Toto je příběh z cyklu “Psychonautické fantazie, pohádky, horory a bludy”, berte ho prosím s velkým nadhledem…

“Jste pyšní… a tak málo víte… “
(Akce Bororo – Plejáďanka Oriana)

V prožitku jsme se ocitli v jakémsi “prostoru nad všemi časy”, do kterého se jakoby “sbíhaly” konce různých archetypových dramat a cest. Byl to neuvěřitelný vjem. Tisíce a tisíce archetypových způsobů usilování o egoistické vítězství. Muselo to být nespočetné množství věků, během kterých bytosti toto všechno prožívaly. Zcela určitě statisíce let, ale nejspíš mnohem více. Tak dlouho byla na naší a zřejmě i na jiných planetách prožívána dramata zaměřená egoisticky, zemitě, dostředivě.

Dala se v tom tušit jakási zákonitost a zcela určitě cykličnost, ale ta byla tak komplexní, že bylo nad naše síly to všechno v tu chvíli prožít. Snad někdy později toho budeme my nebo někdo jiný schopni, kdo ví… 

Prožitek ukazoval, že my všichni jsme během tohoto neuvěřitelně dlouhého času vyzkoušeli všemožné způsoby jak zvítězit. Snažili jsme se zvítězit jako jednotlivci, jako členové nějaké organizace, jako příslušníci rasy či civilizace ale stále znovu a znovu se naše “vítězství” rozpadala v prach a zůstalo nám jen zklamání a pocity porážky a marnosti našeho usilování. Nedařilo se nám najít nějaké “konečné vítězství”, ač jsme to zkoušeli neustále znovu a znovu…

Prožívali jsme egoistické archetypové příběhy. Egoismus je vždy o výlučnosti, takže jak jinak dokázat svou výlučnost než vítězením, že? Proto jsme se neustále opakovaně vrhali do usilování o vítězství. Nějaký způsob přece musí existovat. Nějak to musí jít, abychom všem ostatním ukázali, že právě my jsme ti vítězové, že právě my jsme na to všechno vyzráli…

A tak jsme se snažili být nejbohatší, nejkrásnější, nejsilnější, nejvyspělejší, nejduchovnější, nesmrtelní, uniknout z kolotoče utrpení a bolesti, stát se Bohy, stát se “nepřipoutanými”, stát se osvícenými, vysmát se všem, vyzrát na všechny… 

Ale nic z toho nikdy nevedlo k žádnému “konečnému vítězství” v tomto egoistickém archetypovém dramatu. Zapomenuté nauky a doktríny, trosky chrámů a měst, zbytky potopených kontinentů, i trosky celých zničených planet a i zničené vybuchlé hvězdy jsou mlčenlivými pozůstatky těchto našich tisíciletých epických snah o vítězství…

To přesvědčení, že je nutno vítězit, bylo tak silné, že jím bylo prosáklé celé podvědomí lidstva. Nějak to přece musí jít – zvítězit a nemuset tak pokračovat v tomto strašném dramatu plném utrpení a být navěky šťastný a dělat si jen to co sám chci a ostatní mě budou muset na věky uznávat jako toho “nejvyššího vítěze”… 

To utrpení jsme si samozřejmě způsobovali navzájem právě onou ukrutnou a nesmiřitelnou a neuhasitelnou žízní po vítězství… Ale utrpení druhých nás nikdy moc netrápilo, to jsou přece ti “zlí a temní”, nad kterými musíme zvítězit – my, ti “světlí a správní”… My jediní si to přece zasloužíme, dobro a světlo je přece vždy to, co přináší prospěch právě nám…

V tom zvláštním místě “nad všemi časy a prostory” se veškeré tyto cesty egoistických archetypových dramat sešly dohromady. Bytosti, které je po tisíciletí procházely až do úplného konce, byly stále znovu a znovu zklamané a zmatené. Jaktože na konci těchto epických usilování a bojů není ono kýžené “konečné vítězství”?

