Z nedávné historie dobře víme, že pro naši západní kulturu vůbec nebylo snadné pochopit prožitky, které psychedelika přináší. Na počátku výzkumů se vědci domnívali, že tyto látky napodobují stavy psychózy, schizofrenie a podobných patologií. Určitým způsobem to byla zčásti vlastně i pravda, jak se později ukázalo, ale jinak než se výzkumníci domnívali. Časem, právě díky pozdějším zkušenostem s psychedeliky se totiž ukázalo, že mnohé tak zvané „patologické psychózy“ jsou ve skutečnosti intenzívně prožívané stavy rozšířeného vědomí a spirituálního hledání – tedy „psychospirituální krize“.
Jak také popisuji v dalších kapitolách, na začátku výzkumů vědci ani nechápali potřebu „setu a settingu“ a měli snahu hledat nějaký farmakologický účinek těchto látek, který by se dal měřit a kvantifikovat. Až Stanislav Grof zpopularizoval myšlenku, že psychedelika jsou „nespecifický zesilovač“, takže nám vlastně dají „zesílený prožitek sebe sama“.
Ale v začátcích výzkumů si s nimi odborníci nevěděli rady a proto různí autoři používali různé názvy – halucinogeny, psychotomimetika, psychogenika, phantastika, schizophrenogenika, cataleptogenetika, mystikomimetika a další. Některé z nich jsou dosud v oběhu, i když už jsou vlastně dávno překonané. Zvláště autoři, kteří v minulých letech brojili proti psychedelikům, dost tíhnuli k používání termínu „psychotomimetika“ a snažili se držet názoru, že tyto látky vyvolávají „stavy psychózy“. Ale i to už je naštěstí minulost.
Už název „psychedelika“, který se dnes pro tyto látky nejčastěji používá, ukazuje, že jejich účinek dnes nahlížíme jinak. Tento název vymyslel v roce 1956 výzkumník Humphry Osmond. Odvodil ho z řečtiny a název označuje látku „vyjevující mysl“ či „vyjevující vědomí“. V novější době pak lidé jako Stanislav Grof či Ralph Metzner začali prosazovat ještě jiný název – entheogen. Což popisuje látku „manifestující Boha“ či „manifestující posvátnost“ uvnitř člověka. Tento název je nejblíže významu, jaký měly tyto látky pro staré kultury, kde byly používány právě k posvátným obřadním účelům.
Další problém kolem těchto látek je, že protidrogové zákony postupně během let „naházely na jednu hromadu“ velmi rozdílné látky, které se velice liší svými účinky. Všechny byly označeny jako „drogy“ a následná protidrogová propaganda pak byla zřejmě vedena hlavně lidmi, kteří nejspíš měli velké propagandistické schopnosti ale patrně velmi malé odborné znalosti. Můžeme se tak o psychedelikách často dočíst nepřesnosti a nebo přímo nesmysly ale s puncem „oficiálnosti“.
Kvůli tomu asi nebude snadné přesvědčit nyní veřejnost o tom, že správným způsobem použitá psychedelika mohou být velmi léčivá a prospěšná. Na druhou stranu ale během posledních desetiletí velmi mnoho lidí získalo osobní zkušenost s těmito látkami a tak na ně změnili názor. Jak ve svých svých přednáškách uvádí americký psycholog a výzkumník v oblasti psychedelik James Fadiman – podle oficiálních údajů americké vlády prý od zákazu LSD v roce 1966 vyzkoušelo tuto látku nejméně 24 milionů lidí jen v USA a přinejmenším stejný počet i ve zbytku světa… A jak píše Michael Pollan ve své knize „How to change your mind“ – možná, že dnešní psychedelická renesance je teprve skutečným „odkazem“ Timothyho Learyho. Protože dnes už v mnoha regulačních a vládních orgánech sedí lidé, kteří mají nějakou osobní zkušenost s psychedeliky a proto z nich nemají takový iracionální strach jaký měly předchozí generace a naopak jsou otevřeni myšlence jejich léčebného využití.
