“Pravda je často podivnější než fikce,
a to proto, že fikce se snaží držet možností,
kdežto pravda ne…”
(Mark Twain)
Už v naší první knize jsem popsal prožitek “fraktálového vesmíru archetypových příběhů”, v němž jsme s Kateřinou prožili velmi komplexní pohled na to, jak že je to s tím, co považujeme za “reálné” oproti tomu “nereálnému”. Tehdy jsme se toho ale toho všeho spíš jen tak “lehce dotkli”. A tak jsem to všechno nahlížel a nazýval velmi poeticky a používal jsem jemná slova jako “příběh” či “hra”. Však také stejná slova byla použita i v českých překladech knih Stanislava Grofa či Carla Gustava Junga.
Jenže ono přeložit výraz “cosmic game” do češtiny jako “kosmickou hru” není úplně přesné. Protože slovo “game” znamená i ulovenou “kořist”. Čili “game” v angličtině může označovat jak nevinnou hru, tak ale i štvanici a lov. A mnohé archetypové příběhy rozhodně nejsou “nevinná hra”… I označení jako „kronika Akáša“ či „morfogenetické pole“ zní až příliš mírně a nevinně.
Během let jsme uskutečnili řadu hlubokých vnorů, které nám ukázaly, že to, co bytosti zažívají, bychom měli opravdu spíš nahlížet jako “epická archetypová dramata”. Ty děje jsou epicky krásné i děsivě ukrutné a jejich prožívání často velmi bolí.
Stejně tak označení, že Velké Vědomí takto “poznává sebe sama”, mi nyní zní až příliš banálně. Spíš bych dnes, po všech těch prožitcích v různých procesech, řekl, že Velké Vědomí podrobuje sebe sama často až nemilosrdnému zkoušení ve své snaze pochopit sebe sama ve všech směrech a všech možných kombinacích.
A pro nás, oddělené částečky Velkého Vědomí, s velmi omezených chápáním, jsou to opravdu epická, velice komplexní dramata kolosálních rozměrů, která jdou často opravdu “až na doraz”. Není se tedy co divit, že se snažíme vymezovat si naše malá bezpečná území příjemných “duchovní a světelných a vysokovibračních” prožitků abychom netrpěli a velice složitou existenci, v níž je možné všelicos si omezujeme do velmi úzce definované “objektivní reality”, které se pak držíme “zuby-nehty”….
Mohli jsme s Kateřinou v našich vnorech prožít, že to, co chápeme jako svou “realitu”, jsou ty archetypové figury a děje, které jsou “nejblíže” kolem nás. Ale zároveň jsme mohli nahlédnout, že ta „naše“ archetypová dramata jsou jen malou částečkou velice komplexní a nezměrné fraktálové struktury dalších dramat, které prožívají zase jiné bytosti v jiných částech tohoto “vesmíru dramat”. Vše do sebe zapadá, vše je velice logické a propojené a zákonité ale zároveň neuchopitelně gigantické…
A prožitek nám ukazoval, že v tomto “vesmíru archetypových dramat” je možné naprosto vše, co si dovedeme i nedovedeme představit. Všechny tyto možnosti jsme ale vnímali rozložené po celé té fraktálové struktuře. Takže v tom “našem” místě tohoto “vesmíru příběhů” jsme mohli vnímat něco jako “možné a reálné” a jiné děje jako “nemožné a nereálné”. Ale na jiných “místech” tohoto gigantického fraktálu to bylo s to “reálností” a “nereálností” zase trochu jinak. Takže jsme mohli vidět, že naše chápání “reálnosti” a “nereálnosti” je vždy omezené šíří našeho pochopení a hloubkou ponoření se do všech těchto epických dějů…
A také jsme mohli vnímal, že “archetypová dramata”, která zde v naší “realitě” prožíváme, se v dlouhých časových intervalech proměňují. Také fraktálově a zákonitě, ale ty změny jsou v našem vnímání času tak pozvolné, že si je uvědomujeme vždy až po nějaké době.
Někdy se stává, že odmítáme přijmout změnu tohoto dramatu a ze všech sil se držíme starých archetypových figur a vzorců. V tom případě se pak v naší realitě odehrají různé události, které způsobí odchod “starých časů”, starých archetypových dramat a postav a naopak příchod nových.
Prožitky se zdály ukazovat, jako že právě v čase jedné takové veliké změny archetypových dějů žijeme… Popsal jsem ten prožitek v textu “Konec archetypového dramatu o vítězení”… Staré období – alespoň jeho posledních několik tisíc let – bylo zřejmě reprezentováno zhruba archetypy zpodobněnými v Tarotu. Byly to egoisticky a individualisticky zaměřené figury a proto také archetypová dramata, do nichž vstupovaly, byly sebestředné, zaměřené na individuální prospěch a úspěch. A hlavním znakem tohoto období byl neustálý boj protikladů.
Zdá se, že nové archetypové drama, do kterého právě vstupujeme, bude úplně jiné. Bude zřejmě zaměřeno především na spolupráci a kolektivní prožívání ale hlavně také na hledání rovnováhy mezi protipóly. Staré období nás mělo v konečném důsledku naučit, že “vyhrát se nedá”. Jedna omezená částečka vědomí nemůže “vyhrát” nad všemi ostatními. A teprve s tímto pochopením je pak schopná rozvíjet skutečnou spolupráci a rovnováhu.
Prožitky nám ukazovaly, že nové altruistické archetypové drama také přinese nové archetypy – tedy i nový tarot. Hlavní odlišností těchto nových archetypů by měla být komplexnost a rovnováha. Archetypy prý nebudou tak jednostranně vyhraněné, naopak budou rovnovážně obsahovat i své temné složky a své protipóly. Zatím co staré archetypy byly spíše o neměnnosti a stálosti, ty nové budou zřejmě více o vývoji a sjednocování do jednoty. Ale jaké to přesně budou archetypy, to zatím nevíme. Snad nám tohle poznání přinesou jiné budoucí procesy…
