Ve válce, ať už se za vítěze označí kterákoli strana,
není vítězů, všichni jsou poražení.
(Neville Chamberlain)
Když začala v únoru 2022 válka na Ukrajině, prošel jsem si zvláštní sérii úvah a prožitků na téma, jak se asi v těch dnech cítil Stanislav Grof, když slyšel všechny ty šokující informace o ruské “speciální operaci”. Se svou předchozí manželkou Christinou věnovali velké úsilí rozvoji transpersonální psychologie právě v Rusku. Dokonce se ve svých vystoupeních v minulosti i svěřil s tím, že to považoval za jakýsi svůj životní úkol, který prožil v jedné holotropní seanci. Viděl jsem také mnoho videí z přednášek, které oba v Rusku uskutečnili.
A pak najednou přišlo tohle všechno neuvěřitelné válečné běsnění… Prožil jsem v těch úvahách hluboký smutek a také silnou touhu pochopit nejhlubší kořeny agresivity v lidském nitru… Já samozřejmě nechci tvrdit, že Stanislav Grof tohlo doopravdy prožíval. Byly to všechno pochopitelně jen moje projekce. Nicméně mě o to více nasměrovaly k otázce, kterou se v poslední době velice intenzivně zaobírám. Z čeho vlastně vzniká agresivita, kde jsou její kořeny?
Stará moudrost říká, že chceš-li změnit svět, začni u sebe. A totéž určitě platí i pro jeho pochopení. Takže chci-li pochopit agresivitu ve světě, musím začít rovněž u sebe. Samozřejmě mi ale v nitru hned naskočil pocit – já přece nejsem takhle agresivní… Jenže v zápětí se jiný pocit optal – opravdu? Raději se o tom přesvědč’…
A tak jsme si s mojí ženou Kateřinou zkusili udělat na téma agresivity nějaké vnory do rozšířeného vědomí. Měli jsme různé prožitky a přinesli si z hlubin silné vize, ale jestli jsme našli nějaké odpověď a nebo ne, to musí posoudit každý podle svého. Zcela určitě jsme nenašli žádné konkrétní řešení pro to, co se dnes děje na Ukrajině. Ale to asi ani není v našich silách…
V předchozích textech jsem popisoval, jak jsem se v seancích nořil do různých zatuhlých traumat v mém nitru a snažil jsem se z nich vytřást, vykřičet, vyplakat. Čím hlouběji jsem šel, tím silnější a méně uchopitelná traumata jsem tam nacházel. A z některých z nich jsem se vytřásal opravdu hodně dlouho. O to větší úlevu mi to pak ale přineslo…
Při seanci zaměřené na pochopení agresivity jsem se dostal do něčeho na první pohled velmi podobného. Motal jsem se tam v jakémsi kruhu plném traumat, ale rozdíl byl tom, že jsem tam nebyl zatuhlý, ale naopak velice aktivní. A nebyl jsem tam sám. Byl jsem tam chycen s nějakými dalšími bytostmi a chvíli mi trvalo než jsem si dokázal přiznat, že si tam navzájem velice aktivně ubližujeme.
