“Trauma se neuzdraví samo od sebe.
Čím více se mu vyhýbáme,
tím více nám vládne.”
(Bessel van der Kolk)
Toto je prožitek ze seance v rozšířeném vědomí, kterou jsme s Kateřinou uskutečnili, abychom lépe pochopili a také poléčili traumata našich rodin. Řešili jsme totiž v té době nějaké staré záležitosti, které se během generací nahromadily v obou našich rodech a postupně jsme pochopili, že bez odžití v hlubokém vnoru se s tím mnoho nenadělá. Tož jsme se do toho při vhodné příležitosti ponořili. Prožitky, které nám přišly, byly pozoruhodným vizuálním zpodobněním nejrůznějších transgeneračních traumat našich rodin. Proto si je dovoluji s vámi sdílet.
Traumata a bolesti a strachy našich rodin jsme v nich mohli nahlédnout jako jakési rozlehlé tmavé museum, plné soch nejroztodivnějších tvarů a stylů. Byl to doslova “strašidelný palác” naplněný všemožnými sochami zobrazujícími různá traumata. Nebyla to nijak pěkná “výstava”. Byly to velmi temné prostory, v nichž byly všemožné sochy lidí v různých dramatických a velmi emotivních pózách, jenže přes mnohé tyto sochy byly přehozené všelijaké záclony či prostěradla, takže se jejich tvary a smysl musely spíš vytušit…
Proces se zdál ukazovat, že toto jsou všechno traumatické prožitky, které se v mentálním poli našich rodin nahromadily za celé generace a nikdo je neřešil. Jen se to tutlalo, utíkalo se od toho, potlačovalo se to alkoholem, lidé se na snažili zapomenout, nechat to za sebou – všechny tyhle obvyklé způsoby, kterými se traumata ve skutečnosti jen dále zesilují.
Ten prožitek nám to ukazoval jako že se ty sochy časem jakoby zvětšují tím, jak na ně lidé přidávají další záclony, aby je ještě více zakryli. Takže z původního relativně relativně snadno pochopitelného a zpracovatelného problému se postupně stává veliká temná masa, která děsí mnohem více, protože je zesílená neustálým opakovaným dalším odmítáním a potlačování. A všechno tohle temné dědictví se pak předává na další generace, takže potomci si pak nesou o to větší zátěž.
Není se tedy co divit, že v současné době tolik lidí tak ukrutně hystericky vyhlašuje, že jich se nic z toho netýká, že oni od všeho špatného odejdou do “vysokých vibrací” či do nějaké “tisící duchovní dimenze”. Je to stejně pochopitelné jako je to naprosto marné a zbytečné. Toto je zase jen další potlačení, další útěk. Akorát, že dotyčný k tomu nepoužívá “zlý nízký alkohol”, ale “dobré duchovní světlo a vysoké vibrace”. Ale výsledek je naprosto stejný – problém se tím pouze zvětšuje a další generace se mohou těšit na to, že díky těmto moderním “světlým dimenzionálním dezertérům” zdědí ještě těžší transgenerační traumata…
Ale to nebylo ještě zdaleka všechno. V tom podobenství měl ten palác ještě i své velice temné sklepení. A tam bylo doslova “vězení” těch prožitků, které se snažíme skrýt jak před sebou, tak hlavně před Bohem.
Tam to vypadalo jak po strašlivé katastrofě. Prožitky symbolicky “rozmlácené na kusy k nepoznání”, naházené do té největší temnoty… Vize se zdála naznačovat, že tohle jsou naše nejhorší skutky, naše největší chyby a omyly a snažíme se je zničit a ukrývat jak to jen jde. Snažíme se je za každou cenu nechat “na této straně” existence, abychom “tam na druhé straně” za to nebyli souzeni, a doufáme, že takto už nikdo nikdy nepozná, že jsme to byli my, kdo ty skutky učinil…
Proto se snažíme tyto prožitky jakkoliv zcela zničit, ukrýt co nejhlouběji do té nejtemnější temnoty nejhlubšího nevědomí. Vize ukazovala cosi jako, že pokud jde o naše minulé nejhorší skutky, tak jsme vlastně velice rádi za tu nejhlubší, nejčernější temnotu, do níž je můžeme ukrýt, doufajíce, že už je nikdo nikdy nenajde a hlavně ne Bůh…
A to bude to možná také jeden z důvodů, proč někdy tak ostentativně odmítáme “temnotu” a ze všech sil se “bijeme v prsa”, že my nemáme s “temnotou” naprosto vůbec nic společného. A rozhodně nemáme nic společného s tím, co je tam v té nejtemnější temnotě ukryto. A kdo o tom bude pochybovat, tak ten si zaslouží obzvláště tvrdé potrestání, protože je ten “temný”. A tím pádem to vlastně může být klidně on, kdo za ty strašné věci, ukryté v té naší nejtemnější temnotě může. Ano, určitě to tak bude…
Jenže vize se také zdála ukazovat, že tímto způsobem ale nikam před ničím neunikneme. Jen si zamořujeme naše společné podvědomí lidstva na tomto světě skutky, k nimž se nikdo nechce znát, ale ony se čas od času vyhrnou “na povrch” a pak se nestačíme divit a voláme “kdo za to může, pryč s ním…” A pak se také divíme, do jakého strašného světa se to rodíme, my “takoví světlí a dobří a naprosto pozitivní”…
