Už jsem opakovaně slyšel a nebo četl v různých diskuzích, že lidé v holotropním dýchání a nebo v psychedelických tripech prožili „nicotu, v níž nic nemělo smysl”. Obvykle to pro ně byl velmi těžký prožitek a museli ho dlouho integrovat. I proslulý „nejhorší trip Terence McKenny” byl stejný a Terence se s ním zřejmě nikdy pořádně nevyrovnal. Už jsem tu i popisoval, že druhá perinatální matrice obsahuje často tento motiv. Jenže odkud se vlastně bere a jaký má smysl? Stanislav Grof ve svých knihách píše o setkání s „Prázdnotou”, v níž jsou ale latentně přítomné veškeré možnosti tvoření. A tento prožitek měli podle něj i lidé v tripech, v nichž si neřešili perinatální vzpomínky. Jde tedy zjevně o jakýsi nadčasový univerzální motiv a měl jsem velkou touhu ho pochopit. Zároveň jsem ale cítil k tomuto prožitku veliký respekt a cosi jako hlubinný strach. Vždyť přeci jen je tu řeč o „naprosté Prázdnotě beze vší existence a smyslu”… Ale nedávno ve mě už natolik zesílila touha porozumět tomuto obrazu, že jsem měl silnou potřebu udělat si na to seanci v holotropním vědomí. Seance byla doslova ohromující a nejsem si jistý, zda to všechno dokážu dobře popsat. Budu se snažit vtělit to do slov, ale jako vždy – slova nestačí, je potřeba to prožít…
Na začátku seance jsem se nečekaně cítil jako Terence McKenna ve svém proslulém nejhorším tripu – nejspíš proto, že jsem o tomto jeho prožitku předtím hodně přemýšlel… Upadl jsem do Nicoty. Byla všude okolo. Nic nemělo smysl, žádné usilování nemělo smysl, žádná samostatná existence neměla smysl. Jediný smysl mělo nebytí. Nicota měla jediné přání – nevnímat, neexistovat. Vzdoroval jsem tomu, ale ani vzdorování už nemělo žádný smysl. Nicota byla všude okolo a nebylo kam utéct. Vzdal jsem se tedy vzdorování a Nicota mě začala postupně pohlcovat. A pak už nebyl nikdo, kdo by si to uvědomoval – ani já, ani Terence, vůbec nikdo…
Nakonec zbyl jen můj dech a i ten se pak kamsi vytratil. Moje tělo samozřejmě dál dýchalo, ale v prožitku jsem pocitově přestal existovat. Všude byla jen temná Nicota a jediné přání – už o nic neusilovat a nic nevnímat. Vypadalo to jako konec veškeré existence… Trvalo to věky ale ten stav naprosté nicotné prázdnoty byl zvláštním způsobem příjemný – právě onou Ne-Existencí. Bylo to jako spánek – ale nebyl tam nikdo, kdo by si to mohl uvědomovat…
Po nekonečně dlouhé době se najednou v Nicotě začalo probouzet vědomí a také jakýsi pocit. Za mnoho a mnoho věků se ukázalo, že čím více si Nicota uvědomuje sebe sama, tím více v ní narůstá pocit opuštěnosti a smutku. Ten pocit sílil, ale trvalo to opět velmi dlouho, než si Nicota uvědomila, že vlastně nemusí být opuštěná a začala si být naopak vědoma nekonečných možností tvoření, které v sobě má.
