Občas se lidé podivují nad tím, že psychonauté někdy v průběhu holotropního dýchání či psychedelického tripu zvrací. Nedovedou si obvykle představit, že by oni sami měli něco takového zažít. Na druhou stranu, když se to pak ale během seance přihodí, tak lidé popisují, že zvracení ve stavu rozšířeného vědomí jim přineslo obrovskou úlevu a vnímali ho jako důležitou součást svého vnitřního procesu. V případě retreatů s ayahuascou je z to už dokonce až trochu klišé. Někteří účastníci prý byli tak zklamáni, že během tripu nezvraceli, že se podle některých autorů už stalo, že šamané začali do nápoje přidávat daturu nebo divoký tabák mapacho v takovém množství, aby měli jistotu, že lidé budou zvracet a nebudou nespokojení, že nezažili „opravdovou ayahuascu”.
Jenomže ono i to zvracení během seance musí mít svůj terapeutický smysl a kontext v rámci prožívaných vizí. Jedině tak bude mít opravdu očistný význam. Chtěl bych to ukázat na dvou příbězích. První je prožitek muže, který si prošel velice náročnou a silně emocionální ale zároveň velice osvobozující seanci holotropního dýchání, během níž v jedné chvíli opravdu silně zvracel. Při integraci popisoval, že už od dětství měl pocit, jako kdyby měl “srdce zarostlé v kameni” a dlouho nedokázal nikomu důvěřovat a nedařilo se mu navázat žádný hluboký vztah.
V holotropní seanci prožil sám sebe jak stojí před skálou, z níž se ozýval rychlý tlukot srdce a jakési hlasy. Začal pomalu skálu obcházet a zvuky se zesilovaly až došel na místo, kde byl ve skále otvor – vchod do nevelké jeskyně. A zde uviděl sám sebe jako malého chlapce, jak se schovává v této jeskyni a krčí se za hromadou kamenů, jimiž byl vchod zčásti zavalený. A tlukot srdce, který slyšel, přicházel právě od tohoto chlapce.
Na prostranství před jeskyní stáli jeho rodiče a zuřivě se hádali. Ale on jako malé dítě těmto hádkám nerozuměl, nechápal jejich obsah, jenom cítil, jak velice ho zraňují. A proto se snažil schovat do této malé jeskyně co nejhlouběji. Před jeskyní se chvílemi objevovali další lidé a rozehrávali další situace a on najednou pochopil, že vidí různé traumatické prožitky svých rodičů. Viděl jaké měli oni sami velice frustrující dětství, viděl jak se celý svůj život potýkali s mnoha podobně traumatizovanými lidmi ať už ve škole či v zaměstnání a viděl, jak si všichni navzájem různě ubližovali a ventilovali si na ostatních svá niterná traumata. Prožil, jak velice zranění byli v nitru jeho rodiče, ale jak se zároveň báli dát najevo jakoukoliv „slabost”, protože se obávali, že je za to jejich okolí zesměšní a „převálcuje”. Proto se často navenek chovali dosti tvrdě.
Viděl také jak všechny tyto konflikty dovedly jeho rodiče až k velmi hořkému rozvodu a silně se mu připomínaly jejich opakované výroky o tom, že se nemá do nikoho moc zamilovávat a ani nikomu moc důvěřovat, protože jinak se zklame a bude pak velice trpět. A tak, protože nechtěl prožívat to, co viděl u svých rodičů, se rozhodl, že se ukryje ve své malé jeskyni, protože věřil, že ta pevná skála a velké balvany ho před takovými prožitky uchrání. Jako kluk totiž hodně četl „příběhy z pravěku”, v nichž „pralidé” žili v jeskyních a tak právě „jeskyně v pevné skále” pro něj představovala bezpečné útočiště. A zároveň, jak v seanci pochopil, to zřejmě byla perinatální vzpomínka na „bezpečnou jeskyni uvnitř matčina těla”, kam se jako dítě opravdu chtěl vrátit. Proto se přesně do takové vnitřní jeskyně v pevné skále ukryl a proto pak v dospělosti dlouho nedokázal nikomu opravdu důvěřovat, ani nemohl navázat skutečně hluboký vztah, protože se v podvědomí silně bál, aby nedopadl jako jeho rodiče.
