Druhá matrice podle Stanislava Grofa souvisí s počáteční fází vlastního porodu, kdy se děloha již začne stahovat, ale „cesta ven” ještě není otevřená. Dítě v děloze pak po nějaký čas prožívá „uvěznění v pasti, z níž není úniku”. Může tak mít pocit, že je drceno energiemi obludných rozměrů, ale nemůže s tím nic dělat. Může tuto situaci vnímat i jako pohlcení temnou propastí, v níž nic nemá smysl a jakékoliv usilování nevede naprosto k ničemu… Na základě prožitků vyslechnutých od dalších lidí jsem také nabyl dojmu, že vliv této druhé matrice se zřejmě dost často významně projevuje u prvorozených dětí a jedináčků. Nejspíš proto, že jejich matky neměly předchozí zkušenost s porodem a existující zdravotnický systém je na něj také nijak zvlášť nepřipravil a tak se pak leckdy stalo, že právě tato fáze porodu byla velmi dlouhá a náročná. Také jsem zaznamenal, že tento problém může být ještě dále zesílený v případě, kdy matka měla silnou potřebu sebekontroly. Dá se to velmi dobře ukázat na následujícím příběhu jednoho našeho známého. Je to názorný příklad toho, jak může dlouhá a náročná porodní fáze BPM II člověka velice zásadně ovlivnit.
Odkrytí souvislostí zabralo dotyčnému dvě seance holotropního dýchání a v několika dalších se prý mu toto téma ještě občas vracelo, dokud nebylo dostatečně poléčeno. Při integraci po první seanci vyprávěl, že se mu prý v životě opakovaně stávalo, že pokud nastala nějaká nečekaná změna nebo se vyskytl nějaký nenadálý, nový a dosud neřešený problém, tak prý v něm dosti rychle začal narůstat pocit, že ho nyní osud „rozdrtí”, že je chycen v pasti, ze které nemůže uniknout a tak jeho reakcí byla vždy panika a strach. Tyto pocity se mu prý v takových chvílích objevovaly s železnou pravidelností a často je prý doprovázel i děsivý strach o další vlastní existenci. A bylo jedno, zda se jednalo o nečekaný problém v rodině či zaměstnání a nebo nutnost vyřídit nějakou úřední záležitost. Pokaždé prý musel překonávat rychle se zesilující obludný panický strach z toho, že ho nyní osud rozdrtí svou nekonečnou silou a že s tím nemůže vůbec nic udělat, protože vlastními sílami nic nezmůže.
V holotropním dýchání prožil svůj vlastní porod a zjistil, že právě fáze děložních stahů BPM II jeho porodu byla velice dlouhá a „cesta ven” se otevírala velice pomalu. V prožitku vnímal, že jeho matka s touto fází porodu opravdu těžce zápasila. Už první seance mu prý opravdu hodně ulevila, ale stále měl dojem, že cosi zůstalo neobjasněno, že seance neodhalila všechny detaily důležité k tomu, aby to celé plně pochopil a přijmul. Proto se později rozhodl zeptat své matky stylem – „jestli si dobře pamatuju, tak ty jsi mi kdysi říkala, že můj porod se rozbíhal velice pomalu…”
Na druhé seanci pak vyprávěl, že jeho matka nejdříve měla opravdu silný problém o tom začít hovořit, ale pak prohlásila až nečekaně lehkovážně, že tehdy prostě jenom „zdržovala porod” a jako důvod uvedla velice zvláštně znějící vysvětlení týkající se jakési pověry o číslech v datumu a že chtěla, aby se dítě narodilo až po půlnoci do nového datumu, které ona považovala za lepší. Ale s ohledem na celkový světonázor jeho matky to prý znělo velice nepravděpodobně a celé to působilo dojmem, jako kdyby tu debatu hlavně chtěla co nejrychleji skončit a už se k tomu nevracet.