Ale i toto uvědomování si vlastních možností trvalo ukrutně dlouho. Nicota začala zvolna zkoušet tvořit a zkoumat sebe sama skrze tyto výtvory. Z Nicoty se počala měnit na Existenci. Ale šlo to velmi, velmi pomalu, opět nezměrné věky. Avšak touha tvořit stále sílila a postupně se z touhy stala doslova vášeň. Existence se vrhla s obrovskou vášní do Tvoření. Celá ožila nezměrným počtem malých existencí, skrze něž zkoumala sebe sama a své možnosti…
Tvoření se změnilo v neuvěřitelně vášnivý tanec. Velká Existence byla doslova opojená svými možnostmi. Nesčetné světy, nesčetné bytosti, nekonečnost možností dějů. A všechno to vznikalo a opět zanikalo. Byla to opravdu Extáze Tvoření. Po nezměrně dlouhé době se ale tato vášeň začala opět zklidňovat. Už nezbývalo tolik možností, Existence začala mít pocit, že se vyčerpala a začala toužit po odpočinku. Vše se opět slévalo dohromady, Existence se zvolna měnila v Nicotu…
Opět to trvalo nekonečné věky, ale touha po spočinutí v Ne-Tvoření stále sílila. Už nevládla Existence, už převládla Nicota. A Nicota narůstala. Cítila, že už nemá smysl dále tvořit, že žádná existence už nemá smysl, žádné formy už nemají smysl, žádné děje nemají smysl. Všude zavládla Nicota bez usilování o cokoliv. Nicota už netvořita, už chtěla jen spočinout v Ne-Bytí…
Toto Ne-Bytí a Ne-Tvoření opět trvalo celé věky. Neexistovalo nic než jen Prázdná Nicota bez jakéhokoliv uvědomování si sebe sama. Opět to bylo jako spánek. Ale po nekonečně dlouhé době se v Nicotě znovu začalo probouzet uvědomění si sebe sama a pocítila opuštěnost a smutek. A znovu po nezměrně dlouhém čase si Nicota uvědomila, že nemusí být opuštěná, že může začít tvořit…
A tak opět zkusila zkoumat své možnosti, ale jakoby si byla jaksi latentně vědoma toho co tvořila předtím, tak se rozhodla tvořit nyní nějak jinak. Opět se pustila do Tvoření. Ale tentokrát ty světy a existence měly jinou podobu než předtím. Zaujalo jí to a cítila touhu tvořit více. A ještě více a ještě více. A za nekonečně dlouhou dobu v ní opět natolik zesílila touha tvořit, že přerostla ve vášeň a Nicota se opět proměnila na Existenci. A s narůstající vášní a extází tvořila – tentokrát opravdu trochu jinak než předtím. Opět se roztočil neuvěřitelně divoký a složitý tanec Tvoření. A opět všechno vznikalo a později znovu zanikalo…
Ale znovu po nekonečně dlouhé době začala Existence cítit, že už vyčerpala svůj potenciál, že už je unavená z Tvoření. Stvořené malé existence se opět slévaly dohromady, velká Existence už necítila touhu tvořit. Cítila jen narůstající niternou potřebu odpočinout si a spočinout v Ne-Bytí a v Ne-Existenci. Opět převládla Nicota, v níž už žádné tvoření ani žádná existence ani žádné uvědomování si sebe sama nemá smysl a důvod. A tato Nicota opět jakoby spala po nekonečně dlouhou dobu, ale pak si začala znovu uvědomovat sebe sama a cítit opuštěnost a smutek a touhu tvořit… Celé to vypadalo jako usínání či umírání, střídané s probouzením se či zrozením. Jako jakýsi nekonečný cyklus střídání Nicoty a Existence, jako jakýsi nekonečný dechový rytmus jakéhosi nezměrného obrovského Vědomí…
Stále ten prožitek zpracovávám a mám dojem, že ho asi budu zpracovávat ještě po mnoho let a asi se k němu budu chtít znovu vracet abych ho lépe pochopil. Bylo to jen podobenství? A nebo to bylo vysvětlení jak funguje Velké Vědomí na té nejvyšší úrovni? A jak to jde dohromady s mým jiným prožitkem, v němž popisuji nekonečné dimenze Vědomí? Já zatím nevím…
Bylo to každopádně velkolepé i děsivé současně. Získal jsem dojem, že v tomto Nejvyšším Vědomí je takto přítomno naprosto vše, tedy jak veškerá bohatost Existence tak i zcela prázdná Nicota bez jakéhokoliv smyslu. A že tedy i tento prožitek naprosto nihilistické Nicoty má své velmi důležité místo mezi holotropními prožitky. A také že díky tomuto rytmu onoho obrovského Vědomí podléhají všechny stvořené existence stejnému rytmu vznikání a zanikání…
Otázek mám nyní každopádně mnohem víc než odpovědí a vím, že na tomto prožitku budu muset dál pracovat… Ale chci se o to chci s vámi podělit – udělejte si prosím názor sami. Snad vám to pomůže při vašem hledání…
