Nemůžete probudit člověka, který předstírá, že spí…
(rčení indiánů kmene Navaho)
Do rozšířeného vědomí se člověk může dostat i díky technice, která se v Asii nazývá “spánková joga”, nebo-li “Joga Nidra”. Je to stav polospánku-polobdění a když se mi poštěstí ho zažít v plné síle, tak mi vždy přinese silná pochopení. Jako třeba dnes v noci – probudil jsem se z velmi zvláštních, ne právě příjemných snů a potřeboval jsem to nějak zpracovat. Proto jsem si sedl na gauč v obýváku a ponořil se do tohoto stavu někde na rozhraní spánku a bdění, abych lépe pochopil, co mi vlastně ty sny chtěly říct.
Vnor mě vzal do kolotoče pocitů a prožitků a tak jsem se jím nechal volně unášet. Tento stav vědomí mi v minulosti vždy přinesl nejvíce nového pochopení. Akorát se při něm musím zcela uvolnit, nechat všechno volně plynout ale zároveň být v tom prožívání přítomen naplno a přitom o nic neusilovat… Je možné, že to asi leckomu zní nesmyslně, nevím jak to popsat lépe…
Vnor mě provedl pocity ze snů a pak jsem vstoupil do energie přání zamýšlet se nad “něčím pozitivním” ale když jsem to přání chvíli prožíval, tak mi přišel pocit, že jsem vlastně v tom “pozitivním prožitku” chycený úplně stejně jako v traumatech…
V traumatech vždy necháme kousíček sebe sama, kousek své energie a také kousek svého vědomí. A obvykle se tam pro něj bojíme jít. A nyní jsem v polospánku mohl naplno prožít, že ale v i těchto jakoby “šťastných myšlenkách a vzpomínkách” máme také chycené kousky našeho vědomí. A když jsem se za nimi vydal do mých “šťastných okamžiků”, tak najednou jsem “uviděl”, co jsem předtím odmítal. A sice, že hodně těchto “okamžiků štěstí”, jsou vlastně jen něco jako “zapouzdřená traumata”…
Byl to velice silný okamžik pochopení. Ale zároveň jsem z nitra vnímal, že jsem to někde v podvědomí už dávno věděl, že to pro mě není nic tak zcela nového… A vnor mě vedl dál a já najednou jako kdybych mohl nahlédnout “šťastné chvíle” mých známých a příbuzných a viděl jsem, že i oni to mají stejné. Poměrně slabá a často i křehká slupka zdánlivého “štěstí” zaobaluje všemožná traumata, ale my se toho složitého balíku přesto držíme, protože máme pocit, že “nic lepšího nemáme” a bojíme se, že bychom jinak byli ztraceni v “neštěstí”…
Tenhle prožitek se zdál vysvětlovat, co jsem už dřív z lidí vnímal ale nechápal jsem to. A nebo spíš jsem to nechtěl chápat. Abych si sám sobě nemusel přiznat, že to mám stejné… A sice, že není tak velkého rozdílu mezi prožitky “štěstí” a “traumaty”, jakkoliv to zní jako že mi asi přeskočilo…
Přece každý ví, že “štěstí je štěstí a je to Světlo” a “trauma je trauma a je to Temnota” – všichni to přece říkají, takže to musí být pravda… A je přece lepší být “uvězněn ve štěstí” než “uvězněn v traumatu”… Jenže vězení je stále vězení, ať má barvu světlou nebo temnou. A “štěstí” jde vždy ruku v ruce s “traumatem”. Nedají se od sebe oddělit. Jsou to dva protipóly téže energie…
Mohl jsem při procesech v rozšířeném vědomí opakovaně zažít, že na konci každého traumatu je neuvěřitelný pocit osvobození a štěstí a úlevy. A také pocit větší celistvosti, protože se mi vrátí ta energie a kousky vědomí, které tam byly předtím uvězněné. A nyní v tomto polospánkovém vnoru jsem mohl vnímat, že s těmi “okamžiky štěstí” je to úplně stejné. I ty je potřeba projít až na konec. Projít skrze všechny ty slupky všech štěstí i traumat, které jsou v tom prožitku schované a najít onen opravdu silný pocit úlevy a svobody a hlavně celistvosti…
Jak “traumata” tak “štěstí” potřebujeme doprožít, zpracovat, zaintegrovat a tím se z nich osvobodit a sebe sama tak znovu více “zcelistvit”. Nepomáhá nám když jsme v nich stále chycení nějakou svou částečkou. I do pocitů “štěstí” se vracíme kvůli tomu, že jsou nedoprožité, neuzavřené a drží nás a my kvůli tomu nemůžeme naplno žit přítomností…
Můj polospánkový prožitek mě pak nabídl různé moje minulé “okamžiky štěstí” a tak jsem se do nich ponořil a mohl jsem nyní opravdu upřímně prožít, jak složité komplexy pocitů to doopravdy jsou. A také jsem si mohl konečně otevřeně přiznat, že mnoho těch chvil vůbec nebylo “šťastných”, ale já jsem je tak chtěl vidět a nebo moje okolí mě přesvědčovalo, že toto je to “pravé štěstí” – dělají to tak přece všichni, takže to musí být pravda…
