Při listování zápisky ze starších seancí na mě vykoukly dva zajímavé prožitky. Nemají vzájemnou souvislost, jen mi přijde, že to jsou velice pěkné příklady ukazující, že Velké Vědomí má hravou povahu a rádo tvoří a také že lidem nabízí ponaučení velmi často formou podobenství, která musí člověk sám pochopit a během tohoto procesu se hodně naučí. Příběhy se dají chápat jako regresní vzpomínky na minulé životy, ale lidé, kteří je prožili, svorně říkali, že je vnímali hlavně jako velice trefná podobenství, která zviditelňovala jejich skrytá přání a touhy a při integraci je dovedla k mnohem hlubšímu pohledu na jejich životy, postoje a názory. Po seancích měli dojem jako kdyby nějaké takové minulé životy doopravdy prožili a ponaučili se z nich – tak to byly intenzivní zkušenosti. Vnímali to ale hlavně jako velice terapeutický a inspirativní zážitek a otázku minulých životů nechávali otevřenou. Uvidíte, posuďte sami. Každopádně mi to přijde fascinující, co všechno se dá v holotropních stavech vědomí zažít.
První příběh prožil jeden můj kamarád, který je „rodinný rebel“ a snaží se vždy jít vlastní cestou a se svými rodiči se nemůže shodnout takřka na ničem. Jeho rodiče jsou „seriózní” a „dobře situovaní” lidé, kteří „vědí co je v životě důležité” a „váží si skutečných hodnot”, kdežto on, jak sám říká, odmítl žít „ve zlaté kleci” a nechat se vést cestou, kterou mu oni naplánovali a stát se tak „dalším klenotem ve sbírce jejich životních úspěchů“. Naopak se paličatě vydal vlastní cestou i za cenu toho, že jeho osud není naplněn všemožnými luxusními hračkami, luxusními dovolenými, užitečnými kontakty apod…
Na jednom workshopu, když měl zrovna za sebou opět jednu novou srážku s výčitkami jeho rodičů o tom jak by měl „správně žít”, se mu přihodil následující prožitek. Při sdílení říkal, že kvůli té hádce s rodiči měl docela silnou depresi, protože měl pocit, že svým rebelstvím stejně nic nezmění a že je možná prostě jen hloupý a že by asi přeci jen měl pohodlně jít s proudem své rodiny a měl by klid a také blahobytný život. Ale prožitek mu prý ukázal novou perspektivu jeho životní situace.
Vyprávěl, že během seance vnímal sám sebe jako mladého Američana, studenta práv, z velmi dobré a bohaté rodiny, v níž všichni byli přímo „ztělesněním amerických hodnot” a „amerického snu”, jenom on samozřejmě ne. Říkal, že na začátku vize prožil sebe na jakémsi velkém hudebním festivalu. Prý měl pocit, že už to byla 70. léta, různé látky už byly oficiálně zakázané a s drafty do Vietnamu už prý také nebyl takový problém jako v 60. letech, protože válka se už chýlila k hořkému konci. Podotýkám, že kamarád toho ví o tehdejší americké realitě hodně. Takže nevím co byla vize a co jeho znalosti.
A na tomto festivalu se prý zamiloval do jakési mladé ženy, která už tou dobou žila několik let s malou komunitou „hippies” a byla jakousi jejich neformální „vůdkyní-šamankou”. Její matka byla evropská lékařka a otec mexický curandero a ona sama vystudovala farmacii, takže v sobě spojila „to nejlepší z obou světů” a v duchu doby se díky tomu velmi dobře vyznala v psychoaktivních látkách a v obřadech s nimi souvisejícími. Jak sám řekl, vždy prý měl v tomto životě pocit, že jeho partnerka by měla mít takové znalosti a proto si považoval toho, že jeho současná přítelkyně se velice dobře vyzná v bylinách.
Ve vizi prožil, že z festivalu se už domů ani na univerzitu nevrátil, ale připojil se k této malé komunitě a začal s nimi žít „hippie životem”. Jenže jeho rodiče to samozřejmě takto nechtěli nechat a tak učinili nějaké pokusy o to aby „dostal rozum“. Ale protože byl plnoletý, tak to skončilo jen starostlivými slovy policistů na téma „rodiče to s vámi myslí dobře, mladý muži“. Nicméně jeho rodiče zřejmě dál „v zákulisí tahali za nitky” a tak jejich malá komunita začala narážet na stále větší problémy s policií a hygienickou službou. Proto se rozhodl kontaktovat svou tetičku, která žila na jakémsi malém městě na sever od New Orleans. Byla vdovou po poměrně významem místním politikovi a byla proto dobře zaopatřená, ale žila sama a jak v posledních letech stále říkala, v podstatě pomalu umírala nudou. On k ní měl velice pozitivní vztah, protože i ona se nesnášela s jeho rodiči a vždy ho v jeho rebelství podporovala.
