“Nejsme lidé,
kteří prožívají duchovní zážitky;
jsme duchovní bytosti,
kteří zažívají lidskou zkušenost.”
(Richard Rohr, americký kněz a spisovatel)
Nevím kdo si ještě vzpomenete na folkového zpěváka Wabiho Daňka, ale já jsem ho v mládí poslouchal velice rád a také jsem si rád jeho písně zanotoval – hlavně na čundrech či letních táborech. Jedna z nich byla o nenadálém nalezení téměř zapomenuté minulosti a začínala slovy – “Včera uklízel jsem ve skříni, a když jsem chumáč prachu ze dna zvedal, já znenadání našel jsem ten sešit, co jsem kdysi marně hledal…”
Připomělo se mi to, když jsme v létě uklízeli jednu místnost, která se během let stala odkladištěm všeho možného. Samé nečekané objevy ale ne všechny byly příjemné. To ta Wabiho písnička je vlastně docela fajn a má pěknou melodii. Ale to, co jsme nacházeli mezi odloženými věcmi v té místnosti, tak úplně fajn nebylo. Možná jsem přecitlivělý, ale už se mi to stalo opakovaně během uklízení takového rozsahu. Z mnoha zaprášených věcí a zapavučinovaných koutů totiž začali vylézat bubáci.
V příbězích Harryho Pottera byl “bubák” velice dobře popsaný. Je to temný stín, temný strach, který se schovává ve věcech s nimiž se dlouho nehýbalo. Po zkušenostech ze všemožných úklidů bych to ještě trochu upřesnil – bubák je temný strach, stín či trauma, které jsme takto někam sami odložili spolu s těmi starými věcmi. Přesně tohle jsme totiž já i Kateřina opakovaně zažili, když jsme vyhazovali nějaké takové staré “poklady”. Skákali na nás samí bubáci a chvílemi to bylo opravdu náročné, A hlavně jsme měli pocit, že to ani zdaleka nejsou jen naši osobní bubáci, ale že si tam své strachy a stíny odložili i ostatní členové rodiny a příbuzní.
Může to znít podivně, ale mám ten dojem, že stejně jako se dají stíny a strachy projektovat do někoho jiného, tak se dají i někam odložit, abychom se mohli tvářit, jako že tím jsme si to “vyřešili”. Kdo nevěří, ať si zkusí uklízet nějakou takovou prostoru, kam se dlouho odkládalo. Třeba taková stará půda a nebo sklep – to je pravé “pošušňání” – těch starých strachů a stínů, co tam člověk najde…
Když jsem takto po několikáté vynesl ven cosi co bylo podle mých pocitů doslova prosáklé starými traumaty a musel jsem to chvíli rozdýchat, začala mi vrtat hlavou otázka, proč jsme vlastně my lidé tak “náchylní k traumatům všeho druhu”? Jistě, každý jsme jiný, někdo snese více a někdo méně ale tak nějak mám pocit, že jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by neměl nějaká nepěkná hlubinná traumata. Proč to tak vlastně je? Proč jsme v nitru tak oslabení?
Ta otázka mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl, že si na to udělám holotropní proces. Za několik dnů jsme ho pak spolu s Kateřinou opravdu uskutečnili a byl ještě mnohem “výživnější” než to nalézání starých odložených bubáků… Proces to vzal hezky “na dřeň” – chceš odpověď, tak tady si ji prožij…
Nořil jsem se do všelijakých starých strachů a obav a traumat a postupně se to stávalo stále méně a méně uchopitelné pro rozum a přecházelo to stále více do čehosi hodně “základního”, kdesi za rozumem. Z jiných podobně zaměřených seancí už vím, že je potřeba se všemi těmi stíny a strachy a traumaty prostě proprocesovat – nedá se to obejít, nedá se to “analyzovat” (cha-chá), dá se to jedině “odžit”. A tak jsem si to hezky odžíval (a “užíval” si to) a nořil se stále hlouběji, až jsem se dostal do sféry, kde jsem “spatřil” velice pozoruhodné podobenství. A s ním jsem se pak z procesu zase postupně vynořil.