Tisíce zářících vláken těchto všemožných egoistických osudových archetypových příběhů se sbíhalo do tohoto jednoho prostoru, v němž končí všechny cesty. Ale jedna poslední cesta stále ještě nebyla doprožita. Ta, v níž bytosti už vědí, že zvítězit se nedá, že žádné konečné vítězství neexistuje a že odejít ze hry na vítěze se dá právě jen skrze toto pochopení…

K našemu úžasu jsme touto cestou přišli my… V procesu v rozšířeném vědomí jsme prožili velmi mnoho prastarých bytostí, které velice dlouho bojovaly v tomto egoistickém dramatu, nesmírně dlouho zápasily o vítězství, ale po všech těch zklamáních a prohrách už bolestně dobře chápaly, že zvítězit se nedá… Jen prostě nevěděly co s tím… Odmítaly být poraženými ale také už odmítaly dál bojovat o jakousi chiméru “vítězství”, protože už věděly… Věděly, že zvítězit prostě není možné. A chtěly se o toto pochopení podělit… A zároveň nevěděly co s tím…

Nořili jsme se v tomto procesu stále “hlouběji a hlouběji”. Prožívali jsme všemožné bytosti z různých dob a přijímali jsme jejich bolestné pochopení, že žádné zvítězení není možné. A zároveň jsme prožívali i všechno jejich zklamání a utrpení, protože ony opravdu nevěděly jak s tímto pochopením naložit… Vždyť přece celé podvědomí lidstva je plné hlubokého přesvědčení, že “vítězství je to jediné, co se počítá”, že “nějak to musí jít”, že přece není možné “prohrát”…

Ten palčivý tlak z nitra, že je potřeba neustále usilovat o vítězení, ten je stále týral. Ale ony už věděly, že zvítězit se nedá. Ale prohrát se přece v téhle hře nesmí, všichni to přece “vědí”… Avšak tohle pochopení o nemožnosti zvítězit, vypadalo jako “konečná porážka”…

Prožívali jsme takto mnoho bytostí a hodně dlouho. Nevěděli jsme kam nás to zavede, jen jsme prostě důvěřovali procesu, že nás dovede tam, kde je potřeba. A pak najednou cesta skončila, prostor se rozevřel, vnímali jsme zářící vlákna všech ostatních cest osudových archetypových dramat a v tom okamžiku nám přišel neuvěřitelný prožitek dokončení a celistvosti.

Jakási entita, kterou jsme prožili jako archetyp Osudového Architekta – Trickstera, se proladila s námi všemi a my jsme v tu chvíli věděli, že “čas se naplnil”. Veliký cyklus plný egoisticky zaměřených archetypových dramat byl dokončen. Poslední osudová cesta byla právě otevřena. Ta cesta, která přinesla pochopení jak z těchto strašlivých prožitků odejít… Bytosti nyní konečně mohou opustit toto dostředivé egoistické archetypové usilování a začíná nový Velký cyklus. Ale ten už bude jiný, bude o objevování spolupráce a rovnováhy…

V tom právě dokončeném egoisticky zaměřeném Velkém cyklu jsme se naučili, že “zvítězit” se nedá. Není možné, aby jedna oddělená částečka Velkého Vědomí zvítězila nad ostatními. Stejně tak není možné vítězství jedné polarity nad druhou. Proto světlo nemůže zvítězit nad temnotou a temnota nemůže zvítězit nad světlem. Možná je jedině rovnováha… A tu se teď budeme učit nastolovat a udržovat…

Po statisících letech usilování je tohle to jediné možné pochopení, které si z těchto epických egoistických archetypových dramat můžeme odnést. A není to porážka, naopak, je to zmoudření, tohle je to “vítězství”, které jsme všichni tak ukrutně dlouho hledali… Žádné zvítězení někoho nebo něčeho není možné, možná je jedině rovnováha…