Rozhodl se proto podstoupit další seanci a při ní mu holotropní stav vědomí ukázal chybějící souvislosti. Jeho matka totiž celý život doslova „stavěla na odiv“ svému okolí cosi jako „naprostou vlastní dokonalost” a „dokonalé sebeovládání v každé situaci”. Prý si doslova libovala v tom, že druhé „vytočila” a pak jim ostentativně ukazovala, jak ona sama se v takových chvílích chová naprosto klidně a „dokonale”. A také neustále všechny poučovala, jak jedině ona dělá všechno správně a bezchybně a vyžadovala, aby ji všichni patřičně oceňovali. A také svému synovi prý dávala stále najevo, jak ona vždy všechno zvládá, zatímco on propadá kvůli každému problému panice. Pod touto slupkou klidu a dokonalosti ale skrývala hluboká traumata a ke konci života pak trpěla opravdu děsivými depresemi.
Dotyčný v seanci prožil hlubinné vysvětlení tohoto chování své matky. Pramenilo to všechno z velmi chladné až těžce přezíravé výchovy plné neustálého kritizování ze strany jejích rodičů a z jejích vlastních nevyřešených perinatálních traumat. Později se i dozvěděl, že prý ji její vlastní matka dokonce opakovaně vyčítala, že když ji rodila, tak se jako miminko chovala „nesprávně”, že kvůli tomu byl porod „strašný” a „odřela ji”. Jak je vidět, v naší západní kultuře se nepochopená a nezpracovaná perinatální a porodní traumata táhnou opravdu napříč generacemi a jsou velmi hluboká.
A tak se matka tohoto našeho známého už od mala usilovně snažila být ve všem „naprosto dokonalá” a vždy se chovat „dokonale správně”, aby ji rodiče konečně ocenili. Zřejmě se toho ale nikdy nedočkala. Těhotenství proto pro ní bylo s tímto jejím postojem opravdu těžkou zkouškou a porodu se vnitřně zřejmě opravdu silně obávala, protože hrozilo, že se při něm nebude chovat „dokonale”. Což v jejím pojetí dokonalosti znamenalo především naprosto klidně a rozumně.
Bydlela na relativně malém městě a v nemocnici pracovali její známí, takže vnitřně zřejmě trpěla velkou obavou, že ji ostatní uvidí, jak se chová „nedokonale”, jak to „nezvládá” a že to pak „budou všichni vědět”. Prožitek ukazoval, že se tedy snažila i během začátku porodu mít všechno naprosto pod kontrolou a nedat na sobě nic znát. Proto celý porod zdržovala jak jen mohla a tak se fáze BPM II protáhla na velmi mnoho hodin. Matka se podle vize konečně „podvolila” porodu až když už celý proces byl opravdu nad její síly. Dítě se pak prý narodilo velice rychle.
Dotyčný pak během integrace vyprávěl, že při dýchání prožil také neuvěřitelně silný sexuální orgasmus a extázi když se „cesta ven” najednou otevřela a on se konečně mohl narodit. A po chvíli váhání dodal, že něco podobného se mu prý stávalo vždy, když se mu podařilo vyřešil problém, který mu nejdříve způsobil takovou ukrutnou „drtivou” paniku. Pocítil prý pokaždé doslova „epickou” až silně sexuálně zabarvenou extázi z toho, že „už je z problému konečně venku”. Později jsme se ještě dozvěděli, že panickými strachy z nových problémů díky holotropním seancím už netrpí, ale extází z jejich vyřešení si stále užívá. Tyto prožitky sexuálního orgasmu jsou podle Stanislava Grofa spojené s fázemi BPM III a IV, kdy dítě postupuje porodním kanálem a konečně se dostane ven, takže i zde všechno zapadá do sebe.
Bohužel naše moderní západní kultura celkově klade velký důraz na předstírání vlastní „dokonalosti“, takže leckteré maminky zřejmě mají opravdu problém nechat porod přirozeně plynout, instinktivně se mu poddat a nesnažit se ho ovládat „rozumově”. Prostředí dnešních nemocnic a chybějící intimita a chování personálu jim v tom zdá se v mnoha případech také moc nepomáhá. Naopak po nich obvykle okolí spíš požaduje, aby se chovaly „rozumně”.
Nezbývá než doufat, že všechny tyto souvislosti postupně pochopíme a dokážeme dát v naší kultuře v budoucnu i díky zkušenostem z holotropních stavů vědomí porodům takovou podobu, díky níž maminky budou moci prožít porod svého dítěte co nejpřirozeněji, jako hluboký intimní a spirituální prožitek, který bude prospěšný jak pro ně samotné tak ale především pro jejich děti.
