O tomto tématu se mezi psychonauty diskutuje dost často. Vyvolává daná látka nějaké výrazné vizuální vjemy a nebo ne? Proč je některý trip silně vizuální a jiné naopak ne? Ukazují tyto vizuální vjemy nějakou „vyšší harmonii“ a nebo jsou to jen jakési „fantasmagorie“ intoxikovaného mozku?
Už Albert Hofmann při svém prvním náhodném kontaktu s LSD 16. dubna 1943 zaznamenal velice podmanivé vize – viděl prý pozoruhodné jakoby plastické struktury se zářivými barvami. A při druhém testu 19. dubna, kdy se neúmyslně značně předávkoval, byly prý jeho vize ještě divočejší.
V materialistické vědě se o těchto vjemech hovoří obvykle jako o „halucinacích“, často s pejorativním podtextem „pomatení smyslů“. Ale psychonauté se vesměs shodují na tom, že vizuální vjemy prožívané během psychedelického tripu mají pozoruhodnou estetiku a harmonii. Že se tedy rozhodně nejedná o „zkraty v intoxikovaném mozku“. Díky objevu fraktálů už také umíme vytvořit pomocí počítače obrázky velmi podobné těm, jaké je možno vidět v některých tripech. Obvykle jde o velice komplexní a esteticky velice pozoruhodné kompozice.
Ale fraktálové vize nejsou jediný typ vizuálních vjemů, který můžeme zažít pod vlivem psychedelik. Zkušení psychonauté říkají, že každá psychoaktivní látka má na začátku tripu svůj určitý estetický a barevný rámec, kterým se manifestuje. Ten se pak stává „pozadím tripu“ ale do popředí se mohou dostat jiné prožitky.
Fraktály jsou prý obvyklé hlavně při požití psilocybinu nebo LSD. U meskalinu se naopak často objevují vize složitých ornamentů, velmi podobných těm, které je možno vidět na ručně tkaném textilu jihoamerických indiánů. Oproti tomu ayahuasca (tedy DMT) ve vyšších dávkách velmi často vytváří vjemy pixelizace a posterizace vizuálního pole. Očima viděný obraz se najednou rozpadne do poměrně velkých bodů a jeho barvy se zjednoduší na několik hlavních výrazných tónů. Takže vidíme pak totéž čeho lze dosáhnout v různých počítačových grafických programech pomocí filtrů pro posterizaci a pixelizaci. Takto se realita transformuje také do svého druhu složitých obrazců. Opět takové výtvarné vzory je možno najít na ozdobach a keramice amazonských kmenů.
Asi také stojí za zmínku, že i spirituální učitel Rudolf Steiner hovořil opakovaně o tom, že „spirituální svět“ je velice pestrý, plný zářivých barev. Zmínky o tom je možno najít například v jeho knize „Tajemství barev“, v jeho přednáškách o umění a nebo v knize „Jak dosáhnout poznání vyšších světů“. Hovoří zde například o tom, že „ve spirituálním vnímání“ prožívá aurické, „samosvítivé“ barvy. Nebo že svět duší je světem světla a barev a jeho barvy jsou velice intenzivní a mají jiné kvality než ty pozemské. Případně říká, že „astrální svět s námi komunikuje pomocí barev“.
Je tedy otázka zda Rudolf Steiner neprožíval například spontánní psychedelické stavy rozšířeného vědomí. A nebo jestli theosofové či pozdější antroposofové náhodou neexperimentovali s psychoaktivními látkami. V té době už byl dobře známý meskalin – v roce 1897 ho německý chemik Arthur Heffter izoloval z kaktusů a jeho syntéza byla objevena v roce 1918. Například s ním hodně experimentoval slavně-neslavný britský mág Aleister Crowley – používal tinkturu z peyoté a své vize popsal v různých textech.
