“Naše planeta nepotřebuje více “úspěšných” lidí.
Zoufale potřebuje více mírotvorců, léčitelů, obnovitelů,
vypravěčů a milovníků všeho druhu.”
(Dalajláma)
Naše prožitky z vnorů do hlubin rozšířeného vědomí, v nich jsme se snad mohli přiblížit energiím společného vědomí a hlavně společného podvědomí lidstva, nám přinesly řadu vizí o tom, jak moc je náš svět nemocný kvůli naší všeobecné posedlosti “vítězením” a “úspěšností”. Jedna z těch vizí byla obzvláště silná a obzvláště náročná na prožití. Pokusím se vám ji v tomto textu popsat…
Vize velice jednoduše, až vlastně nemilosrdně přímočaře ukazovala, že celá naše civilizace je kulturou uctívající vítězství a hierarchie, a v různých částech světa se toto archetypové drama projevuje různě. Být první, být nejbohatší, být nejšťastnější, být nejkrásnější… A pak jsou tu ti druzí až poslední, méně bohatí až zcela chudí a ubozí, méně šťastnější až zcela nešťastní a ti všichni můžou jen závidět, protože to jsou ti lůzři… My si to někdy různě zaobalujeme, ale na “mašličkách” tu nezáleží…
Holou pravdou je, že “vítězství” má pro mnohé z nás leckdy až “mystickou” podobu. Význam “úspěchu” je někdy tak ukrutně zveličován, že se skoro zdá, že je to až cosi jako “zasvěcení” či vstup do “božského stavu”. Proto se tato naše kolektivní posedlost může s klidem nazvat “Náboženství Vítězení”…
Tohle je ta nejsilnější náboženská víra, kterou na této planetě vyznáváme prakticky všichni… A pokud dokážeme být sami k sobě upřímní, tak si ale musíme přiznat, že to je velice nebezpečná víra a ve své extrémní podobě si nezadá s jakýmikoli jinými extremismy. Vize ukazovala, že naše “posedlost vítězením” do v mnoha ohledech doslova patologická. A také nám dala v jednu chvíli příležitost to naplno prožít. Dostali jsme se do jakési prapodivné, velice otupující a zahlušující energie, která byla jakousi “koncentrovanou esencí” usilování o vítězení. Tenhle tlak byl naprosto dominující a tak nemilosrdně svírající, že jsme okamžitě pochopili, že velmi mnoho lidských traumat a strachů a psychických poruch a depresí, je přímou reakcí na tento naprosto extrémní tlak nutící nás všechny do nesmyslného usilování o “vítězení”. A přitom jsme si tento tlak ale jako lidstvo vytvořili sami, svými myšlenkami a usilováním. Nahromadil se ve společném vědomí a hlavně společném podvědomí lidstva a všechny nás neustále ovlivňuje a tak se v téhle naší “víře ve vítězení” vozíme stále dokola, jako na kolotoči…
A není to žádná selanka. Vezměme si například “Hlavní přikázání” této naší “církve vítězení”. Neříká se moc nahlas, spíše se jen šušká mezi “zasvěcenými”, či se dá vytušit mezi řádky. A není divu – nejsyrovější a nejpravdivější verze tohoto přikázání totiž zní zhruba takto – “Der se Dopředu a Nahoru jak jen dokážeš a Urvi si Všechno co můžeš a neber Žádné Ohledy na Nikoho a na Nic, ale když se ti to Hodí, tak klidně Předstírej Cokoliv, protože Vítězství je to Jediné, na čem záleží”…
Vize také ukazovala symboliku tohoto náboženství a byla to dost krutá konfrontace s vnitřními obrazy… Nejvyšším Bohem této naší víry je – “Nejvyšší Vítěz Nade Všemi”. Je to ten nejkrásnější, nejbohatší, nejslavnější, nejmilovanější, nejobdivovanější, nejvznešenější, nejvyspělejší, nejpokročilejší a nejosvícenější jedinec, žije v těch nejvyšších vibracích a v nejsvětlejších světech a dimenzích, má vždycky a ve všem pravdu, všechno se mu vždycky daří, všechno dělá vždy dokonale a správně a má všechno, co chce, může dělat cokoliv se mu zachce, je neustále šťastný, nikdy nic nemusí, stále si dělá jen to, co ho baví a nikdy neprožívá žádné utrpení a nikdy nepozná žádný strach a bolest, je věčně zdravý a mladý a smrt na něj nemůže…
Bůh “Nejvyšší Vítěz” má samozřejmě svého úhlavního protivníka, a tím je “Naprostý Lůzr”… A ten pěkně “vyžere” pravý opak. Je ošklivý, chudý, obyčejný, hloupý, naprosto bezvýznamný, všechno pokazí, ničemu nerozumí, je to ten “nejnižší křupan” mezi všemi, žije v těch nejtemnějších světech a v nejhrubších vibracích a všichni se mu posmívají a plivou na něj a vyhýbají se mu jak jen můžou a jeho život je jedna velká mizérie a samé utrpení a bolest a strach a smrt… a tak dále…
A tento “Naprostý Lůzr” by se rád alespoň trochu podobal “Nejvyššímu Vítězi”, ale “nemá na to a nikdy ani mít nebude”… Je prostě ten “Navěky Poražený” a tak se jen užírá záští a závistí a nepřejícností, je “Totální Nula”…
A přesně podle liturgie této církve opěvujeme a milujeme a vzýváme “Nejvyššího Vítěze” a chceme být jako on. Nestále zdůrazňujeme a zveličujeme a stavíme na odiv vše, čím se mu alespoň trochu podobáme…
A naopak se vysmíváme “Naprostému Lůzrovi” a pokud snad u sebe zpozorujeme něco, čím bychom se mohli byť i jen trochu podobat onomu “Navěky Poraženému”, tak to okamžitě popíráme, maskujeme, odtlačujeme, zamazáváme a házíme na druhé jak jen můžeme… Nikdo přece nechce skončit jako ten nejposlednější mezi všemi, každý přece chce být Vítěz…
A tenhle způsob uvažování už za ta staletí a tisíciletí pronikl do všeho – samozřejmě, že i do “duchovna”, jak taky jinak, že… Do duchovna především. Musíme přece mít nějaký “posvěcený vyšší důvod” k vítězení. A tak vzniklo náboženství “vítězného Světla”… Ale o tom zase v dalších textech…
