Téma umírání a smrti se při on-line sdíleních objevilo velice často. Jsem si samozřejmě vědom, že tento text může být pro některé čtenáře problematický. Téma smrti je cosi jako „nejsilnější tabu” naší moderní kultury. A tak probouzí obvykle nejvíce niterného potlačovaného strachu. Také názory na možnost „života po životě” jsou pro některé lidi leckdy i čímsi jako „měřítkem racionality” druhé osoby. Proto bych zvláště u tohoto textu chtěl požádat laskavé čtenáře o nadhled a „otevřenost mysli”.
Mnoho lidí hovořilo při on-line sdíleních o tom, jak jim různé prožitky v rozšířeném vědomí změnily názor na smrt. Je zajímavé, že o těchto prožitcích hovořilo výrazně více žen než mužů. Obvykle prožili v tripech na různých látkách či v holotropním dýchání proces umírání a smrti a přechodu na druhou stranu, či „přítomnost smrti” a nebo „rozhovor se smrtí”. Někteří měli tento zážitek jen jednou a už se jim neopakoval, jiní si ho prošli vícekrát.
Pár lidí prožilo cosi jako všechny smrti, které se kdy staly, či „stovky způsobů umírání” především ve válkách. Jedna žena popsala prožitek tisíců duší, které zemřely ve velké tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 a od těchto duší pak vyslechla různá poselství. Pár žen kromě toho zažilo i „miliony let umírání” během širšího prožitku ztotožnění se s „Matkou Přírodou”.
Několik lidí hovořilo i o tom, že se v tripech setkali se svými zemřelými příbuznými – ať už ze současné doby a nebo z hlubší minulosti svého rodu. Vedli s nimi různé rozhovory, jejichž tématem byla rodová traumata či „osobní zpovědi a vysvětlení” týkající se osudů těchto zemřelých.
Většina z lidí v průběhu sdílení různou formou uvedla, že díky těmto prožitkům už nemají strach ze smrti, protože už si jsou jistí, že odchodem z těla naše existence nekončí. Jeden muž na toto téma déle hovořil ve smyslu, že si sice stále není úplně jistý, jestli to není jen „iluze přesahu”, kterou si sami vytváříme, abychom se nebáli „nicoty po smrti”, ale i přesto mu prý tyto prožitky pomohly zbavit se strachů ze smrti, které dříve měl.
Několik žen také hovořilo o „vyprovázení umírajících na druhou stranu” a pár z nich to již opakovaně udělalo. Většinou takto pomáhaly svým umírajícím blízkým, především prarodičům. Jedna žena, zdravotní sestra, hovořila o tom, že takto už „vyprovázela” několik pacientů v nemocnici. Z povídání vyplynulo, že ženy, které „vyprovázejí umírajícího”, vnímají tento proces zhruba tak, že se dostanou do zvláštního stavu rozšířeného vědomí, při němž se jakoby částečně ocitnou „na druhé straně”. Takže pak mohou „odcházející duši” zároveň „ukázat cestu” a zároveň „ji doprovodit kam až to jde”.
Několik lidí mluvilo o setkání se „světelnou bytostí”, která očekává umírajícího „na druhé straně”. Jedna žena ji popsala jako „Madonu”, či „ženský mateřský princip” a skrze ní se všechno rodí a zase do ní se vše navrací.
Jedna žena v tomto ohledu hovořila o tom, že „na druhé straně” se pak „hodnotí skutky” zemřelého a podle toho jak žil, pak odchází buď do „spodních světů”, které lidé obvykle nazývají „peklo” či „podsvětí” a nebo do „horních světů”. Ale zvláště u podsvětí se podle ní nejedná o „trest”, ale prostě o další učení. O prožitcích „různých světů na druhé straně” hovořilo vícero lidí. Jednalo se buď o prožitky „bard” podle tibetské knihy mrtvých, nebo o prožitky „kruhů a bran podsvětí” či o komplexní prožitky „pekla, očistce a ráje”, zhruba v té podobě jak jsou popsané v Danteho „Božské komedii”.
Jedna žena například měla v silném a dlouhém tripu na LSD velice podrobné vize všech bard z tibetské knihy mrtvých, setkání s božstvy, bojů s démony apod. Prožitek prý trval mnoho hodin a byl velice intenzivní. Opakovaně ji ovládal strach, že umírá a dlouho procházela podsvětím. Zvládala to tak, že se silně soustředila na svůj dech. Zažila opakovaně smrt a odchod do božského světla a spočinutí v lásce a klidu. Integrace tohoto velice náročného prožitku pak pokračovala v dalších dnech ve snech. Výsledek byl velice pozitivní, protože se úplně zbavila svých dříve hodně silných strachů z umírání a smrti.
Prožitky dalších lidí byly více laděné do antické mytologie a v této souvislosti také zaznělo, že dnes tuto otázku špatně chápeme, když tvrdíme, že Hádes je „bůh podsvětí”. Protože v řečtině je jméno „Hádes” chápáno jako jméno celé podsvětní sféry, která je vědomá a spoluprožívá se všemi bytostmi, které se v ní ocitnou, jejich chyby i z nich vyplývající další učení se. Jeden muž popsal velice komplexní prožitek Danteho pekla, očistce a ráje jako „archetyp Plautona”. Tedy opět jako „vědomou sféru”, kde duše nejsou „trestány či odměňovány”, ale dále různými způsoby učeny a tato sféra ve svém vědomí s nimi všechno spoluprožívá.