Dalším často zmiňovaným prožitkem je setkání s neobyčejně jasným bílým světlem. Takový prožitek prý měl Stanislav Grof při svém úplně prvním tripu na LSD. Přirovnával to k výbuchu tisíců atomových bomb. A jak jsem se dozvěděl z osobních rozhovorů, některé ženy zažily toto setkání se zářivým světlem při porodu. Také je prý možno prožít v tripu toto bílé světlo při prožitku spirituální smrti a znovuzrození.
Jiným častým prožitkem hlavně při malých dávkách psychedelik nebo mikrodávkování je zářivost všech barev okolo nás. Opakovaně o tom hovořil už Albert Hofmann a popsal to i Aldous Huxley ve své slavné knize „Brány vnímání“. Všechny běžné barvy se najednou jeví jako mimořádné, nové, jasné, dosud neviděné.
Občas se mezi psychonauty diskutuje o tom, proč některé tripy jsou velmi vizuální a jiné naopak ne či proč má někdo výrazně vizuální prožitky a jiní lidé ne. Velkou roli tu zřejmě hraje celkové zaměření člověka. Zdá se, že vizuálně zaměření umělci, kteří jsou zvyklí zkoumat svět především očima a viděné obrazy silně emocionálně prožívají, mají obecně mnohem více vizuálně bohatých tripů s různými výraznými proměnami barev. Někdy prý prožívají celé „vizuální vesmíry“ či „fraktálové světy“. Také je pro ně prý obvyklé, že se jim v tripu například i hudba manifestuje změnami barev. A také hovoří o tom, že v tripu má každá barva nějaký určitý význam a že emoce k nim promlouvají pomocí proměn barev a tvarů.
Naopak lidé, kteří jsou více zaměření na citové hlubinné prožitky, ti si tolik nevšímají vizuálních vjemů a více se soustředí na emoce. Je pak obvyklé, že počáteční obrazové vize rychle zeslábnou a naopak se zesílí jejich emocionální prožitky. Také platí, že přírodní psychoaktivní látky s velmi dlouhou historií užívání mají svou vlastní „inteligenci“ a obecně „dají člověku co potřebuje, nikoliv co chce“, takže každý trip je trochu jiný a tudíž v některých mohou být vizuální vjemy velmi slabé.
Existují ale také psychoaktivní látky, které nevyvolávají téměř žádné neobvyklé vizuální vjemy. Řadu takových látek objevil a otestoval legendární chemik Sasha Shulgin a také některé slabé přírodní psychoaktivní rostliny jako například egyptský modrý lotos a nebo puškvorec takto fungují – vizuální vjemy jsou po nich spíše jen „tušené“ než doopravdy viděné.
Kromě výše zmíněných „velkolepých“ prožitků ale někteří psychonauté hovoří i o diametrálně odlišných vjemech, které pro ně nejsou příjemné a sice jde obvykle o setkání s negativními entitami či s prázdnotou, temnotou či hlubinou v níž „nic nemá smysl“. Takový prožitek je pak obvykle velice náročný a člověk ho pak musí obzvláště dobře integrovat. Na jiném místě tu popisuji nejhorší trip Terence McKenny, který byl přesně tohoto druhu a který jím velice otřásl. V zásadě se takový velmi špatný trip může přihodit komukoliv a kdykoliv a na jakékoliv látce. A někteří lidé přiznávají, že měli celá životní období, kdy prožívali samé takové velice náročné tripy plné velmi obtížných prožitků a nepříjemných vizuálních vjemů. Například Stanislav Grof jednou ve své přednášce zmínil, že jeho žena Christina měla během svého života velmi mnoho takových těžkých tripů, při nichž si neustále řešila náročné prožitky ze svého mládí. A o podobných opakovaných těžkých zkušenostech z tripů hovoří i jeho současná žena Brigitte Grof – opět pramenily z její výchovy v dětství. Takže k tripům je vždy nutno přistupovat jako k cestě sebepoznání a tedy s pokorou ale zároveň s odvahou a připraveností přijmout i velice náročné prožitky. Psychedelická zkušenost přeci jen není návštěva „zábavního parku“, ale hlubinný léčebný proces a každý prožitek v něm má má svůj hluboký význam.
