V září 2017 jsme se s mojí ženou Kateřinou zúčastnili v Praze velkého workshopu holotropního dýchání, který se konal v rámci Mezinárodní transpersonální konference. Byl to úžasný prožitek, akce se prý tehdy zúčastnilo přes 250 lidí. Podle facilitátorů to byl jeden z největších workshopů holotropního dýchání, rekord ale prý drží akce konaná před nějakou dobou v Moskvě, kde bylo přes 460 účastníků. V Praze se sešli lidé opravdu z celého světa a přišli na ni i někteří účastníci samotné konference, takže např. v naší skupině byl Dr. Prash Puspanathan, který je vůdčí osobností psychedelické renesance v Austrálii. I on byl workshopem absolutně nadšen – měli jsme možnost si s ním několikrát o tom povídat. Dokonce pak při závěrečné integraci srovnával atmosféru workshopu s tím co zažil na festivalu Burning Man…

Akce byla třídenní, v pondělí 25. září odpoledne jsme absolvovali ubytování. Večer proběhla zahajovací ceremonie a přivítání od Stana Grofa a Milana Hrabánka z centra Holos, a pak následovalo rozdělení do skupin a do dvojic. V úterý 26. září se uskutečnilo vlastní holotropní dýchání. Workshop se konal ve velkém kulatém kongresovém sále hotelu Top v Praze Chodově. Vtipné bylo, že v areálu hotelu měli ten den workshopy i obchodní zástupci z jakési pojišťovny a také nějaký multilevel marketing network. Takže na chodbách, cestou do prostor workshopů, se potkávali velmi sebevědomě se chovající „kravaťáci“ v drahých oblecích a podobně draze vyoblíkané a silně nalíčené a navoněné a v mnoha případech velmi upjaté ženy s „holotropními dýchači”, kteří povětšinou vypadali jako by už byli v rauši, měli na sobě velmi pohodlné plandavé oblečení, často z Indie, Nepálu či Jižní Ameriky a táhli různé deky, talismany apod. Vypadali jako kdyby přišli rovnou z časů hippies… Kontrast snad už nemohl být větší.

V sále už byly připravené matrace pro dýchače, takže jednotlivé skupiny se usadily a uložily ve svých určených částech sálu. Potom jsme si vyslechli úvodní „letové instrukce” přímo od Stanislava Grofa. Zdůrazňoval, že je hlavně potřeba nevzdorovat přicházejícím prožitkům a nevyžadovat nějaký určitý průběh seance. A protože v sále bylo přítomno tolik lidí, tak také upozorňoval, že ať se bude během seance dít cokoliv, hlavně pokud budeme z okolí vnímat různé výkřiky, nářky či zvracení, je potřeba na tyto vjemy pohlížet jako na součást procesu – dějí se kvůli tomu, že mají nějaký synchronicitní význam i pro nás a naše prožitky v daném okamžiku. Pak se zhaslo se a začala hrát hudba. V naší skupině byli dva opravdu dobří a zkušení facilitátoři – Jana Vysoudilová a Meinolf Schnier. Pečovali o nás velice citlivě a byla z nich celkově cítil velká hloubka zkušeností, takže jsem měl dojem, že to lidem v naší skupině velice pomohlo dostat se opravdu hluboko do nitra…

Dopoledne jsem já dělal sittera mojí ženě, takže jsem mohl dobře vnímat, jak se v sále postupně začalo vytvářet sdílené společné vědomí. Moje žena je velice citlivá, takže po několika minutách dýchání už byla v „hyperprostoru” a jelikož já mám také určitou citlivost a jsme spolu již po létech společného života velmi propojení, a celkově bylo „holotropní vědomí” v sále nesmírně silné, vtáhlo mě to tam brzy za ní. Takže ač sitter, ocitl jsem se velmi rychle rovněž v rozšířeném vědomí a vydržel jsem tam až do konce dopoledního bloku. Naštěstí můj vnor nebyl tak silný jako kdybych dýchal, takže jsem stíhal i „povinnosti sittera”… Moje žena měla velice silné prožitky a ty ji také později inspirovaly k namalování obrazů, které vystavila v roce 2019 na výstavě „5. vlna holotropního umění” – https://www.holotropicart.org/post/kate%C5%99ina-machytkov%C3%A1

