“Život je cesta za poznáním, není to soutěž.
Cílem není mít neustále co nejvíce hraček a prožitků,
které hodnotíme jako ty jediné pro nás dobré.
Cílem je ponaučit se a získat větší moudrost.”
(citát z internetu)
“Pokud ten chlápek neposkytne nějaký rychlý a snadný návod jak se zbavit traumat, tak by o tom vůbec neměl psát, lidem to nijak nepomůže vědět, že mají nějaká traumata…” Tak nějak bych mohl stručně shrnout určitou skupinu názorů na otázku traumat a jejich řešení. Tím “chlápkem” byl myšlen jeden z největších světových odborníků na otázky traumat Gabor Maté. Bavil jsem se různými lidmi o jeho knihách a opakovaně jsem narážel na názor, že “je lepší to nevědět”…
Dozvěděl jsem se v zásadě, že v naší všeobecné Honbě za Vítězstvím může nějaká taková informace o tom, že existují niterná traumata, člověka vlastně jen “rozhodit”. A místo toho, aby se soustředil na to co je “opravdu důležité a co se jediné počítá”, se začne vrtat v nějakých svých starých křivdách a prohrách a hledat v nich nějaký smysl a cestu z nich…
A to je přece ztráta času a není to vůbec důležité, protože jediné co se počítá je Velké Vítězství, Obrovské Dosazení, Epochální Úspěch, Pořádný Balík Peněz… Je potřeba zaujmout “profesionální postoj a soustředit se na výkon” a hlavně nebýt “měkota”… A když člověk dosáhne svého Velkého Vítězství, tak se pak může vysmát všemu a všem, hlavně všem těm starým křivdám a prohrám, protože ten Zásadní Úspěch jednoznačně dokazuje, že je Nejlepší, že je Vítěz…
Vlastně jsem tohle mohl poznat trochu i z té “terapeutické” strany. Když jsem si v minulých letech díky mým článkům mohl povídat s lidmi o jejich prožitcích v rozšířeném vědomí, opakovaně jsem narážel na to, že ode mě někteří očekávali jakýsi zázrak. Nějaké “kouzlo”, které jim pomůže snadno a rychle se zbavit všech těhle těžkých prožitků a oni budou “konečně šťastní a v pohodě, tak jak to má správně být”… A někteří zřejmě přímo očekávali, že je nějak zásadně podpořím v jejich cestě za Vítězstvím a Štěstím…
Stejný “rychlý a snadný zázrak” byl také očekáván mnohými lidmi od psychedelických tripů a holotropního dýchání. Jeden proces a všechno bude skvělé… Ostatně několik lidí přímo hovořilo o tom, že se rozhodli “jít na žábu”, aby rychle dosáhli “osvícení” a nemuseli se plácat v nějakých “zdlouhavých cestách”. Rychlovýtah nahoru, hezky hopem skokem mezi ty nejosvícenější a je to. Žádný velký štráchy. Žába všechno zařídí během několika minut…
Bohužel nevím jestli to někomu tak doopravdy zafungovalo, jak si to představoval. Ti lidé, s nimiž jsem mohl mluvit, udělali všichni opačnou zkušenost. Říkali, že “po žábě” se museli hodně dlouho dávat dohromady a stálo je to hodně integračního úsilí, aby z toho prožitku získali něco užitečného…
Jiní na to šli “šalamounsky”, hezky použili stav rozšířeného vědomí k tomu, aby všechna ta traumata zatlačili ještě hlouběji, aby už “definitivně dala pokoj” no a je “vymalováno”. Už nás to netrápí, už se to nepřipomíná, máme hotovo… Kdepak. Přesvědčil jsem se sám na sobě, že čím hlouběji se traumata zatlačí ve vlastním nitru, aby už “dala pokoj”, tak tím silněji se pak začnou zrcadlit z okolí. Prostě společné vědomí se snaží nastolit rovnováhu.
Gabor Maté projevil podle mě ve svých knihách opakovaně neskutečnou odvahu a zároveň úžasnou snahu o dosažení rovnováhy. Ve své poslední knize “The Myth of Normal” se vyznává z mnoha svých chyb a omylů, přiznává se k tomu, že svým nejbližším způsobil řadu traumat právě tím, že svá vlastní traumata neřešil a snažil se nad nimi jen Zvítězit… Tak třeba by nám to mohlo být inspirací. Když budeme mít odvahu vidět, že Honba za Vítězstvím prostě nefunguje… Nakonec třeba zjistíme, že vyřešení našich traumat a nastolení větší rovnováhy v našem nitru bylo mnohem lepší než jakákoliv Vítězství, kvůli kterým se musí všechno potlačit a jen se usilovně hnát stále vpřed…
Stále vpřed, v tom našem velkém kole života, ve kterém běháme všichni pěkně dokola, jen to nechceme vidět… a to, že něco hodnotíme jako “křivdy a prohry” pramení přímo z té honby za Neustálým Vítězením, protože jsme přesvědčení, že všechno musí být naprosto nejsvětlejší a naprosto nejlepší, jinak to prostě není ono a není to pro nás dost dobré…