Bylo to takové malé soukromé peklo, které jsme si tam společně velmi agresivně vytvářeli. Byl to neustálý kolotoč agrese, utrpení, strachu, egoismu, pomsty, bolesti – bylo tam všechno špatné, co si jen dovedu představit. A já i ti ostatní jsme si to navzájem způsobovali velice aktivně a zarputile a každý se snažil zvítězit nad těmi ostatními. Úplně mě to šokovalo. Opravdu mám v sobě nějaké takové agresivní sféry? A nebo je to jen podobenství? Ať tak či onak, problém byl, že se s toho prožitku nedalo odejít. Byl jsem příliš zaujatý bojem, nemohl jsem přestat. Vždyť by mě ti ostatní zničili a já jsem se rozhodně nehodlal vzdát. Přece nebudu ten “lůzr”, ten poražený – tak rozhodně neskončím…
Jenže ono to vzájemné ubližování si a trápení se nějak nemělo konce. Nedalo se tam zemřít, a nebo možná jsme tam vlastně stále dokola umírali a zase ožívali… Nedalo se vyhrát a také se nedalo s tím vším přestat. Nedokázali jsme se domluvit na tom abychom tu vzájemnou agresi nějak důstojně opustili. Nikdo nechtěl přestat, všichni jsme chtěli jedině zvítězit. Všichni jsme chtěli uspět v tom příběhu o jediném silném vítězi, který to všem ostatním “natře”…
Ale po nějaké době už byl ten celý prožitek tak naprosto nesmyslný a to utrpení, které jsme si takto navzájem způsobovali, bylo tak nebetyčně zbytečné a nesnesitelné a nevedlo naprosto k ničemu, že jsem najednou v jedné chvíli začal prosit o vysvobození z toho strašného kolotoče agrese. A tak nějak mi automaticky došlo, že musím prosit za všechny, kteří jsme tam chycení, protože jinak se odtamtud nedostaneme nikdo.
Ta prosba či modlitba o vysvobození se postupně stávala hlubší a silnější a pak najednou přišlo cosi jako světlo. A já jsem se začal podobně třást jako když jsem se vytřásal z traumatu, ale bylo to něco mnohem silnějšího a pak mě v jedné chvíli zalila neuvěřitelná úleva a mohl jsem se konečně “znovu volně nadechnout”… Byl to nesmírně osvobozující prožitek a zároveň jakési pochopení, že vzájemná agrese a pomsty nikam nevedou a jakmile se s ní jednou začne, tak je téměř nemožné přestat…
Ale prožitek tím nekončil. Následoval další – podobný, ale mnohem intenzivnější, s větším ubližováním, se silnější agresí a urputností. A v něm jsem se mlel opravdu velmi dlouho. Tam šlo o hodně, tam kdybych prohrál, tak to bych byl opravdu “lůzr” a to pořádný. Takže jsem do toho vzájemného boje s ostatními dával mnohem více odhodlání…
Teprve po opravdu dlouhém čase mi došlo, že to k ničemu nevede a že si takto můžeme ubližovat ještě velmi dlouho a stejně nikdo z nás nezvítězí… Po tomto pochopení jsem se znovu začal modlit o vysvobození. Ale šlo to opravdu ztuha, protože v téhle sféře, v tomto kolotoči agrese, jsme si navzájem ubližovali opravdu velice urputně a vítězství zde pro nás všechny mělo opravdu mimořádnou cenu… Musel jsem se tedy modlit a prosit o pomoc silně a dlouho. Teprve potom přišlo znovu ono zvláštní světlo a mohl jsem se konečně z toho prožitku vytřást a oddechnout si…
Jenže ani to ještě nebyl konec. Přišel další takový “pekelný svět”. Ještě hlubší, ještě nejmilosrdnější, tady už se opravdu nedalo uhnout. Tady bylo opravdu potřeba zvítězit za jakoukoliv cenu. Jakoukoliv… Byl to ukrutný prožitek. Nemilosrdnost vzájemné agrese, vzájemného ubližování tu byla doslova obludná. Jako kdyby celá ta sféra byla rozžhavená, plná ohně. Ale nenazýval bych to “pekelným ohněm”. Byl to oheň agrese a zloby a zášti v nás všech, kteří jsme tam byli chyceni a urputně jsme mezi sebou bojovali…
