Nejhůře se hojí jizvy, které nejsou vidět.
A nebo ty, které nechceme vidět…
Tento prožitek jsme s mojí ženou Kateřinou měli během procesu v rozšířeném vědomí den po částečném zatmění měsíce. Měli jsme oba intenzivní pocit, že synchronicity vynesly na povrch jakási traumata, která bude potřeba pochopit a snad i zčásti odprožít. A tak jsme se ponořili do procesu…
Šli jsme stále hlouběji a hlouběji, nacházeli jsme různé traumatické energie, až jsme se najednou dostali do jakéhosi “prostoru” plného neuvěřitelně bolavé energie, která byla úplně všude okolo, zcela ho vyplňovala. Tohle nebyla jen nějaká “vrstva”, tohle byla doslova “matrice prostoru”…
Jako kdybychom najednou měli možnost nahlédnout celou “sféru lidského vědomí a podvědomí” jaksi “zvenku” a mohli jsme spatřit, jak moc je ve skutečnosti plná bolesti a strádání a strachu, ale my uvnitř děláme všechno proto, abychom to nevnímali…
Tohle by samozřejmě nebylo samo o sobě nijak překvapivé, dobře přece víme, jak nemocný je dnešní svět. Ale tohle trauma, které jsme nyní prožívali, bylo vytěsněno jakoby do “jiné dimenze”, abychom si ho v té naší lidské sféře nemuseli přiznat…
Byly to bolesti, utrpení, strachy a strádání žen, související s ženským cyklem plodnosti a menstruací… Byly tam obavy z nechtěného otěhotnění, bolesti a smutky z nezdařených těhotenství, utrpení a strachy spojené s porody, zloba vůči nechtěným dětem, nářky nad ztrátou dítěte… A bylo možno vnímat, že sféra života se tam integrálně prolíná se sférou smrti a hranice mezi nimi je velmi, velmi tenká…
Bylo to nejpotlačenější ženské trauma, nejzákladnější Stín každé ženy. A bylo to všude okolo. Vyplňovalo to celý prostor lidské existence. A bylo to nesmírně silné a bolestivé. Až mě to šokovalo, jak je možné, že jsem takovou šílenou traumatickou sílu dřív nevnímal…
Pak mi ale přišlo pochopení, že my, celé lidstvo, si tohle trauma nechceme přiznat a odmítáme ho. Právě kvůli tomu, že je tak silné a tak základní a tak nadčasové… Proto jsme ho kolektivně vytěsnili do oné “jiné dimense”. Připomnělo se mi, jak mnozí lidé vehementně chtějí vzestoupit do nějaké “vyšší dimense”, aby se jich to naše zdejší utrpení už netýkalo… Je to pochopitelné, že by třeba právě před touto energií rádi někam utekli…
Tohle nejpotlačenější trauma bylo tak ukrutně bolavé a tak beznadějně nekonečné, že mě to naprosto ohlušilo a zcela pohltilo. Bylo to doslova na zešílení. Rázem jsem pochopil všemožné pocity, které jsem vnímal z různých žen během svého života. Tohle je ten “nejtěžší kříž lidstva”, který nesou všechny ženy…
Rázem jsem v tom prožitku také pochopil, proč vlastně v minulosti vznikla ona idealizovaná asexuální a ryze mužsky zaměřená spiritualita, jenž odmítala ženy, které jsou v plodné fázi svého života. Tihle “svatí mužové” chtěli uniknout tomuto obrovsky silnému traumatu, které miliardy a miliardy žen prožívaly po tisíce a tisíce let…
Proto ta leckdy až dětsky naivní ale zároveň zarputilá snaha o “bez-ženskou mužskou svatost” a všechny ty “svaté” řeči o tom, že “ženy nemohou nikam vzestoupit” a “osvícené výroky” různých mystiků, kteří prohlásili, že doufají, že se “nenarodí jako ženy”… Nedivím se jim, ale zároveň doufám, že postupně pochopí, že není kam utéct a že je naopak potřeba pomoci…
Ženy před ním nikam utéct nemohou, tvoří nejhlubší podstatu jejich existence. Všechny o něm vědí, všechny ho prožívají, více či méně vědomě, více či méně bolestně… Ale jako kultura ho odmítáme. Aby se o něm nemluvilo, tak byla tato témata prohlášena za “neslušná” či “nemravná” a ženská menstruace byla ostrakizována jako “nečistá”.
Jenže prožitek mi zároveň opakovaně ukazoval, že “utíkat” od něj je to nejhorší, co můžeme udělat. Tohle trauma je úplně všude, v celé lidské sféře. A pokud se jím nebudeme zabývat a léčit ho, tak bude jen sílit a tlačit na nás ze všech stran.
A zároveň mi ten vnor ukázal, že ale na tom potlačení neseme vinu všichni – muži i ženy. Prostě jsme kolektivně nebyli schopni tuhle bolest a utrpení unést – my všichni… Proto i náprava tohoto stavu je věcí nás všech…