Velice neobvyklý prožitek „druhé strany” popsala jedna žena jako „hospodu mezi životy, v níž si s kamarády povídala o těžkých zážitcích z dosud prožitých životů” a o ponaučení se z nich a o přáních do dalších osudů.
Jedna žena popsala prožitek procházení různými světy „na druhé straně” v doprovodu „Madony”, která jí vysvětlovala, že tyto sféry se utvářejí podle potřeb a přání duší, které se v nich ocitnou. Že tedy záleží na kulturních i osobních představách, které si s sebou přicházející duše přináší.
Stav na „druhé straně” popsali lidé jako existenci bez času, kde není důležitá nějaká konkrétní osobnost z konkrétního osudu. Jedna žena uvedla, že prožitky „druhé strany” měla už od dětství, že tamty světy vnímala jako krásné a proto se vlastně nikdy nebála smrti a přišlo jí podivné, že lidé tvrdí, že po smrti nic není.
Od několika lidí jsem také slyšel, že díky těmto prožitkům pochopili, jak je důležité „umírat vědomě” a odcházet usmířený. Zažili to prý hlavně u svých prarodičů – když tito odcházeli v klidu a „usmíření”, pak přijímali umírání s vnitřním mírem. Ale několik lidí popsalo i případy, kdy jejich blízcí odcházeli se silnou záští, zlobou, lpěním na majetku či těžkým strachem ze smrti. Takoví lidé pak prý doslova zemřeli „ve smrtelné křeči”, při níž těžce bojovali proti odchodu opravdu „až do posledního dechu”. Proto řada lidí při sdílení také uvedla, že cítí, že je nutné, aby naše kultura zásadně změnila názory na smrt a umožnila lidem odcházet důstojně a vědomě a nejlépe s doprovodem zkušené a citlivé osoby.
Jeden muž také uvedl, že měl při holotropním dýchání prožitek, že smrt je vlastně reakce na stagnaci ducha, na neochotu přijímat změny a učit se nové věci. Že prý pochopil, že smrt nikdy nikam neodchází ani odnikud nepřichází, že je vlastně stále s námi a vezme si nás v okamžiku, kdy už jsme příliš staří a příliš unavení a cítíme se být příliš vším naplnění a nejsme schopni nic nového tvořit a nebo se učit nové věci.
Jeden člověk popisoval, že v tripu opakovaně prožil umírání a smrt a že po chvíli si už nebyl jistý jestli sám žije a nebo ne, protože prožitky mu ukazovaly, že mezi oběma stavy není tak velký rozdíl. A smrt vnímal prostě jen jako přechod někam do jiné způsobu existence. Jiný člověk použil přirovnání, že když se narodíme do těla, jsme jako „malá jiskra vědomí“ oddělená od ostatních jisker, ale když zemřeme, vracíme se zpět a „splyneme s ohněm“.
Zajímavé ale bylo, že v této souvislosti několik lidí hovořilo o tom, že když měli takový prožitek, tak ale zažili i něco jako „strach z nekonečnosti celé existence“. Že vlastně pochopili, že víra v jediný život a „nic po něm“ je mnohem jednodušší a bezpečnější, než uvědomit si „nekonečnost bytí“. A že mnoho lidí se může držet víry v materialismus a konečnost naší existence právě proto, že je daleko víc děsí „nekonečnost“ času i vědomí…
Několik lidí také zmínilo zvláštní symboliku „mandorly“, která často obklopuje Ježíše a Marii na starých církevních ikonách a dalších zobrazeních. Říkali, že v rozšířeném vědomí prožili, že je to symbol zobrazující vulvu – vagínu a v některých starých knihách je i přesně takto vykreslená. Vysvětlovali, že se jedná o symbol narození i umírání – že skrze „vesmírnou mandorlu-vagínu“ na svět přicházíme a i z něj skrze tutéž mandorlu zase odcházíme.
Jeden muž uvedl, že se nejdříve v tripech prožitků umírání velice bál, ale postupně pochopil, že když člověk nelpí na nějakém majetku a nebo pomstě a nebo na osobní důležitosti, když se dokáže od toho všeho oprostit a nechat to „tady na téhle straně“, pak je umírání neobyčejně krásný a osvobozující zážitek. „Odevzdat všechno a odletět.“
Jiný muž popisoval, že při „návštěvách na druhé straně“ vnímal, že tam funguje čas jinak, než v našem hmotném světě. My podle něj vnímáme čas „naivně lineárně“. Ale na druhé straně je čas „fluidní“ a tak se odtamtud dá narodit do libovolné doby v našem lineárním čase. Takže prožil i to, že jedna duše může žít více jakoby paralelních životů v našem lineárním čase. Z hlediska niterného prožitku je prý ta duše vnímá jako „postupně po sobě jdoucí“, ale protože se odehrávají ve stejném časovém období „našeho času“, tak ale řeší podobné problémy, aby je správně zpracovala. Dokonce se prý takto na „naší straně“ může i setkat sama se sebou v různých svých zrodech. Prožitky tedy ukazovaly, že i naše chápání reinkarnace je vlastně příliš „naivně lineární“. Že Velké vědomí je v tomto ohledu mnohem kreativnější a hravější, než si myslíme a můžeme se takto libovolně rodit do minulosti i budoucnosti bez omezení…