Tetička prý byla naprosto uchvácená, když slyšela, že utekl z domova a žije s hippie komunitou a když jí popsal jejich problémy, okamžitě je pozvala k sobě, protože jak říkala – žije sama v obrovském domě, takže tam bude místa pro všechny dost. Dorazili k ní po několika dnech putování napříč Spojenými státy a tetička je nadšeně uvítala. A seznámila je s plánem, který mezitím vymyslela se svými kamarádkami a který si odsouhlasila s místním šerifem, jenž byl jejím velmi dobrým známým. Cílem plánu bylo jejich malou komunitu zlegalizovat a dát jí rozumný právní status.
Tetička byla známá tím, že příležitostně zvala pro zpestření do městečka různé umělce. A tak jim všem oznámila, že je najímá do svého nového divadelního souboru, který právě založila a jehož je ředitelkou. Jak řekla – já už jsem dost stará na to, abych mohla dělat blázniviny, v mém věku už se tomu nikdo nebude divit a já jsem si vždycky přála mít vlastní divadlo a když budete oficiálně pracovat pro mě, tak vás místní přijmou, protože mě tu zná každý…
A tak prý začali společně tvořit velice netradiční alternativní divadelní představení a provozovat hudební vystoupení a snažili se touto cestou předat různé své myšlenky. Mimo to pomáhali s různými pracemi v městečku a také starým lidem a rovněž pořádali „soukromé oslavy” či šamanské obřady s psychoaktivními látkami a brzy zjistili, že mnozí místní lidé ani zdaleka nejsou tak upjatí a ctnostní, jak se navenek tvářili.
Prožil si prý ve vizi různé slasti a strasti jak komunitního uměleckého života tak vztahů s místními a prý viděl, že si svou svobodu a jisté výsadní postavení museli zasloužit dosti tvrdou prací – ať už v oblasti umění či jinak. Ale že pak po letech zjistili, že těmito svým aktivitami a svým svobodomyslným rebelstvím inspirovali řadu lidí k různým vnitřním i vnějším změnám a mnoha z nich pomohli s jejich traumaty.
Říkal, že to všechno bylo jako „krásná pohádka” a přitom to bylo místy drsně realistické a že se tomu sice na jednu stranu směje, ale zároveň že mu to prý ukázalo, že ani rebelství nesmí být samoúčelné, že jeho cílem by naopak vždy měla být snaha o zlepšení současné situace a pomoc ostatním. A že tuto seanci vnímal jako jakési nastavené zrcadlo a novou inspiraci, protože pochopil, že v poslední době ve svém životě upadl právě do takového samoúčelného rebelství, které nikomu nic nepřinášelo – ani jemu samotnému. A že to byl vlastně ten důvod, proč ho pronásledovaly různé pochybnosti a deprese. Nijak zvlášť neřešil jestli prožitek ukazoval nějaký minulý život – říkal, že už jen ten samotný prožitek byl tak hluboký a náročný, že to bylo, jako kdyby něco takového doopravdy prožil.
A ještě druhý prožitek a ten bude, jak už název článku napovídá – o Atlantidě. Zažil ho jeden známý během víkendového retreatu. Měl v té době právě období, kdy se hodně zaobíral tématem Atlantidy a také hodně rozjímal o tom, jak by měla vypadat „ideální společnost založená na duchovních hodnotách” a do třetice ho v té době silně fascinoval zvláštní útvar v poušti v Mauretanii – „oko Sahary” neboli „struktura Richat”. Určitě víte o co jde. Nachází se dosti hluboko v Saharské poušti, přes 500 km od současné linie pobřeží a je to soustava kruhově uspořádaných pahorků, která má okolo 30 km v průměru. Na satelitních snímcích je vidět, že okolí útvaru je silně erodované vodou – jsou tam vyschlá koryta řek a také je vidět, že okraje pohoří, jehož je útvar součástí, vypadají jako kdyby kdysi byla mořským pobřežím. V Mauretánské poušti je také možno najít i ve vnitrozemí obrovské množství mořských lastur a také tam byly objeveny kostry velryb – na internetu jsou různé fotografie. Takže se spekuluje o tom, že zdejší oblast musela být geologicky relativně nedávno zalitá mořem. Oko Sahary je proto pro některé autory žhavým kandidátem na Atlantidu a tvrdí se, že i rozměry a struktura tohoto útvaru odpovídají popisu, jaký uvádí Platon.
No a tomuto našemu známému se všechna tato témata, kterými se v té době zaobíral, spojila do velice zvláštního prožitku, který pak později popsal rovněž jako „nastavené zrcadlo” a novou inspiraci. V prožitku viděl oko Sahary jako krásné kruhové město poskládané z kruhů vody a kruhů obytných ploch, přesně tak, jak je zobrazováno na různých kresbách, jejichž autoři se snaží zpodobnit bývalou Atlantidu. A zažil tam sám sebe jako jakéhosi významného muže-obchodníka, který se velice horlivě a velice pravidelně věnoval různým duchovním praktikám a bedlivě dbal na všemožné duchovní zákony. A viděl, že v tomto usilování nebyl osamocen, že takto to v tomto krásném městě dělali vlastně všichni. Byl z toho prý v první chvíli naprosto nadšen, protože měl pocit, že právě takto by ideální společnost, založená na duchovních hodnotách, měla správně fungovat.
