Stanislava Grofa se lidé opakovaně ptali, jestli se dají prožitky během holotropního dýchání nějak přirovnat k prožitkům s LSD nebo jinými psychedeliky. Odpovídá obvykle tak, že holotropní dýchání se nejvíce podobá tripu na MDMA. Čili jen malé nebo téměř žádné vizuální vjemy, ale velmi signifikantní léčebný účinek na psychické problémy, které mohou být někdy uloženy dosti hluboko. Dále v jednom rozhovoru také uvedl, že on osobně vnímá holotropní dýchání jako ideální první krok pro lidi, kteří ještě nemají žádné vlastní zkušenosti se stavy rozšířeného vědomí, protože při dýchání mohou bez problémů proces ukončit, pokud z něj mají obavy. A ještě je podle něj holotropní dýchání skvělý nástroj pro integraci na konci psychedelické seance, kdy účinek látky už odeznívá, ale celý proces ještě není úplně dokončen.
Opakovaně jsem se mohl přesvědčit o tom, že právě ten aspekt, že je možno proces holotropního dýchání na základě vlastního svobodného rozhodnutí kdykoliv vědomě zmírnit či přerušit a nebo naopak zesílit, je zřejmě pro mnoho lidí nesmírně důležitý. Naopak u psychedelických látek platí, že jakmile se proces rozjede, nelze ho jen tak jednoduše ukončit a pokud je trip přerušen farmakologicky, pak ale hrozí, že se tím dotyčnému způsobí velmi hluboké trauma.
V dnešní době je bohužel dost časté, že kvůli stále přetrvávajícímu vysoce problematickému právnímu statusu psychedelik a nemožnosti využít legální psychedelickou terapii, mnoho lidí experimentuje s těmito látkami za nevhodných až vysoce nevhodných okolností, například na koncertech, kde jsou pak zahlušeni množstvím podnětů z okolí a ještě navíc tyto látky často neuváženě kombinují. Výsledkem jsou pak leckdy velice těžké zkušenosti.
Proto například organizace MAPS, kterou jistě znáte díky jejím vědeckým studiím použití MDMA pro léčbu posttraumatického stresového syndromu u amerických válečných veteránů, provozuje Zendo projekt, jehož cílem je pomáhat při obtížných psychedelických zkušenostech na velkých koncertech a nebo na proslaveném Burning Man festivalu. Základní metodou pomoci je vytvoření bezpečného a chráněného prostoru a porozumění a empatie zkušeného sittera, aby dotyčný mohl v klidu dokončit a zintegrovat své prožitky. Podobnou „psychedelickou první pomoc” nabízí i Česká psychedelická společnost.
V lepším případě lidé zkouší psychedelika doma o samotě, bez přítomnosti sittera. Ať už ale tak či onak, v obou případech se tak leckdy stává, že se nedokážou zcela uvolnit a s důvěrou se poddat celému procesu a tak ani nemohou naplno využít skutečný terapeutický potenciál těchto látek. Naopak holotropní dýchání se provozuje téměř vždy ve skupině podobně zaměřených lidí a hlavně v bezpečném a chráněném prostředí a za přítomnosti zkušených facilitátorů, takže účastníci se mohou s plnou důvěrou zcela oddat terapeutickému procesu. Navíc se při holotropním dýchání používají i profesionálně sestavené hudební playlisty, které vedou a podporují dynamiku celé seance. I při výzkumech psychedelických látek se opakovaně ukázalo, že hudba má zcela zásadní vliv na průběh tripu. Čili ne každá hudba je vždy vhodná a navíc je potřeba, aby její dynamika reflektovala jednotlivé fáze procesu.
Zdá se tedy, že toto všechno jsou velice důležité faktory, které zásadně přispívají k tomu, že řada lidí dosáhne mnohem silnějších prožitků a vnorů do rozšířeného vědomí právě v holotropním dýchání. Někteří lidé se totiž zřejmě vnitřně natolik obávají účinku psychedelik, že i když se s nimi snaží experimentovat, tak si ale jejich účinek sami blokují. Například na velkém mezinárodním workshopu holotropního dýchání v září 2017 v Praze, který se konal v rámci Mezinárodní transpersonální konference, byla v naší skupině jedna mladá žena z Portugalska, která při závěrečné integraci mimo jiné řekla, že by nikdy nečekala, že by na ni mohlo mít holotropní dýchání takový silný vliv. Protože psychedelika na ni téměř nepůsobí, musí si brát opravdu velké dávky, aby vůbec něco cítila. Působila celkově velice upjatým dojmem a bylo z ní poznat, že je zvyklá se silně ovládat… A podobných příběhů jsem během let slyšel a četl více – někteří lidé prostě jsou schopni na vědomé či podvědomé úrovni natolik blokovat účinky psychedelik, že pak opravdu téměř nic necítí. Stanislav Grof vzpomínal, že měl pacienta, který snesl doslova „koňské dávky” LSD, aniž by to na něj mělo jakýkoliv vliv. Tento pacient se tehdy prostě rozhodl dokázat terapeutům, že s ním nic nezmůžou…
Protože jsem během let měl možnost díky našim přátelům v Holandsku získat vlastní zkušenosti s přírodními psychoaktivními látkami a také jsem opakovaně prožil holotropní dýchání, tak mohu sám srovnávat. Především jsem se přesvědčil, že síla či hloubka vnoru opravdu vždy záleží na důvěře v proces a odevzdání se mu. Platí to jak pro holotropní dýchání tak pro psychedelika. Když se člověk naučí „poddat se plně procesu”, tak ale pak zažije naprosto „epické tripy” i s jen malými dávkami psychedelik.
Opakovaně se to prý stává například na retreatech s ayahuascou – „staří zkušení pardálové” si mnohdy berou jen polovinu či třetinu toho co ostatní, ale díky tomu, že mají k látce plnou důvěru a již „znají teritorium”, tak ale i na tomto malém množství prožijí velice zásadní tripy. Takže účinek psychedelik opravdu nezáleží primárně na množství, ale především – a to zcela zásadně – na důvěře v látku a v celý proces a také na vědomém otevření se celé zkušenosti. A stejné je to s holotropním dýcháním – čím více se do něj ponoříte a čím více se otevřete prožitku, tím „hlubší a epičtější” seanci prožijete…
Měl jsem díky psychedelikům velice silné a velice přelomové prožitky, ale svá největší traumata jsem přesto nejdříve řešil právě v holotropním dýchání. A také své nejzásadnější a nejfilozofičtější vnory do „fraktálové struktury” Velkého Vědomí či do Nicoty jsem prožil rovněž v holotropním dýchání. Takže podle podle mých zkušeností opravdu nezáleží na „nástroji” ale především na vnitřním postoji a důvěře a odevzdání se celé zkušenosti…