Prožíval to všechno jako mračno velice temných emocí a ukrutně tíživé bolesti a bylo to prý tak nesnesitelné a tak silně si přál, aby to všechno z něj odešlo, že najednou začal zvracet a nemohl to vůbec nijak ovládat. Popisoval, že to bylo naprosto jiné zvracení, než jaké kdy předtím zažil. Říkal, že měl pocit, že se z něj dere ven něco, co šlo jakoby až z nejhlubších temných míst nejen jeho duše, ale i duší jeho rodičů a dalších lidí. Prý cítil, že zvrací jakési černé svíjející se chuchvalce negativních myšlenek, a „balvany” těžkých prožitků a strachů a opravdu silně si přál, aby to všechno šlo ven. Proto se tomu nijak nebránil, doslova řekl, že „zvracel ze všech sil”, aby v něm opravdu už nic takového nezůstalo. Po chvíli měl konečně pocit, že už je to všechno venku a pak najednou prožil obrovskou úlevu a nesmírně hluboký pocit radosti a štěstí. Bylo to prý až něco jako „kosmická nirvána radosti” a také vnímal hluboké pochopení a odpuštění vůči svým rodičům, protože teď už konečně chápal, proč byli takoví jací byli…
Druhý příběh vyprávěla žena, která pocházela ze silně nábožensky založeného prostředí, ale vzepřela se rodinné tradici a vydala se vlastní cestou, protože jak prohlásila později při integraci, nechtěla žít pořád jen v „džungli strachů”. Během retreatu prožila tato žena velice těžkou seanci, při níž silně naříkala, křičela, plakala a také opakovaně zvracela. I její vyprávění během sdílení bylo velice emocionální.
Popisovala, že se ve vizi ocitla v jakési džungli, v níž ale vnímala, že každá rostlina či zvíře zosobňují nějaký jiný druh strachů či traumat. Po chvíli si všimla, že na různých místech této džungle jsou v podivných pozicích ztuhlí lidé, z nichž všechny tyto strachy vychází. Když k nim přišla blíž, uviděla, že jsou to její rodiče, sourozenci a další příbuzní, ale jejich podoby byly natolik znetvořené bolestí a děsem, že je sotva dokázala poznat. V nitru jí pak zněly různé jejich výroky o tom jak je něco „temné” či „ďábelské” a jaká ona musí být „dobrá” a musí „všechno vydržet” a „odolat pokušení“ a nesmí „hřešit”, aby se nedostala do „spárů pekla”…
Viděla, jak se kvůli všem těmto energiím ve svém životě dlouho vnitřně bála i zcela přirozených věcí a nedokázala žít tak jak by chtěla, protože „všude narážela na liány strachů a zákazů a příkazů” a bála se „hřešit” i když pořádně vnitřně nechápala, co tím kdo vlastně myslí. Prý v té džungli našla takto uvězněné i své prarodiče a i ještě starší generace své rodiny. A viděla, jak si všichni předávali různá traumata a strachy mezi sebou. Navenek se sice všichni vždy chovali „jak se má” a „jak je to správné”, ale uvnitř velice strádali. V jedné chvíli ji prý začaly „liány strachů a traumat” vycházející z jejích blízkých natolik škrtit a dusit, že začala silně křičet a vzápětí i zvracet. I ona říkala, že to bylo úplně jiné zvracení než jaké kdy předtím zažila a vnímala, jak z ní všechny tyto strachy odchází. A nejenom z ní, ale jak dodala – i z „mentálního pole celé její rodiny”.
Její sitterka ještě později říkala, že během zvracení tato žena velice silně plakala a opakovaně naříkala, že „nechce takhle žít” a že „peklo je to, co máte v sobě” a také že „tohle musí skončit”… I tato žena pak prožila obrovskou úlevu, ale jak jsem se později dozvěděl, trvalo to ještě několik let a několik dalších seancí, než měla opravdu niterný pocit, že džungle z jejího nitra konečně zmizela a prý vnímala, že i její příbuzní se pak začali chovat trochu jinak, více svobodněji. Takže měla silný pocit, že její usilování pomáhá vnitřně i ostatním členům rodiny, i když to třeba navenek nechtěli otevřeně připustit…
Tolik k těmto příběhům. Snad se mi podařilo ukázat na nich, že – jakkoliv to může na první pohled vypadat podivně – zvracení během holotropních a psychedelických seancí může mít silný terapeutický význam a v kontextu prožívaných vizí pak přináší obrovskou hlubinnou úlevu. A lidé, kteří něco takového prožili, to pak popisují jako naprosto zásadní „bod obratu”, protože z nich takto „odešly energie” s nimiž předtím ve svém nitru dlouho zápolili. Takže není potřeba se toho obávat a vzdorovat tomu. Na druhou stranu ale takový prožitek musí přijít spontánně a musí zapadat do kontextu prožitků – nedá se vynutit či uměle navodit. Vše musí jít svou přirozenou cestou…
