Ukázalo se, že prakticky každý cítil po svých prvních tripech či vnorech velice silnou potřebu povídat si o svých prožitcích s ostatními a doporučovat jim, že to také musí zkusit. Ať už šlo o nějakou techniku nebo o psychedelika. Lidé pokaždé měli pocit, že něco tak úžasného by měl zažít každý. Že by to zcela zásadně změnilo svět. A že to musí okamžitě všem vypovědět, protože si byli jistí, že jakmile o tom ostatní uslyší a uvidí jak je to změnilo, tak ihned pochopí o jak mocný léčebný nástroj se jedná…
Mnozí to opakovaně zkusili sdělovat, ale poměrně záhy pochopili smysl rčení že „pravda není pro každého, ale jen pro toho, kdo ji hledá”. Čili brzy si uvědomili, že i oni sami museli k prožitku nejdříve dozrát než k nim „mohl přijít” a že stejné je to i s ostatními. Jakkoliv by určitě každému mohly prožitky rozšířeného vědomí velice pomoci, tak ale všechno má svůj čas. Dotyčný musí cítit potřebu pochopit více, jinak se prožitku prostě lekne, vytěsní ho a i později pak může mít snahu se podobným zkušenostem co nejvíce vyhýbat.
Dost lidí si takto během prvních tripů či jinak dosažených vnorů také prošlo nějakou slabší či silnější formou „inflace ega”. Cítili se díky svým prožitkům alespoň na chvíli jako „významní”, „důležití” či „vyvolení”. Ale další úvahy a zážitky je z toho vždy vyvedly a tato „mesiášská” fáze je naopak přivedla k hlubším úvahám o samotném egu a jeho významu pro život člověka. A postupně také k touze zažít „smrt“ či „rozplynutí“ ega. Což se některým podařilo prožít, jiným ještě ne, ale každopádně se nyní díky tomu dívají na své ego s mnohem větším nadhledem.
Několik lidí popisovalo stavy „rozplývání ega“ když se dostali na okraj „obrovského vědomí“ či „velké skutečnosti“ a ovládl je obrovský strach, že se v té hlubině ztratí. Různí lidé od tohoto prožitku i několikrát „utekli“, ale přesto se nakonec odvážili jít hlouběji do onoho „Velkého Vědomí“ a stávat se jím více a více. A jejich pocit „já“ se postupně měnil na „my“. Dostali se tak postupně do „světa“, ve kterém už nebyla žádná malá „já“, bylo tam pouze „my“ a toto my vytvářeno a zároveň prožívalo všechny bytosti a všechny osudy.
Jedna žena popisovala, že pro ni byl obzvláště náročný návrat z tohoto velkého „my“ do jejího malého a omezeného „já“. Říkala, že po nějaké době strávené ve stavu „my“ cítila, že přišel čas vrátit se zpět, ale nechtělo se jí, protože vnímala, že to bude velmi náročné. A také prý bylo. Oddělila se od onoho velkého „my“ a zamířila svým vědomím kamsi do jakýchsi nádherných fraktálových struktur existence. Na jednom z těch mnoha ramen fraktálových obrazců byla kdesi na konci jednoho výběžku jakási malá tečka a to byl její osud. Popisovala, že musela projít vědomím všechny ty fraktálové cesty a cestičky, aby se mohla vrátit právě do té jedné jediné tečičky a znovu se tak stát sama sebou. Bylo to prý pro ni velice náročné a také smutné, protože místo velkého „my“ byla najednou zase jen malým „já“ ztraceným kdesi v nekonečnosti Existence…
