Během on-line sdílení prožitků se opakovaně objevilo téma traumat dětí oddělených od matek. A pokaždé se diskuse točila i kolem toho, jak je možné, že se lidé v předchozích generacích k sobě chovali převážně chladně. A že se zdá, že s každou další novější generací dochází lidé ke stále hlubšímu a svobodnějšímu prožívání emocí. Chci o tom napsat ještě i další samostatný text. Protože to opravdu vypadá, jako že čím dále do minulosti jdeme, tím více nacházíme u lidí citový chlad a nedostatek empatie. A naopak se zdá, že všechny velké změny v našem životním stylu v posledních desetiletích měly nějakou souvislost s hlubším a svobodnějším prožíváním emocí. Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak i dnešní povídání o traumatech dětí oddělených od matek by rázem dávalo větší smysl v kontextu těchto proměn. Předchozí generace matek možná prostě neměly tak rozvinutou schopnost empatie jakou považujeme za běžnou dnes. A naopak, odložené děti z nové generace asi vždy prožívaly emoce mnohem hlouběji a otevřeněji než jejich rodiče, takže jim tyto situace způsobovaly mnohem větší traumata než tehdejší dospělí očekávali…
Trauma dítěte odděleného od matky zažilo mnoho lidí po porodu a nebo v následujících měsících v jeslích. V 50., 60. a 70. letech to bylo takřka něčím „zcela normálním”. V porodnicích bylo naprosto běžné, že nově narozené dítě bylo odneseno od matky na hodiny a nebo i celé dny s odůvodněním, že si maminka musí odpočinout. V některých případech prý žena dostala dítě do své péče třeba až za 2 dny. Což byla pochopitelně velice těžká zkušenost pro oba dva. Ale opět tu vzniká otázka – copak to zdravotnický personál nechápal? Dost možná, že opravdu ne. Lidé tehdy zřejmě asi opravdu měli slaběji probuzené emoce a tak nebyli schopni takového empatického pochopení. Vždyť o tak zvané „emoční inteligenci” se začalo více mluvit až teprve v posledních desetiletích. Do té doby byl chladný bezemoční rozum považovaný za jediný správný přístup ke všemu.
Dnes, jak se zdá, se to chvála bohu hodně mění. Lidé si mnohem více přiznávají své emoce a mají tak mnohem větší empatii vůči ostatním. Nicméně traumata, která jsme prožili v dětství, potřebují dořešit. A to nejlépe formou znovuprožití v psychedelickém tripu a nebo v holotropním dýchání. Některá ta traumata jsou opravdu bolestná, takže jejich dořešení leckdy vyžaduje velkou odvahu. Ale úleva a odpuštění, kterou to může přinést za to opravdu stojí.
Jak velká tato zranění mohou být, bych chtěl uvést na dvou příkladech. První je vyprávění ženy, která zřejmě v probuzenosti emocí velmi předstihla i svou vlastní generaci a tak teprve v dnešní době nachází svobodu k jejich projevení a velmi jí k tomu pomáhají právě holotropní stavy vědomí. Právě v nich prožila regresní návrat do svého raného dětství. Vyprávěla, že viděla sebe jako malé dítě, které bylo od tří měsíců věku denně dáváno do jeslí, protože její matce bylo nařízeno vrátit se do zaměstnání – „soudružko, od toho přece máme jesle, o vaše dítě tam bude dobře postaráno”…
Jenže samozřejmě realita byla jiná. Vyprávěla, že ve svých vnorech prožila emocionální chlad, který v jeslích panoval. Prožila sebe sama uvězněnou na dlouhé hodiny v zavinovačce, odloženou a opuštěnou v chladné místnosti s postojem „ať se klidně uřve”. Byla totiž mnohem emocionálnější než jiné děti a tak personál jeslí zvolil metodu – „až se uřve, tak se uklidní”. A tak prý prožila sama sebe, jak se každý den takto odložená opravdu téměř „uřvala k smrti”. Odpoledne si jí matka opět vzala domů a ona prý věřila, že už to bude všechno zase dobré, ale druhý den se to znovu zopakovalo. A tak to prý šlo po 2 roky. Říkala, že prožila, jak si v sobě vytvořila bariéru, aby nebyla „naivní” a nevěřila už nikdy, že to „bude dobré”. A tohle trauma jí pak pronásledovalo v různých podobách celý život a nabalovalo na sebe další podobné situace odmítnutí a odložení. Takže se kolem něj postupně vytvořil celý COEX systém, jak ho popisuje Stanislav Grof. A právě v posledních měsících se tyto její prožitky doslova derou k povrchu a chtějí být řešeny. Takže nyní se tato žena věnuje léčbě svého „vnitřního dítěte” a učí se svobodně projevovat své velmi hluboké emoce…
Druhý příběh je vyprávění muže, který v psychedelickém tripu o zimním slunovratu 2020 prožil nečekaný a nesmírně hluboký vnor do svého nejranějšího dětství. A strávil pak několik následujících týdnů v hlubinné integraci těchto prožitků. Jeho příběh je ještě drsnější. Jeho matka otěhotněla jako ještě poměrně dost mladá během studií a ani ona ani její partner a vlastně ani rodiče obou stran nebyli na dítě připravení. Proto byl jako novorozeně ihned odložen do kojeneckého ústavu. Protože v očích všech zúčastněných to bylo přece právě to dítě, které si „dovolilo otěhotnět matku” a tím pádem zhatilo všechny velké plány všech ohledně jejich budoucnosti.
Nicméně tento čin silně poznamenal i rodiče. Muž prý měl v tripu příležitost prožít celou situaci z pohledu obou svých rodičů a viděl, jak jeho matka nebyla schopna unést odloučení od svého dítěte a tak se zcela emocionálně zablokovala. Matka je totiž přirozeným způsobem propojená se svým dítětem a toto propojení se přeruší až někdy okolo sedmého roku věku dítěte. Ale zvláště v prvních týdnech a měsících je nesmírně silné. A tak jeho matka i na dálku velice silně prožívala utrpení svého odloženého dítěte. Jak popisoval, prožil sám sebe jak celé týdny křičel v „kojeňáku”, protože se nemohl smířit s tím, že máma nepřijde. A odezvu toho všeho jeho matka zažívala a tak v sobě zcela „zabila” jakékoliv emoce a stala se zcela „chladnou”, neschopnou prožívat i sexualitu, protože se obávala další podobné situace. Manželství jeho rodičů tak prý bylo jako „ocelové, ledově chladné okovy”. Ale bohužel, protože nebyli schopni unést svou zodpovědnost za celou situaci, zvolili nejsnazší postoj – „za všechno může dítě”…
Mimochodem tento motiv – „dítě je vinno, protože mělo tu drzost narodit se” – se během sdílení objevil vícekrát. Mnoho lidí bylo v dětství doslova trestáno jedním nebo oběma rodiči za svou existenci, protože rodiče měli v mládí úplně jiné představy o svém životě a dítě jim je „zničilo”. A proto mnozí rodiče, a velmi často to byly právě matky, pojali úmysl pomstít se za to dítěti a „zničit mu jeho život”, aby dítě vidělo, co jim způsobilo… Což by opět ukazovalo na to, že předchozí generace měly mnohem slaběji probuzené emoce a nebyly schopny empatického soucítění s dítětem. Nakupená traumata jsou tedy veliká a je proto potřeba s nimi láskyplně pracovat a vyléčit je. Není možné je už dál „utlačovat” v hlubinách duše a tvářit se, že neexistují…
