Během let co se s mojí ženou Kateřinou věnujeme „objevování“ holotropních stavů vědomí, jsme opakovaně zjistili, že někteří duchovně založení lidé, kteří ale nemají osobní zkušenost s těmito stavy, jsou na základě informací získaných z doslechu přesvědčeni, že během seancí či tripů lidé zažívají své minulé životy takříkajíc „jak na běžícím pásu”. A pak v duchu tohoto svého přesvědčení sdělují ostatním, že by se „neměli snažit dozvědět se tímto způsobem kým byli v minulosti”, protože „kdyby to měli vědět, tak by jim to přišlo samo”. Chápu, že když někdo nemá vůbec žádnou osobní zkušenost se stavy rozšířeného vědomí, tak si může představit naprosto cokoliv, proč ne. Ale jak to tedy vlastně je s těmi „prožitky z jiných životů” v holotropních stavech vědomí?
Ponechme teď stranou otázku zda „minulé životy” existují či ne – to v tomto textu těžko vyřešíme. Stanislav Grof každopádně uvádí, že lidé během seancí či tripů opravdu někdy zažívají prožitky, které se dají chápat jako „vize minulých životů”, ale zároveň vysvětluje, že se tak děje z terapeutických důvodů. Tyto prožitky nepřichází kvůli tomu, že dotyčný „byl zvědavý na své minulé životy”. Během seance se díky oslabení ega projeví materiál z našeho osobního a nebo kolektivního podvědomí ale ne na základě našeho egoistického přání. Pokud člověk v seanci prožije něco, co by se dalo brát jako zkušenost z minulého života, tak to ale všechno jsou vize, které vysvětlují původ jeho současných traumat či životní situace a smyslem jejich prožití je pochopení a vyléčení. Nikoliv „ukojení zvědavosti” dotyčného. Holotropní stavy vědomí zkrátka nejsou „reinkarnační cestovní kancelář pro zvědavce toužící poznat kým byli v minulosti”.
Zároveň máme s mojí ženou zkušenost, že takové prožitky, které by se daly označit za „vize minulých životů” ani zdaleka nemá každý a vůbec nejsou tak časté, jak si někteří lidé asi myslí. Většina lidí totiž během seancí či tripů pracuje hlavně na traumatech vzniklých v tomto jejich přítomném životě. Nejčastěji jde o traumata z dětství a z porodu. Mnozí lidé také stále dokola řeší složité vztahy v rodině a nebo partnerské vztahy. Dost často při tom zažívají vysvětlující vhledy do životů svých rodičů, prarodičů či partnerů, ale nevnímají je jako „své minulé životy”. Naopak jasně cítí, že jim Velké Vědomí ukazuje, co vedlo ty druhé osoby k tomu aby jednaly tak, jak jednaly.
Já jsem se například v jedné vizi, která se odehrála až po smrti mých prarodičů, dozvěděl, že se museli za války vzít kvůli hrozbě totálního nasazení v Třetí říší. Že vlastně k sobě nic zvláštního necítili a ani se ještě necítili na to mít rodinu, ale kdyby tehdy zůstali svobodní, tak by byli posláni na práci do německých továren. Pouze ženatí mladí lidé tehdy mohli zůstat doma a pracovat v rámci totálního nasazení v českých podnicích. Měl jsem v té vizi pocit, že mi to opravdu chtěli říct, abych je lépe chápal – za svého života o tom totiž nebyli vůbec schopni mluvit…
Ale ani tyto vhledy do osudů jiných lidí nejsou nějaké „vloupávání se” do jejich soukromí. Vize vždy přináší vysvětlující prožitek a ukáže jen tolik, kolik je opravdu potřeba pro pochopení. Člověk prožije i pocity a emoce těch druhých, protože jenom tak je potom schopen opravdu do hloubky odpustit. Neboť už ví proč věci byly jak byly…
