Obvykle se v textech, které zveřejňuji, snažím spíše vyhýbat silně filozofickým či ezoterním tématům, protože vím moc dobře z vlastní zkušenosti, že holotropní a psychedelická komunita je v těchto otázkách hodně rozpolcená. A bývá to někdy i zdrojem nesvárů při diskusích. Někteří lidé jsou hluboce filozoficky a esotericky založení, jiní naopak s despektem hovoří o „ezo-nesmyslech” či „ezo-kecech“ a odmítají se takovými věcmi zaobírat. Nicméně, kdybych tyto otázky z mých textů úplně vynechal, nebyla by mozaika holotropních a psychedelických témat úplná. Ale jako i u jiných otázek se ani v tomto případě nechci pouštět do žádných polemik. Každý člověk je jiný, každý má jiné prožitky a zkušenosti. Každý nechť má svůj názor a svou svobodu myšlení.
Nicméně fakt, že filozofie a esoterika a holotropní stavy vědomí spolu souvisí, je dobře vidět v knihách Stanislava Grofa. Některé kapitoly jsou doslova napěchované takovými myšlenkami, protože jak on sám tak i jeho pacienti či účastníci workshopů holotropního dýchání měli během let řadu takových prožitků. Tyto kapitoly mě osobně přijdou velice zajímavé a podnětné a názorně ukazují, že zdrojem všech spirituálních nauk jsou právě prožitky ze stavů rozšířeného vědomí. Což mě silně oslovuje, protože mě nejvíce ze všeho zajímá právě přímý niterný prožitek těchto témat. Jen číst si a nebo poslouchat něčí vysvětlování těchto věcí mi nestačí. Navíc významy a chápání slov se postupně mění takže není nad přímý osobní prožitek ve stavu rozšířeného vědomí…
Během let jsem měl měl v holotropním vědomí několik silně spirituálních prožitků. Některé z nich jsem už popisoval ve starších textech. Šlo například o prožitky fraktálové struktury veškeré existence… Jedním z filozofických principů, které Stanislav Grof často zmiňuje ve svých knihách a přednáškách je hermetické heslo „jak nahoře, tak dole”. Toto rčení má mnoho interpretací a jednou z nich je i parafráze „jak v makrosvětě, tak v mikrosvětě”. Určitě jste už na toto téma viděli nějaké video v němž se cestuje do hmoty a noříce se mezi atomy a elementární částice se najednou ocitneme v jiném vesmíru, který je jakoby „uvnitř hmoty” toho našeho vesmíru. A atomy a molekuly jsou najednou vesmíry či galaxie a když se v tomto dalším vesmíru opět noříme do hmoty, přejdeme zase do jiného vesmíru a tak pořád dokola. A stejně tak i „opačným směrem” – směrem „nahoru”.
Jenže ono se to podobenství s cestováním mezi dimenzemi nejspíš netýká jen hmoty. V seanci v holotropním vědomí jsem měl možnost prožít jakoby „druhou část” tohoto podobenství týkající se Vědomí samotného. Prožil jsem naši existenci v naší „dimenzi”. Máme zde naše Velké Vědomí, které je zdánlivě rozdělené, či „promítnuté” do jednotlivých malých „já” různých bytostí. Takto to zde prožíváme. A pak mě vize vzala do jednoho z těchto „malých já” a čím více jsem se k němu „blížil”, tím více jsem viděl, že to „malé já” vlastně není tak malé, jak to na první pohled vypadalo. A pak jsem se najednou ocitl „v něm” a užasnul jsem – ocitl jsem se najednou v „jiné dimenzi Vědomí”. A v téhle „jiné dimenzi” to, co jsem předtím vnímal jako „malé já”, bylo najednou Velkým Vědomím této další „dimenze”.
A v této „jiné dimenzi Vědomí” jsem pak vnímal, že toto „zdejší” Velké Vědomí, které předtím bylo jako by jen malým já v „předchozí dimenzi”, se zde opět promítá do mnoha malých já. A každé toto malé já této dimenze, bylo opět Velkým Vědomím ještě jiné „dimenze Vědomí” a opět se promítalo do malých já a ta byla opět Velkým Vědomím zase ještě jiné dimenze Vědomí. A tak pořád dál. Úplně stejně jako v tom obraze noření se do hmoty, jenže jsem se v seanci nořil do Vědomí…
No a pak jsem se zase vracel zpět. Malá já jedné dimenze se začala skládat do Velkého Vědomí a pak jsem prošel „skrz” toto Velké Vědomí do jiné dimenze a tam jsem viděl, že zde je toto Velké Vědomí jen malým já této dimenze. A v této nové dimenzi se tato malá já opět začala skládat do „zdejšího” Velkého Vědomí a vize mě opět vzala „skrz” něj do zase další dimenze a tam to zase bylo jen malé já a opět nastalo skládání do tamního Velkého Vědomí a tak dál a dál… U toho výše zmíněného cestování hmotou se obvykle tvrdí, že se to cyklí a že ať jdeme „nahoru” nebo „dolů”, vždy se vrátíme na stejné místo. U té mé cesty skrze Vědomí jsem se sice k té cykličnosti nedostal ale bylo to nejspíš jen proto, že ta vize byla tak ohromující a překvapivá, že jsem se z ní po chvíli vzdálil. A vnímal jsem cosi jako „pobavení” Velkého Vědomí a jakýsi konejšivý pocit, že příště určitě zvládnu více. Protože na „epičnost” takových vizí si člověk nejdříve musí zvyknou. Zůstal ve mě ještě pocit, že o této cestě nemám přemýšlet v našich běžných třírozměrných pojmech. Takže otázky „jak by se to do sebe vešlo” či „kolik takových Velkých Vědomí vlastně existuje” nemají žádný praktický význam. Protože „dimenze” či „rozměry” či „prostory” jsou jen myšlenka…
Byl to pozoruhodný prožitek. Vlastně mimo jiné ukazoval, že každý máme v sobě další dimenzi Vědomí, v níž naše malé já, tedy ona malá částečka našeho Velkého Vědomí v našem nitru, je vlastně Velkým Vědomím té jiné dimenze. Tož bychom se asi k těm světům v nás měli chovat s úctou. Zároveň to asi také ukazuje, že ve Velkém Vědomí není žádná částečka malá a bezvýznamná – prostě jen záleží na tom, z jaké „strany” ji nahlížíme. No tolik toto vyprávění, snad to pro vás bylo zajímavé. Nejlepší je udělat si na to vlastní seanci v holotropním vědomí. Jeden prožitek řekne více než stovky článků o těchto otázkách…
