Stanislav Grof často zmiňuje, že při holotropním dýchání se lidé mohou ponořit do prožitků archetypů a archetypálních situací. A to často i takových, o kterých nemají žádnou vědomou znalost. Napojují se totiž na oblast kolektivního podvědomí a z ní tyto prožitky přicházejí. O archetypech hovořili už antičtí filozofové a do našeho moderního povědomí tuto ideu uvedl švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. Archetypy a archetypální situace můžeme najít především v uměleckých dílech, a to napříč všemi staletími. Toto téma totiž bylo vždy doménou hlavně intuitivně založených umělců.
Archetyp v té rovině, která je pro nás nejlépe uchopitelná, představuje něco jako „typizovanou“ divadelní či literární postavu, můžeme ho chápat jako „prototyp uvažování a chování“. Má obvykle jistý dominantní archetypální úkol či poslání a přemýšlí a reaguje určitým pro sebe charakteristickým způsobem. Tím při snaze naplnit svůj úkol vytváří pro sebe typické chování a při setkání různých takových „typizovaných postav” pak vznikají určité opakující se situace – „archetypální situace” či „archetypální děje”. Nejlépe se tyto role a situace dají vysledovat právě v divadelních hrách, ve filmech a v literatuře.
A spisovatelé vytvářejí svá díla ať už vědomě nebo intuitivně právě na základě těchto rolí a situací. Pokud jsou to dobří a zkušení autoři, s velkými vhledy do této oblasti, pak jsou jejich díla obvykle velmi inspirativní a obsahují mnoho velice dobrých postřehů. Naopak pokud se jim to nepodaří, pokud zůstanou příliš na povrchu a drží se příliš jednoduchých a hodně známých schémat, pak obvykle hovoříme o „klišé” a o přílišné „předvídatelnosti” či „jednoduchosti” takových děl. Takováto díla totiž obsahují hlavně základní výrazné archetypy a archetypální situace, které už ale lidem často přijdou jako „příliš ohrané”.
Ještě se může také stát, že autor se pokusí přijít „za každou cenu” s něčím novým ale pak je riziko, že postavy a situace, které předkládá čtenářům či divákům jsou vnímány jako „nereálné” nebo „špatně uvěřitelné” a nebo je vnímáme jako „nekonzistentní”, jako „splácané dohromady” z různých jiných postav, bez hlubšího pochopení vnitřního světa hrdinů. Z toho je myslím zřejmé, že chápání archetypů a archetypálních situací je pro nás niterně přirozené i když často zůstává právě jen na podvědomé úrovni.
Ale uvnitř je máme a odtud nás ovlivňují a podle nich se i chováme. Většina lidí hraje v životě nějaké role, tedy řídí se podvědomě nějakým archetypem. A také platí, že každá kultura preferuje určité archetypy. A rovněž platí, že archetypy se proměňují v závislosti na vnějších okolnostech. Každý archetyp v průběhu času postupně zeslabuje nebo zesiluje některé své aspekty, takže jeho projevy se mění. Když například porovnáme staré filmy z 20. či 30. let 20. století s nejnovější produkcí, najdeme v nich prakticky tytéž archetypy a archetypální situace, ale jejich konkrétní podoby jsou často velice odlišné. Proto jsou pro současného diváka 100 let staré filmy leckdy už opravdu nestravitelné, i když jsou v mnoha případech vlastně o tomtéž jako ty nejnovější…
Asi proto mají někteří lidé problém s ideou nadčasových archetypů, protože je pro ně obtížné nahlédnout je opravdu „nadčasově”. Konkrétní projevy archetypů v konkrétním „matrixu” dané kultury a času jim totiž přijdou jako ty jediné správné. A tak se zdá, že jedině holotropní vhledy do rozšířeného vědomí, kdy se dostaneme do více nadčasových rovin, které nejsou tolik vázané na matrix naší současné kultury, nám umožňují více pochopit archetypy, včetně jejich projevů v historii. Však také psychonauté opakovaně hovoří o tom, že teprve díky Jungově dílu dokázali lépe pochopit „světy” a „bytosti“, které prožívají v holotropních stavech vědomí…
Dnes už to tak markantní není, protože dnes už se informace o starých mytologiích, především těch východních, dostaly do širokého veřejného povědomí, ale Stanislav Grof opakovaně uváděl, že jeho pacienti při LSD tripech v 50. letech prožívali zážitky i z archetypálních oblastí, o nichž osobně neměli vůbec žádné vědomé informace. A on se proto musel sám začít věnovat studiu světových mytologií a konzultovat odborníky na tuto oblast, aby byl schopen porozumět obsahu těchto vizí. A i on sám ve svých tripech prožil setkání s archetypem „tančícího boha Šivy“.
Podle Junga jsou archetypy součástí kolektivního podvědomí, odkud ovlivňují osobní podvědomí lidí a přes něj se promítají i do běžného vědomí v podobě intuitivních vlivů. Jak už bylo řečeno, archetyp vede k jistému typu chování a zároveň každý člověk naplňuje daný archetyp trochu jinak a toto se opět promítá do vzorců archetypu v kolektivním podvědomí. Stanislav Grof ve svých knihách popsal, že někteří účastníci holotropního dýchání měli kolektivní prožitek „všech vojáků světa“ nebo „všech matek světa“. Toto je v zásadě prožitek daného archetypu v jeho promítnutí do mnohosti lidských existencí. V každém z těchto lidí má archetyp trochu jiný specifický projev a zároveň všichni dohromady ukazují šíři takového archetypu. Při úvahách o archetypech se ale dostáváme do oblastí, ve kterých neplatí běžná lidská měřítka a je proto velice obtížné provést nějaké „rozumové vysvětlení“ pomocí slov. Protože jakékoliv běžné výrazy tu nutně pokulhávají… Zřejmě jedinou možností jak tyto otázky pochopit, je opravdu je prožít v holotropním vědomí…
