “ale to já už dávno vím, tohle je přece kopretina a těch já už jsem viděl”, tak ji ale vlastně pořádně nevnímal. Soustřeďoval jsem se totiž až příliš na to, co já už všechno vím a jak jsem pyšný na to, že vím. Ale když jsem pak na stejnou květinu pohlédl s postojem “já nevím”, tak teprve v tomto okamžiku jsem doopravy viděl tuto jednu kopretinu v její plnosti a kráse. A teprve takto – nevím a proto objevuji – jsem si ji mohl doopravdy užít a vychutnat…
A pak jsem prožil sebe jako dítě, které ještě “ví, že neví” a proto je pro něj svět fascinující a plný objevů a dobrodružství. Ale později, jako dospělý, jsem se uzavřel do postoje “vím, že už vím” a svět se pro mě postupně stal nezajímavým. Když jsem byl mladý a zamiloval jsem se do nějaké dívky s postojem “já nevím a proto tě chci objevovat”, prožívali jsme spolu úžasné chvíle plné vzájemného poznávání se. Ale když jsem pak byl starý a měl jsem pocit, že už o své drahé polovičce “vím úplně všechno” a ona se dívala stejně na mě, tak jsme se začali navzájem doslovat terorizovat přístupem “já už vím jaký-jaká jsi a nic mě nepřekvapí a vím, že když A tak potom B”… Bylo to strašlivě destrukční a sebedestrukční ale my jsme z tom “já už vím” nedokázali – a vlastně ani nechtěli – uniknout…
Skoro to vypadalo, jako že postoj “já nevím” vlastně dává svobodu, kdežto přesvědčení “já už vím” mě i ostatní uzavíralo do zdánlivě bezpečné ale přitom omezující klece…
Procházel jsem pak všemožné systémy víry a vědění, vládnutí či spolupráce a všechno to bylo o snaze vytvořit si více jistot. A obvykle to bylo tak, že i jen malé a nedokonalé jistoty se mi zdály být pořád lepší než neznámé nejistoty…
A celou tu dobu mě zdáli i zblízka doprovázel trickster. Vždy, když jsem se pěkně zabydlel v nějakých jistotách, tak mě znovu navštívil a pěkně všechno zpřeházel. A teď už asi konečně chápu proč – je to proto, že nejhlubší poznání v mém nejhlubším nitru je opravdu – “já nevím a proto hledám” a on mi to vlastně musí pořád připomínat, jinak bych asi neměl odvahu vylézt z těch mých “tohle já už vím” a hledat dál…
Je to vlastně taková spirála – čím více jsem prožil, tím více chápu a tedy i tím více “vím”, ale není to “konečná stanice”. Vždy se dá jít dál, či hlouběji. Zdá se, že poznávání nikdy nekončí. A postoj “já nevím a proto hledám” je jeho hnací silou. Akorát, že my si občas chceme “vzít dovolenou” a snažíme se zabydlet v nějakém pohodlném “systému vědění”. A to je právě tricksterova chvíle, aby nám znovu připomenul, že tím úplně nejhlubším poznáním je ale pořád – “já nevím a proto hledám a objevuji”…