Energie v sále byly během nejsilnější fáze dýchání velice pozoruhodné. Vnímal jsem něco jako uvolňování různých negací a smutků a utrpení a jejich odcházení. Pociťoval jsem přítomnost jakýchsi „bytostí”, které tyto „temnější” energie odnášely a místo nich přinášely „světlé” energie, které se pak rozlévaly po sále a vstupovaly do všech účastníků. Byl to velice silný symbolický prožitek… Odpoledne jsme se prostřídali a situace se opakovala, já jsem se po krátké době „prodýchal do hyperprostoru” a moje žena – jak mi později řekla – tam šla brzy za mnou. A jak jsme pak později slyšeli při integraci prožitků ve středu, nebyli jsme sami, kdo měli takovou zkušenost. Mnoho jiných sitterů také prožívalo holotropní vědomí společně s dýchajícími.

Měl jsem velice silnou vizi jakéhosi šamana či „přírodního kněze”, zřejmě někde v latinské Americe. Vykonával jsem obřad s jakýmsi rostlinným nápojem a snažil jsem se najít odpověď na otázku co mají moji lidé udělat, protože jsem věděl, že se blíží jakási pohroma. Ale odpověď nepřicházela. „Duchové” mi ji nemohli dát. Pouze jsem vnímal, že to co má přijít má svůj význam a že nemohu nijak pomoci… Katastrofa opravdu přišla – zemětřesení, obrovské záplavy, celá naše kultura byla tehdy zničena, přežilo jen velmi málo lidí. A ti co přežili, vinili své šamany a kněze z toho, že těm událostem nezabránili či aspoň před nimi nevarovali. Ale rozsah té pohromy byl tak veliký, že jsem pochopil, že se před ní nedalo nikde schovat. „Duchové” mi pak dali vize, které ukazovaly, že celá naše kultura se vydala špatnou cestou a že jí už nebylo možno pomoci. Také jsem „viděl”, že takto už před námi zahynulo mnoho jiných kultur a další nás budou v budoucnu následovat. A tak jsme museli začít znovu s těmi, kdo se zachránili. Znovu a jinak… Celý prožitek byl nesmírně emocionální a cítil jsem, že mě to někde hluboko v nitru velice trápilo. A že jsem se od té doby o to více snažil všechny ochraňovat, ale už jsem také věděl, že jsou situace, kterým prostě nedokážu zabránit, ani před nimi lidi uchránit, protože se prostě musí stát. Protože nás posouvají kupředu… Musím říci, že tento prožitek určitým způsobem ještě stále vnitřně zpracovávám, protože ve mě zůstala všechna ta dávná bolest a utrpení všech těch lidí a moje tehdejší zoufalství, že ač jsem se snažil ze všech sil, musel jsem se smířit s tím, že některým dějům se prostě nedá zabránit…

Ve středu se pak konala dopolední integrace s malováním mandal a potom závěrečné setkání se Stanislavem a Brigitte Grofovými v menším sále, na němž jsme se všichni rozloučili. Bylo to velice emotivní setkání… Celý workshop nám velmi názorně ukázal, jakou úžasnou sílu mají podobné akce, kde se sejde hodně lidí a vytvoří tak velmi silné společné rozšířené vědomí. A že to nebyl jen dojem, o tom svědčila i slova jedné mladé ženy z Portugalska, která byla v naší skupině – při závěrečné integraci se svěřila, že by nikdy neočekávala, že holotropní dýchání na ni bude mít takový silný účinek. Protože, jak se vyjádřila – “já si musím brát hodně silné dávky psychedelik, aby na mě vůbec měla nějaký účinek”. Bylo na ní poznat, že je celkově zvyklá se v životě silně ovládat a kontrolovat. Ale společné holotropní vědomí při akci ji zjevně ovlivnilo mnohem silněji, než si původně dokázala vůbec představit… Doufám, že budeme mít i v budoucnu s mojí ženou možnost zúčastnit se nějakého takového velkého workshopu holotropního dýchání, protože to pro nás oba byl velice důležitý mezník v našich životech, který nás velice silně ovlivnil v našich dalších aktivitách. A oba stále určitým niterným způsobem čerpáme z prožitků, které jsme během dýchání měli…