Někteří lidé se také ve skutečnosti vědomě či podvědomě obávají možnosti, že by existovaly nějaké minulé životy. Prostě mají dost práce s tím jedním přítomným životem, jenž právě žijí. Představa, že tu už někdy byli a také trpěli, je spíš děsí. Takže o nějaké „prožitky minulých životů” příliš nestojí… Což ale někdy bývá pro některé lidi také důvodem, proč se obávají holotropního dýchání a nebo jiných druhů terapií pracujících se stavy rozšířeného vědomí – bojí se totiž, že se dozvědí něco, s čím se pak nebudou umět vyrovnat. Ale je to zbytečná obava. Naše osobní a kolektivní podvědomí nám ukáže jen to, co nám doopravdy pomůže. Proto Stanislav Grof hovoří o tom, že každý máme svého „vnitřního léčitele” a je třeba mu důvěřovat…
“Vize minulých životů” tedy v konečném důsledku přijdou jen těm, kteří na ně už jsou vnitřně připraveni a z nějakého důvodu je potřebují poznat. Takoví lidé ale dost často po seancích hovoří o tom, že „vhledy do minulých životů” pro ně nejsou nic až tak úplně mimořádného, protože je zažívali zcela samovolně už od dětství. A to obvykle v souvislosti s nějakým místem, které navštívili a nebo jako vysvětlení svého vztahu k jinému člověku. Také se jim i opakovaně stává, že na chvíli vidí „minulé podoby” někoho blízkého, nejčastěji partnera…
Případně pokud někdo zažije „vhled do minulého života” opravdu poprvé až během seance, tak ale i v takovém případě obvykle říká, že něco takového už dříve tušil a prožitkem se mu to jen potvrdilo. A nebo říká, že mu to doplnilo „chybějící dílek skládačky” – čili i on už byl na takový zážitek vlastně vnitřně připravený.
Může se samozřejmě ale i tak stát, že takový prožitek je v první chvíli velice děsivý a člověk mu nejdříve vzdoruje – měl jsem například jeden opravdu silný válečný prožitek z druhé světové války, který byl plný utrpení a veliké bolesti z odloučení od mých blízkých, s nimiž jsem pak už nikdy nesetkal. Bylo to pro mě zpočátku velice těžké se do toho ponořit, ale vize mi postupně přinesla obrovskou a velmi hlubokou úlevu. Měl jsem dojem, že jsem všechny ty pocity v sobě blokoval už příliš dlouho a už prostě musely ven… Navíc druhá světová válka mě zaměstnávala již od dětství, cítil jsem silnou vazbu k té době a věnoval jsem hodně úsilí snaze pochopit proč se tehdy lidstvo vrhlo do tak nesmyslného ničení a vraždění. Ta vize mi pak dala prožít odpovědi a cítil jsem se po ní úplně jako „znovuzrozený” a také jsem díky ní viděl, že mí tehdejší blízcí jsou dnes znovu kolem mě a máme šanci prožít společně to, co bylo tehdy tak násilně přetrženo…
Takže stále platí co jsem zdůrazňoval už výše – všechny tyto „prožitky minulých životů” v holotropních stavech vědomí mají terapeutický význam, jejich cílem je léčba traumat. Tyto vize tedy vždy vysvětlují původ traumatu či současné životní situace dotyčného a děje se to znovuprožitím minulých dějů a to hlavně na úrovni emocí. Není to jako že se člověk „dívá na film o svém minulém životě”. Naopak, znovu prožívá onu situaci ale tentokrát komplexněji, aby lépe chápal důvody toho co se stalo a prožívá takto i pocity ostatních lidí…
Čili, když se vrátím znovu na začátek tohoto textu – ti lidé, kteří z neznalosti a v dobré víře varují před holotropními stavy vědomí, mohou být zcela v klidu. Protože tyto prožitky opravdu přichází až když je jejich správný čas a člověk je na ně připravený. Není tedy třeba se z tohoto důvodu obávat terapií pracujících s holotropními rozšířenými stavy vědomí. Je prostě potřeba důvěřovat svému „vnitřnímu léčiteli” a samozřejmě musí být tyto seance prováděny opravdu v bezpečném terapeutickém prostředí a pod dohledem zkušených facilitátorů…
