Několik lidí popsalo při sdíleních své slabší či silnější psychospirituální krize, kterými si v životě prošli. Bohužel ale jen část z nich měla to štěstí, že jejich okolí jim bylo nápomocné. Několik žen takto skončilo v psychiatrických léčebnách a několik mužů o tom vážně uvažovalo, ale později se jim podařilo jejich stav zvládnout.
Jedna žena k tomu uvedla, že velikým problémem je, že naše většinová společnost tyto stavy vůbec nechápe a nahlíží je zcela negativně. Takže člověk pak prožívá takovou krizi velice těžce, protože se s tímto stavem doslova „pere“. A přitom by stačilo jen svobodně ho prožít pod dohledem lidí, kteří s takovými prožitky již mají zkušenosti. Říkala, že je to stejné jako s „bad tripem“ – ten nastává, případně se prohlubuje kvůli tomu, že tripující své prožitky odmítá a snaží se jim vzdorovat. Bohužel nechápající okolí to všechno jen zhoršuje…
Jiná žena popisovala, že ve své psychospirituální krizi opakovaně velice zápasila se „sebepřijetím“. A trvalo jí hodně dlouho, než se smířila sama se sebou a dokázala si přiznat nějakou „vlastní hodnotu“ a připustit si, že i ona má právo na osobní přání a touhy a slabosti a také silné vlastní prožitky. Bohužel její vnitřní proces byl pro její okolí zcela nepochopitelný, takže se jí dostalo od jejích nejbližších pouze radikálního odmítnutí, čímž se její krize stala velice temnou a nakonec proto musela jít do psychiatrické léčebny. Jak říkala, později pochopila, že to všechno pramenilo z výchovy, které se jí v dětství dostalo. Dlouho ta traumata v sobě dusila, pak se to ale jednoho dne všechno uvolnilo a „vyvalilo na povrch“. Zmínila také, že ještě i v dalších letech se jí ve stejném období opakovaně vracely nedokončené prožitky a že tak vlastně mnoho let postupně pracovala na procesech, které se spustily při vlastní krizi.
Jiná žena popsala velmi podobný proces, který se u ní spustil během corona virové pandemie. Říkala, že její rodiče byli „saturnovští dříči“, velice nároční a tvrdí vůči sobě samým a v podobném duchu vychovali i ji a automaticky očekávali, že bude ve všem stejná. A ona si až nyní po létech připustila, že vlastně celou tu dobu potlačovala většinu svých přání a tužeb a stylizovala se do pevné a silné osoby a dokonce kvůli tomu velmi potlačila i svou ženskou stránku. Nyní se to všechno uvolnilo a vyhrnulo ven a tak chvíli oscilovala mezi snahou opět to potlačit a mezi touhou svobodně se projevit a nyní hledá jakou zlatou střední cestu, aby ji nepřemohl ani jeden z extrémů. Její psychospirituální krize zdánlivě nebyla tolik bouřlivá navenek, ale vnitřní procesy byly velice náročné. Velmi jí ale pomohly jak psychedelické tripy tak holotropní dýchání ale především sdílení svých prožitků s několika blízkými lidmi.
Ještě jiná žena popsala naopak velice bouřlivou psychospirituální krizi, která se u ní spustila opět díky omezením vyvolaným pandemií. Několik týdnů vůbec nebyla schopná fungovat, měla velice intenzivní mystické prožitky, při nichž se propojovala se „všemi lidmi a všemi časy“, prožívala archetypální bolesti a smutky a utrpení všeho života na naší planetě. Postupně se naučila tyto stavy vědomě zpracovat, nepotlačovat je ale ani se jimi nenechat zcela „knokautovat“. Pomohly jí meditace a dechové techniky. A také sdílení prožitků s terapeutkou. Opět se to všechno projevilo tak velice silně kvůli tomu, že dlouhá léta svým niterným traumatům nevěnovala pozornost a zaměstnávala se všemožnými povinnostmi. Pak ale přišla omezení způsobená coronou a všechny ty potlačované věci se vyhrnuly na povrch…
Jiná žena mi popsala velice těžkou psychospirituální krizi, kterou si prošla ona a i její spirituální učitelka. Uvedla, že obě prožily po různých spirituálních cvičeních a meditačních praktikách velice silné a dlouhé vnory do rozšířeného vědomí, při nichž se jim z nitra vyhrnulo mnoho problematických prožitků. Bylo to velice silné a nedařilo se jim tyto prožitky nějak „stabilizovat“ či se s nimi naučit nějak lépe pracovat. Po opakovaných silných vhledech do rozšířeného vědomí nebyla ani jedna z nich schopná normálně fungovat v každodenním životě, měly velkou touhu „vrátit se zpět do dokonalého pochopení a propojení“ a odmítaly každodenní realitu. Bohužel neměly v okolí nikoho, kdo by jim byl schopen pomoci, takže jedna z nich skončila na delší čas v psychiatrické léčebně a druhá o tom velice silně uvažovala, ale nakonec se naučila lépe pracovat se svým vědomím. Jak uvedla, vždy si myslela, že meditace jsou „naprosto bezpečné“ a mají jen „zcela pozitivní účinek“, ale díky těmto krizím pochopila, že i „zdánlivě nevinné“ meditace mohou uvolnit z nitra hlubinná traumata a pokud s nimi člověk neumí pracovat, tak se pak dostane do velice náročných procesů, které sám nemusí zvládnout. Proto je od té doby velice opatrná co se duchovních praktik týká.
O podobném problému hovořil i jeden muž. Říkal, že ho velice zaskočilo zjištění, že i meditace vyplavují hlubinná traumata. Je to podle něj téma, o kterém různí duchovní učitelé vůbec nemluví. A to možná i proto, že o něm zase tolik neví. Meditace totiž bývají opěvovány jako všelék, jako nástroj duchovního vzestupu a jsou často velmi zjednodušeně chápány jako zcela pozitivní a naprosto bezproblémové. Ale ona to zdaleka není pravda. A záleží také, jaká technika je vlastně pod tímto slovem chápána. Popisoval, že on sám prožil několik velice náročných stavů po meditacích, kdy se mu připomínaly zřejmě prožitky z jeho porodu. Proto by byl rád, kdyby se o tomto problému více hovořilo a také se více zkoumal. Protože lidé se mohou naivně vrhat na meditační techniky v očekávání „nirvány“ ale přitom se mohou dostat do těžkých procesů, na které vůbec nejsou připraveni a žádný „sluníčkový popis meditací“ je před něčím takovým nevaruje…
