Terence McKenna ve svých přednáškách někdy dělal smutné žerty ve smyslu, že díky pozitivním reklamám na alkohol a tuhé propagandistické „válce proti psychedelikám“ je typický Američan přesvědčený, že může pít naprosto bez obav. A podobný postoj má dnes asi většina mainstreamové společnosti – vždyť alkohol je přece legální, přináší úlevu od starostí, pije ho skoro každý… tak přece nemůže být nijak nebezpečný…
O ohni se říká, že je to „dobrý sluha, ale zlý pán“ a stejně to platí i o alkoholu ale samozřejmě i o psychedelikách – jak jinak. Obojí se musí užívat správným způsobem – jedině tak může obojí přinášet užitek a také pomoc. Bez alkoholu bychom neměli mnohé léky, protože jeho hlavní předností je schopnost extrakce „esence“ například z rostlin. Na druhu stranu přemíra alkoholu opravdu škodí.
Jak už jsem uvedl, vyrůstal jsem od svých 11 let v Ostravě. A tehdy v 80. letech, za dob ještě relativně kvetoucího socialismu, byla Ostrava plná nejen „údernických hesel“, ale hlavně alkoholu. Ten tam tekl opravdu proudem a nepřetržitě, stejně jako nepřetržitě pracovaly tamní doly a hutě. „Výtečné jablečné“ – tedy jablečné víno v klasických litrových socialistických vinných lahvích – bylo tehdy nejlacinější cestou do „dopaminového zapomnění“ pro ty chudší. Ale horníci a hutníci tehdy vydělávali na socialistické poměry opravdu hodně a ostravské obchody byly obzvláště alkoholem velmi dobře zásobené, takže „úderníci“ si dopřávali i „lepší sorty“, ale hlavně se nemuseli v množství nijak omezovat.
Alkohol byl naprosto přirozenou součástí ostravského „socialistického údernického“ stylu života a „soudruzi“, kteří prý měli všechno „pevně v rukou“, také pili „jako duhy“. Obzvláště při oslavě Mezinárodního dne žen se obvykle všichni chlapi „zlískali“ naprosto „do němoty“. Ostravština vůbec měla obzvláště hodně eufemismů popisujících opilost – v dolech se „rubalo“, tož se po „vyfárání“ chachaři vždycky „zrubali jak hovada“…
Nedávno jsem na jedněch ruských webových stránkách četl povídání o tom, že teprve až propagací „kulturního pití“ alkoholu se sovětským soudruhům podařilo dosáhnout tichého souhlasu lidí s represivními totalitními praktikami jejich režimu. Za cara, před říjnovou revolucí 1917, se totiž prý konzumaci alkoholu dařilo snižovat, poslední ruský car prý rozhodně nechtěl vylepšovat rozpočet příjmy z alkoholu. Ale soudruzi bolševici to změnili, příjmy z alkoholu naplnily státní kasu a lidé se přestali bouřit proti režimu. Sice se na oko kritizovala společenská nebezpečnost alkoholu, ale to bylo vše. A jak jsem slyšel z vyprávění lidí, kteří během socialismu navštěvovali našeho „Velkého bratra“, tak sovětští soudruzi pili naprosto totálně nezřízeně – ani našinci zvyklí na ledacos prý s nimi nedokázali „držet krok“…
Čili v těch dobách jsme mohli názorně vidět, jak dopadá společnost, která je opravdu nefalšovaně „poháněná alkoholem“. Tehdy jsem uvažoval o tom, že bych se dal na dráhu psychologa a jedno z témat, kterému jsem se chtěl věnovat, byl právě alkoholismus a drogová závislost. Proto jsem si s lidmi, kteří měli tyto problémy, hodně povídal a oni byli rádi, že je někdo chce vyslechnout a tak jsem slyšel mnoho osobních příběhů.
Nejvíce mi ale utkvěl v paměti rozhovor s jedním bezdomovcem, kterého jsem potkal až „po revoluci“ v Praze. Ten totiž doslova „v kostce“ shrnul všechny podobné rozhovory, které jsem měl s lidmi, kteří propadali alkoholu. Potkal jsem ho na Václaváku, seděl na okraji velké okrasné betonové nádoby s květinami a popíjel „okenu“ – tedy lihový přípravek na čištění oken obsahující modré barvivo. Za těch dob to mělo velmi intenzivní modrou barvu a tak ten starý bezdomovec už měl úplně modré rty a jazyk a také prsty na rukou a během našeho povídání neustále upíjel z plastové lahve, v níž se to prodávalo.
Často se mi stávalo a stává, že se mi lidé tak nějak samozřejmě začnou svěřovat se svými problémy a starostmi a on nebyl výjimkou. Začal mi povídat o svém životě a o tom, jak se zhroutil, když mu zemřela manželka a nedokázal pak pokračovat ve starém způsobu života a odešel z domova a začal pít. Během vyprávění neustále upíjel okenu a několikrát zopakoval – „já nechci vystřízlivět, já to nevydržím být střízlivý, nemůžu pořád na to všechno myslet, já už nikdy nechci vystřízlivět“… Chápal jsem ho, velmi podobně to totiž říkali i chachaři na Ostravsku – „nevydržím být střízlivý, nemůžu pořád myslet na to jaký život žiju“…
Velmi mi to připomnělo ty pokusy s krysami – když žily v kleci, která je těžce stresovala, neustále vyhledávaly drogy, dokud na ně nezemřely. Naopak když měly prostředí, ve kterém mohly žít šťastným a plnohodnotným způsobem života, drog se ani nedotkly…
Ani nevím, jak tohle povídání vlastně zakončit. Nechci tu „moralizovat“ o nemocné západní kultuře. Možná jedině snad tak, že v poslední době zaznamenávám více pozitivních signálů svědčících o tom, že spotřeba alkoholu postupně klesá a lidé začínají být více uvědomělí v nakládání s ním. Tak snad by k tomu mohly přispět i psychedelické prožitky – abychom se jako kultura naučili používat alkohol jako „vzácný lék“ a nikoliv jako „prostředek pro zapomenutí na mindráky a problémy“…
