Polsko-židovská antropoložka Sara Benetowa, která si později v USA změnila jméno na Sula Benet, byla první, která v moderní době upozornila, že překladatelé bible se možná mýlili, když rostlinu užívanou ve Starém zákoně pro obřadní účely, identifikovali jako Acorus calamus – tedy puškvorec. Podle ní je naopak mnohem pravděpodobnější, že se jednalo o konopí.
V roce 1936 – ještě předtím než emigrovala do USA, díky čemuž unikla hrůzám druhé světové války – Sara Benetowa vydala malou publikaci „Konopie w wierzeniach i zwyczajach ludowych“ – tj. „Konopí v lidových zvycích a pověrách“ – originální polský text je dostupný na internetu. Je to zajímavé čtení a obsahuje mnohem více informací, než jen ono všude citované povídání o možné chybě v překladu bible. I když spoustě zvyků spojených s konopím se dnes už budeme jen usmívat. Ale například popisy místních pověr spojených se setím konopí ukazují nejen na velkou a pestrou fantazii našich předků, ale také na to, jak důležité konopí v té době pro ně bylo.
V textu práce toho najdeme opravdu hodně. Co mě obzvláště zaujalo je popis „konopné potní chýše“, kterou prý dělali v antických dobách Skytové v rámci svých pohřebních obřadů. Postavili prý za tím účelem chýši-stan na dřevěné konstrukci, dovnitř dali nádobu s kameny rozpálenými do ruda a na ně házeli konopná semena a dýchali jejich dým. A mělo to prý na ně tak silný účinek, že až „vyli radostí jako vlci“. Popis je převzat od řeckého historika Herodota a našel jsem ho citovaný i v jiných knihách, akorát není jasné o jaké oblasti Evropy či Asie je vlastně řeč, protože jako „Skyty“ prý Řekové označovali národy žijící v oblastech od západní Ukrajiny, přes evropskou část Ruska až po Írán. Ale každopádně to dokládá, že tradice potní chýše existovala i ve „starém světě“ – a to nejspíš u východních Slovanů. Ale kdo ví, třeba i praotec Čech házel konopná semena na rozpálené kameny či Libuše věštila budoucí slávu „velkého města“ dýchajíc při tom dým z konopí?
Tohle jsou samozřejmě jen takové „divoké žertovné spekulace“, i když možná, že ne až tak úplně nereálné. Sára Benetowa popisuje, že konopí rostlo divoce naprosto všude – od Číny po Balkán, v evropském Rusku, v Zakavkazí, na Krymu a na Urale, na Balkáně pak v Srbsku a dokonce i v Maďarsku – jako nejrozšířenější „plevel“. Takže se zdá, že naši předkové ho měli k dispozici v hojném množství od nepaměti. A pokud „Čechové“ přišli z Balkánu, jak tvrdí pověsti, pak si ho možná i donesli s sebou.
Benetowa popisuje, že konopí bylo velice důležitou plodinou, cíleně pěstovanou našimi předky – sloužilo jako zdroj vláken pro textil, vyráběl se z něj velmi kvalitní papír a jeho semena byla velmi důležitou potravinou, protože jsou velice výživná a obsahují řadu důležitých látek. V Polsku prý dokonce dělali na Vánoce polévku z konopných semen – „semenici“. Semena uvařili, rozetřeli s vodou a přidali kaši z ječmene nebo jahel. Podobné jídlo prý bylo oblíbené i v Litvě a Lotyšsku a také v Rusku, ale údajně ho připravovali i v Palestině. Prý také rytíři „Křižáckého řádu“ spotřebovávali v minulosti velká množství konopných semen na přípravu jídel. V ruských klášterech prý z konopných semen „stloukali“ máslo.
Sara Benetowa také rozebírá halucinogenní účinky hašiše – tedy pryskyřice získané ze samičích konopných květů. V textu uvádí tak detailní popisy účinky hašiše, že se nedá ubránit dojmu, že popisuje své vlastní prožitky – i když tvrdí, že se jedná o citáty z jiných textů. V této souvislosti je zajímavá její poznámka, že vodní dýmky původně vznikly v dávné minulosti pro kouření hašiše a teprve později – po objevu „nového světa“ – se v nich začal používat i tabák. Uvádí také, že v některých zemích je v její době kouření hašiše tak velkým problémem, že se proti němu snaží úřady všemožně bojovat, ale většinou marně.
Zajímavé jsou také její zmínky o tom, že v některých částech Afriky se okolo konopí, jeho pěstování a kouření hašiše vytvořily svého druhu náboženské kulty. Jako příklad uvádí dervišskou sektu Senusi, označovanou také jako Bektashi – tato sekta prý obzvláště vynikala v pěstování a konzumaci konopí.
Úvahy o možné chybě v překladu starého zákona tvoří až poslední část knihy. Sara Benetowa tu rozebírá, že tzv. „vonná třtina“, která bývá vykládána jako puškvorec – acorus calamus, bude mnohem pravděpodobněji konopí. V této souvislost je ale zajímavé, že vlastně i puškvorec – jak jsem to už popisoval jinde – má slabé psychoaktivní účinky. Ale nemyslím si, že by tohle překladatelé bible věděli. Benetowa uvádí, že hebrejský originál používá pro „vonnou třtinu“ označení „kane“ či „kane-bosem“ a tato slova jsou příliš souzvučná s jinými názvy používanými v té oblasti pro konopí, než aby se mohlo jednat o náhodu. Arabsky „kannab“, assyrsky „qunubu, qunabu“, aramejsky „kanebusma“. Je tedy podle ní velmi pravděpodobné, že Mojžíš komunikoval s Bohem vdechujíc při tom dým z konopí…