Jenže jak se vize rozvíjela, začal si najednou všímat toho, že věci nejsou ani zdaleka tak ideální, jak je chtěl v první chvíli vidět. Prý postupně zjistil, že nejen ono krásné město, ale vlastně celá společnost měla velice tuhý kastovní systém, založený právě na „duchovních zásluhách”. Viděl najednou, že tak jako dnes v naší kultuře hromadíme peníze a majetek, tak lidé v jeho vizi hromadili právě „duchovní reinkarnační zásluhy”. Že sice usilovali o co nejhlubší poznání duchovních pravd a co nejdokonalejší dodržování duchovních a morálních zákonů, ale cílem jejich snažení bylo narodit se v příštím životě co nejlépe, pokud možno do ještě lepší kasty, než v jaké byli nyní.
A podle příslušnosti ke kastě pak mohli žít v lepších oblastech kruhového města a lidé z nižších kast se jim snažili všemožně sloužit, aby sami získali další zásluhy. A on se naopak zase snažil na jednu stranu projevovat dobročinnost vůči nižším kastám a na druhou stranu co nejvíce sloužit ještě vyšším kastám, protože si opravdu přál, aby se jednoho dne mohl narodit v kastě kněží a vladařů. Říkal, že prožil, že lidé byli doslova posedlí hledáním synchronicit a jejich výkladem, aby věděli, zda se neodchylují od správné cesty a nepromarňují zásluhy z minula. Prý ale vnímal jednotlivé kasty jako „energeticky velice uzavřené” a nebylo vůbec snadné narodit se do vyšší kasty. Prý to bylo téměř jako v nějakém tajném spolku – člověk tam musel být doslova „pozván” někým, kdo už byl uvnitř. Prý se velice snažil, ale přesto se mu už dlouho nedařilo najít nějakého „přímluvce”. A pak najednou přišla katastrofa a všechno bylo smeteno do hlubin moře a z kruhového města zbyly jen prázdné, vodou omyté pahorky…
Říkal, že ve vizi ještě prožil sám sebe, jak se v několika dalších osudech opakovaně vracel k Oku Sahary a modlil se tam – ve vyprahlé prázdné poušti – za všechny, kteří tehdy v té katastrofě zahynuli a také prý na tom místě prožíval pocit těžké ztráty, protože cítil, že zničením tohoto krásného kruhového města a oné kastovní spirituální kultury přišel najednou o smysl svého usilování, kterému věnoval velmi mnoho životů. Jeho cílem bylo rodit se už navždy do nejvyšších kast, ale pak zasáhl osud a všechno bylo smeteno. Pociťoval to jako „vyhnání z ráje”, ale zároveň prý v něm kdesi hluboko hlodala myšlenka, že zřejmě tedy asi s tou kulturou nebylo všechno v pořádku, když osud rozhodl, že má takto náhle zmizet ze světa…
Vyprávěl nám potom později, že se s tímto prožitkem z holotropní seance velice dlouho nemohl smířit a nedařilo se mu ho vnitřně integrovat, protože si dobře uvědomoval, že se v tomto svém životě velice silně držel myšlenky, že člověk by měl být v osudu „náležitě odměňován za duchovní zásluhy”. A také měl řadu přátel, kteří smýšleli stejně a vzájemně se v tom podporovali. Ale v tomto prožitku najednou viděl, že vlastně všechno se dá přehnat do absurdna a ze všeho se dá nakonec udělat samoúčelné egoistické soupeření jednotlivců – dokonce i z „čistého a správného duchovna”…
Stálo ho to prý hodně úsilí, aby to všechno zpracoval, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo a ještě později pak prý prožil další vizi. Došel v ní k Buddhovi meditujícímu pod stromem poznání, sedl si k němu a dlouho o tom všem rozjímal a pak řekl jen – myslím, že teď už konečně začínám chápat tvou zlatou střední cestu. A Buddha se prý jen usmál a kývnul hlavou…
Tak a to je všechno, snad se vám tato povídání líbila a našli jste v nich něco inspirativního. Já jsem tím vším byl naprosto fascinován, protože to byl pro mě nádherný důkaz toho jak je Velké Vědomí tvořivé a hravé a nekonečně moudré zároveň a jak nám může nastavit “kouzelné zrcadlo”, které nás ponaučí právě tím, že nám ukáže do různých důsledků přesně to, po čem v nitru nejvíc toužíme. Tož vám přeji mnoho vlastních hlubokých a inspirativních holotropních prožitků…