Opakovaně jsem mohl vidět, jak se různí mojí známí “sluníčkáři” snažili ze všech sil držet “šťastných myšlenek” a “vysokých vibrací”, ale zároveň to všechno bylo tak velice křehké, protože mnoho těchto jakoby “šťastných” prožitků má ve skutečnosti v sobě velmi mnoho traumat. Proto je všechna ta jejich ostentativní světelnost a šťastnost tak zranitelná… Oni vlastně nikam neutekli, do žádného štěstí ani lepších vibrací, oni jen zavřeli oči před pravdou – všichni to přece tak dělají…
Není tedy divu, že jsem měl často pocit, že kolem takových lidí musím našlapovat opravdu po špičkách. Byli jak křehoučká vánoční ozdoba – stačilo by maličko a ozdoba by se rozbila…
Můj základní dojem ze všech těchto “vysokovibračních sluníčkových vzývačů Světla” byl, že to vlastně nikomu z nich nefunguje. Ale oni se ukrutně bojí si to přiznat. Vždyť přece dělají přesně to, co říkají všichni ti “vysoce duchovní a vyspělí”, takže to jistě musí být pravda…
A navíc – kdyby zapochybovali, tak hrozí, že ostatní “sluníčkáři” by je okamžitě nemilosrdně zavrhli jako ty “temné”, dávajíce tak najevo “vítězství svého Světla nad jejich Temnotou” a oni by pak byli za ty co “nevydrželi a odpadli”…
Ale není to problém jen “sluníčkářů”, jedeme v tom všichni. Všichni jsme v tomto ohledu všichni jako ten “císař” s krásnými novými šaty – v tomto případě jsou ty šaty ze “světla a štěstí a úspěchu”… Za ty roky usilování už ve svém nitru moc dobře víme, že je to jen křehká iluze a že to nefunguje, ale dělají to tak přece všichni a nikdo z nás nic jiného nemáme, než tuhle iluzi, a proto pořád doufáme, že to přece nějak musí jít… Vždyť o tom přece mluví všichni, tak to přece musí být pravda…
Světlo a Temnota jsou dva protipóly téže mentální energie. Nemohou existovat bez sebe navzájem. Proč ale tedy dnes všichni tak urputně “vzývají Světlo”? No přece právě kvůli té nerovnováze. Vytvořili jsme tu společně obludnou nerovnováhu. Doslova se tu topíme v temnotě a traumatech a vším co s tím souvisí. I to naše zdánlivé “štěstí” je vlastně plné traumat. A celá naše kultura je na tom úplně stejně. Je stejně křehká – stačí maličko a ta křehoučká “slupička Světla” se bortí a my se pak děsíme toho, co vyšlo na povrch a snažíme se okamžitě z naší “skvělé společnosti” vyobcovat všechny ty “temné”, nejlépe je úplně eliminovat…
Jakmile se někde ve světě něco opravdu špatného semele, ihned se začne hovořit o “boji světla proti temnotě” i v mainstreamových mediích, která jsou jinak obvykle agnostická či ateistická. Je na tom názorně vidět, že tohle téma je společné nám všem. Odráží celkový stav společného vědomí a hlavně společného podvědomí celého lidstva…
A víme co následuje. Všichni pak kolektivně začneme vrhat veškerou svou nahromaděnou temnotu na ty, kteří podle našeho názoru “za to můžou”. A všechna ta “Světlost” a “Pozitivita” se pak materializují v podobě “nemilosrdného a nekompromisního Boje za Dobro”.
Mentální prostor se zaplní strachy a temnými myšlenkami a traumaty a každá ze stran tohoto boje označuje sebe sama za tu Světlou a ty druhé za ty Temné… Každý pak vidí sebe sama jako toho dobrého s světlého a správného a to co právě jemu prospívá chápe jako dobro. A obě strany si pak postupně vzájemně dokáží způsobit neuvěřitelné ukrutnosti…
Ale v téhle hře se nedá vyhrát. Tenhle “boj za Světlo a Dobro” vede jen a jen do hlubší Temnoty naplněné jen dalšími a dalšími traumaty, které jsme tím “bojem za dobro” vytvořili… Vždyť to přece vidíme všude a neustále. Boj protikladů může vést jedině k další strašlivé nerovnováze…
Je potřeba začít řešit proč je vlastně ta naše všelidská Temnota tak ukrutně veliká. Co všechno jsme do ní společně odtlačili a proč? Nedá se před ní nikam utéct. Všechny ty “vysoké vibrace” či “světlé dimenze” už nikomu nefungují. A už dlouho ne… Mějme odvahu si to konečně přiznat a zkusme s tím doopravdy něco dělat.
Utíkat už není kam. Všechna vítězení jsme už zkusili a vždy z toho bylo jen další utrpení a další temnota… Už hluboko v nitru velice dobře víme, že zvítězit se nedá… Jediná cesta ven z toho našeho zdejšího “světelného marasmu” je pouze a jen rovnováha… Ale jak ji nastolit v tomhle slzavém údolí plném bolesti a traumat a utrpení…? Kdo bude mít odvahu s tím začít?