Z téhle sféry jsem se nedokázal dostat, nedobral jsem se tam toho “bodu zastavení”, nezačal jsem se tu modlit o vysvobození. Tak dokonale jsem byl ovládnut tou ukrutnou touhou “zvítězit”… Byl jsem tam hodně dlouho a pak jsem byl prostě poslán zpět. Jakási silná moudrá bytost se mi najednou postavila do cesty a dala mi najevo, že to už stačilo a že se musím vrátit. A z druhé strany už mě opatrně “táhla zpět” i moje žena Kateřina…
Bylo těžké se odtamtud uvolnit. Ta síla přesvědčení, že je třeba bojovat a zvítězit za jakoukoliv cenu byla opravdu ukrutná. Silnější než cokoliv jiného co jsem do té doby poznal. Hra na jediného nejsilnějšího vítěze, který “bere všechno”, tam byla doslova absolutní. Až teprve když jsem se odtamtud alespoň trochu vzdálil, tak mi přišla myšlenka, že opravdu nutně potřebujeme začít žít jiný “archetypální příběh”. Jenže vynořování odtamtud mě stálo hodně času a sil a já to pochopení někde cestou ztratil. Naštěstí mi ho později připomněla při společné diskusi o tomto tématu naše kamarádka Iva…
Musel jsem pak celou záležitost řadu dní promýšlet než jsem cítil, že o tom budu schopen něco kloudného napsat byť i jen sám pro sebe… Co jsem to vlastně zjistil? Především to, že potřebujeme jako kultura “přepnout” na jiný příběh. Chtělo by to spolupráci, empatii, soucit. My jsme ale bohužel doslova uvěznění ve hře “na vítěze, který to všem ostatním natře”. A to v jakémkoliv směru… Nyní, po návratu z toho ukrutného pekla, kde vládlo doslova absolutní přesvědčení o nutnosti zvítězit za jakoukoliv cenu a také se pomstít za všechno, co mi během toho boje způsobili ostatní, si kolem sebe mnohem lépe všímám, do jakých absurdit jsme tuto hru dotáhli a jak jsme ji plní. Často si dáváme záležet na ukrutných malichernostech a snažíme se ve svém nitru alespoň maličko imaginárně vítězit doslova nad kýmkoliv okolo nás…
Ale také si všímám, že někteří lidé tuto hru hrát nechtějí. Není to kvůli tomu, že by byli slabí. Daleko spíš je to proto, že už chápou, že to k ničemu nevede. Jenže žijeme ve světě, v němž má tato hra na absolutního vítěze stále ještě hodně příznivců. A je pochopitelné, že její “skalní vyznavači” se tlačí do takových pozic, které jim pomohou vítězit více a rychleji… A není možné být vůči tomu, co dělají, pasivní. Jenže to niterné peklo neustálého vzájemného ubližování si mi také ukázalo, že z kolotoče agrese nevede cesta ven skrze “vítězství”… Nevím co s tím, snad jsou jiní lidé v tomto směru moudřejší než já…
Jsem si samozřejmě vědom toho, že tohle všechno, co jsem tu napsal, není vlastně vůbec nic nového či objeveného. Jsou to staré, známé a mnohokrát vyslovené pravdy. Ale velký rozdíl pro sebe vnímám v tom, že jsem si ty sféry doopravdy v holotropním procesu prožil. Že to pro mě není jen jakési “mravonaučné kázání” o hrůzách nějakého imaginárního “pekla”… Nejstrašnější ale pro mě bylo poznání, že jsme si tam to peklo vytvářeli sami navzájem. Nepotřebovali jsme k tomu nikoho dalšího – my jsme si byli navzájem ďábly a hráli jsme tu strašnou agresivní hru s ukrutnou zarputilostí…
A když se tak dívám na dění dnešních dnů a různé reakce a myšlenky okolo mě, tak si tak říkám, že tohle, co tu teď společně žijeme, se daleko více podobá jednomu z těch pekel, které jsem ve své seanci prožil. Dokážeme to uvidět? Dokážeme s tím něco udělat? Dokážeme začít žít společně jiný archetypální příběh? Bohužel na tyhle odpovědi jsem krátký. Snad se najde někdo, kdo je dokáže zodpovědět…
