Lidé jsou v moderní době většinou zvyklí na to, že pokud jim nějaký těžký prožitek způsobí psychické trauma, tak vyhledají lékaře, který je léčí pomocí léků, díky nimž je pak už následky prožitku netrápí – nebo aspoň je netrápí dokud berou léky. V horším případě se snaží trauma zahnat alkoholem. Tedy obojí je v zásadě potlačování nepříjemných pocitů. A proto je pro lidi většinou nepochopitelné, že by následky těžkého prožitku mohly být vyléčeny opakovaným znovuprožitím téhož. Ale kdo někdy zkusil nějakou psychoaktivní látku či holotropní dýchání, ten nejspíš velmi dobře ví, o čem je tu řeč – opakované znovuprožití je to hlavní, co nám přinese úlevu od problému, který nás trápil. Ale zásadní rozdíl je v tom, že opakované prožití má úplně jinou kvalitu než původní prožitek.

Původní prožitek byl obvykle nečekaný, šokující a my jsme na něj ve většině případů nedokázali adekvátně reagovat a nebo jsme ani z mnoha důvodů nemohli. A postupem času se pak na takovýto šokující – stresující prožitek „nabalují” další. Vzniká tak postupně to, co Stanislav Grof ve svých knihách nazývá COEX systém (System of Condensed Experience – systém kondenzované zkušenosti). Následné nabalené prožitky jsou jakými „ozvěnami” či „odzrcadlením” původního těžkého prožitku a čím více se jich „nabalí”, tím těžší a pro nás bolestnější COEX systém pak v našem nitru vzniká.

Pochopitelně, že existují i kladné COEX systémy. Ty nás netrápí, naopak nás spíše posilují. O ně se obvykle „opíráme” a čerpáme z nich „pozitivní inspiraci”. I když pravda, může se také stát, že se někdy tak upneme na nějaké pozitivní COEX systémy, že začneme upadat do deprese kvůli tomu, že momentálně nic tak pěkného a kladného neprožíváme a původně pozitivní COEX se tak může rázem změnit v něco, co nás pak někdy i dost trápí…

Bohužel v současné době a v současné společnosti máme většinou mnohem více těch negativních prožitků a depresí z nedostatku pozitivních prožitků a proto si neseme v sobě mnohem více negativních COEX systémů. Mají nepříjemnou vlastnost vynořit se v těžkých chvílích a trápí nás pak opravdu silně. Respektive, ono je to spíš tak, že dokud jsme „relativně v pohodě”, tak máme dost síly na to, abychom těmto negativním COEX systémům vzdorovali. Většinou je „zahlušujeme”, zatlačujeme je co nejhlouběji to jde. Ale je to marná snaha, je to jako stlačovat silnou pružinu – když nám v krizových chvílích síly poleví, tak se pružina vymrští a poraní nás znovu a celý kolotoč traumatu se znovu roztočí.

Reagujeme pak různě – podle svého temperamentu. Pokud jsme spíše introverti, tak upadáme do depresí a odmítání a stáhneme se do sebe a snažíme se od prožitku utéct. Ale podobá se to spíše „běhu v obřím kole” – však znáte to kolo v němž běhají myšky v kleci… Zcela zákonitě po nějakém čase dotočíme „kolo svých emocí” znovu do stavu v němž se nám opět připomene původní těžký prožitek a my opět trpíme a opět se snažíme všechno zatlačit ještě hlouběji…

Pokud jsme spíše extroverti, více „ohnivě” založení, tak pak většinou „vybuchneme” a ventilujeme si svá traumata slabší či silnější agresí vůči okolí. Na chvíli se nám zdánlivě uleví, když se dostatečně vyvztekáme, ale ve výsledku jsme takto celé trauma jen vrhli na lidi ve své okolí, způsobili jsme jim tímto nová traumata a zákonitě jsme tak nastartovali podobné „kolo emocí”, akorát že se pak točí kolem nás a ne v nás, ale každopádně nás pak za nějaký čas stejně znovu dostihne…

Ani návody na „běžné” meditace nám v těchto našich traumatech většinou dlouhodobě moc nepomůžou, protože obvykle nejdou k jádru problému. Meditovat na vnitřní klid a pohodu jistě může přinést dočasnou úlevu, ale není to řešení našeho trápení. Oproti tomu holotropní dýchání či psychoaktivní látky fungují jinak – tím, že svým účinkem dočasně oslabí či téměř „vypnou” naše ego, umožní, aby se celý původní prožitek mohl osvobodit z hlubin podvědomí, kam jsme ho během let zatlačili. A pokud necháme prožitek v seanci proběhnout tak jak je to potřeba, pak pocítíme opravdu silnou úlevu. Někdy je takových seancí potřeba více, aby se celý složitý COEX systém „rozpustil”, ale každopádně je to cesta, která nám pomůže naše trauma vyřešit.

Jak už jsem zmínil, opakované znovuprožití traumatického zážitku má úplně jinou kvalitu. Když se mi takto v tripu či během holotropního dýchání vrátily nějaké traumatické prožitky z minulých let, prožil jsem je mnohem komplexněji a v širších souvislostech. Mohl jsem najednou prožít jak svůj šok a svou reakci, tak ale i vnitřní pohnutky osoby, která mi trauma způsobila, vnímal jsem i další reakce okolí, jejich strachy a mindráky a zároveň jsem i vnímal, k čemu mi vlastně tento prožitek byl dobrý, co se tím ve mně změnilo, v čem mi to pomohlo – jakkoliv to v případě traumatu může znít podivně. Vnímal jsem prostě cosi jako „vyšší smysl” celé té situace.

Někdy to trvá několik takových seancí, než se „odžije” všechno, co s daným traumatickým COEX systémem souvisí. Bývá to pak několik hodně komplexních prožitků a někdy se mi také stane, že se celý prožitek transformuje do jakéhosi podobenství či dokonce hádanky. V takovém případě mi pak úlevu přinese hlavně další promýšlení zažitého podobenství. Samozřejmě, že naprosto nezbytnou součástí takovéto léčby je pak následná integrace. Při té je nutno nechat vše doznít, pochopit to co nejvíce do hloubky a své bolavé nitro takto nechat správně „zahojit”.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že takové hrábnutí do starých problémů může být nesmírně náročné. Ale pokud nebudeme řešit svá stará traumata, mohou nás pak těžce zaskočit v krizových chvílích – zvláště pokud jde o nedořešené věci v rodinných vztazích. Proto si myslím, že je potřeba se odhodlat a začít je aktivně léčit a nenechat je negativně ovlivňovat nás a naše okolí. Však staří mistři přece říkali – chcete-li zlepšit svět, zlepšete něco v sobě…