Podobenství mi ukazovalo, že existuje jedno hlavní základní trauma lidského rodu, které nás i v současnosti stále velmi oslabuje. A to je uvědomění se v oddělenosti od celku, od Velkého Vědomí, či chcete-li – od Boha. A že to je onen nepochopitelný “prvotní hřích”. V biblickém vyprávění stačí slovo “hřích” nahradit slovem “trauma” a sedí to. Ale berte to prosím jako metaforu…
Adam a Eva byli v ráji šťastní dokud – dokud si neuvědomili svou oddělenost. Pojedli ovoce ze stromu “poznání” a poznali co? Že jsou “nazí” – tedy slabí, oddělení. Proces mi ukazoval, že u zvířat je to trochu jinak. Ta se tolik nevnímají jako vyhraněné, oddělené individuality. Cítí mnohem silnější propojení s ostatními příslušníky svého druhu. A kdysi v minulosti to u přírodních národů zřejmě bylo podobné. Lidé sami sebe neprožívali tak individualizovaně jako to dnes známe my v moderním světě.
V dávné minulosti se lidé zřejmě vnímali mnohem více pasivně, jako součást lidského společenství – kmene či rodu. Jenže později jsme se dostali do fáce, kdy jsme začali klást mnohem větší důraz na individuální prožívání, individuální názory a postoje, což ale zároveň oslabilo naše vědomí sounáležitosti s ostatními lidmi. A ejhle – ukázalo se, že to oslabilo i naši schopnost odolávat traumatům. Protože díky rozvoji individuality jsme si začali uvědomovat, jak malí a slabí doopravdy jsme – čili jak jsme “nazí”…
A ještě mi proces ukazoval, že teprve když se člověk začal prožívat takto odděleně a individualizovaně, tak teprve od toho okamžiku pro něj začala doopravdy existovat smrt coby strach z nebytí, strach z ukončení existence vlastní individuality…
Seance mi také ukazovala, že náboženství se v zásadě snaží lidem připomenout onu dávnou pospolitost ale leckdy postupně sklouznou k pasivní “stádovitosti” a použijí ji k upevnění své moci. Zřejmě i mnohá ezoterika je o něčem podobném – cítit se součástí něčeho většího, co mě posílí a ochrání. Však také věřící a ezoterně zaměření lidé často projevují docela silnou rezistenci vůči traumatům – “mě se takové věci nedotýkají, protože já mám svou víru…” Avšak pokud se pak stane, že se zklamou – třeba když se guru ukáže být méně ctnostný než jak se původně zdálo – tak pak zažívají krušné časy, protože jejich opora a jistoty se náhle rozpadají…
Ona ta biblická legenda o vyhnání z ráje to vlastně zobrazuje symbolicky velice dobře. Adam a Eva byli původně nevědomí, neprožívali se tolik jako individuality, žili více pasivně, podobně jako zvířata, měli všechno, co potřebovali… Pak ale “pojedli ovoce ze stromu poznání”, začali se prožívat jako oddělené bytosti a uvědomili si svou nahotu – svou odloučenost od celku, od Boha, od Velkého Vědomí. A v tom okamžiku vzniklo “prvotní trauma” – trauma izolovanosti, odloučenosti, malosti.
V té biblické legendě stačí slovo “hřích” nahradit slovem “trauma” a pak už to dává smysl. Toto “prvotní dědičné trauma” nás postihuje všechny a nabývá různých podob. Možná, že ta biblická legenda byla původně vlastně terapeutická poučka, ale pak se možná někdo rozhodl využít ji k mocenským cílům, slovo trauma zmizelo, příběh se změnil v nástroj ovládání a – posílil tím ještě více naše niterné prvotní trauma oddělenosti. Kdo ví, jestli to někdo nakonec neudělal právě s tímto cílem… Vždyť oni jsou ti lidi tak krásně poslušní, když mají strach…
No a tak se v tom plácáme… Snažíme se jakkoliv ochránit a něčím zaštítit, hledáme všemožné materiální jistoty, hledáme někoho, s kým bychom se cítili “celiství” – a to všechno proto, abychom netrpěli odděleností…
Jak z toho ven? Zpátky do pasivního prožívání asi cesta nevede. A co druhý směr – k vědomému uvědomění si a prožívání své sounáležitosti s celkem, s Velkým Vědomím? Šlo by to tudy? Šlo by to přes holotropní procesy a psychedelické tripy? Studie i osobní prožitky se zdají naznačovat, že by to asi šlo. Třeba je to nakonec důležitá vývojová zkušenost – od pasivního přebývání v sounáležitosti s celkem, přes ztrátu tohoto spojení až k aktivnímu znovuobjevení a vědomému novému prožívání… Možná, že pak budeme i mnohem “silnější” a nepodlehneme tak snadno traumatům, protože budeme aktivně, novým způsobem prožívat naši sounáležitost se vším a se všemi… A “prvotní dědičné trauma” lidského rodu tak bude poléčeno…
