Několik lidí se se mnou při rozhovorech podělilo o své zkušenosti s „osvícením“. Všichni ale zároveň uvedli, že o tomto tématu skoro s nikým nemluví, protože to jen málo kdo chápe. Shodli se také na tom, že výraz „osvícení“ je vlastně zavádějící a hlavně zatížený nepochopením, odmítáním a zesměšňováním. Navíc ani nevystihuje dobře celý prožitek. Daleko lepší pojmenování by podle nich bylo spíše „prozření“. Jednalo se u nich o radikální změnu chápání života a celé existence, tedy v podstatě o velice zásadní psychospirituální krizi. Ale protože díky svým předchozím zkušenostem už byli na tento stav připravení, prožili ho v zásadě velice pozitivně. Několika lidem se tento prožitek stal během pobytu ve tmě, další ho prožili díky holotropnímu dýchání, někdo další při psychedelickém tripu.
Celý prožitek obvykle v plné intenzitě trval 3 až 5 dnů a v dalších dnech a týdnech ještě pomalu dozníval. Jedna žena ale uvedla, že u ní „osvícení“ v plné síle přetrvávalo 14 dnů a pak ještě postupně „dojíždělo“. V prvních dnech tito lidé prožívali silné opakované zážitky „setkání se světlem“ či „pobývání ve světle“, proudila skrze ně velice silná energie a obvykle vůbec nespali. Tak byli plní energie a zaměstnáni prožitky. Jedna žena popisovala, že během prvních dnů v tomto stavu nemohla vize a pocity nijak ovládat ani regulovat, protože jak řekla – „energie byla tak silná, že kdybych se tomu postavila do cesty svou vůlí, tak se rozletím na tisíc kousků“.
Několik lidí popisovalo, že v tomto stavu si mohli vzpomenout na minulé životy, ale svorně uváděli, že se jim do toho moc nechtělo, protože to celé už tak bylo až příliš intenzivní. Nicméně prožili alespoň nějaká vysvětlení souvislostí jejich současného života s těmi minulými. Jedna žena popisovala, že během tohoto stavu si prošla velké léčení svých „minulých já“ z předchozích zrodů
Jiná žena shrnula své „osvícení“ tak, že to nevnímala jaké nějaké „završení“ či „realizaci“, ale jako rozpomenutí se na svou pravou podstatu, na skutečný rozměr lidství, na plný lidský potenciál. A zároveň jako osvobození se od všech možných „vězení“. Takže pro ni to byl spíše začátek nové etapy. Její prožitek „osvícení“ tak postupně přešel do hlubokého uvědomění si sebe sama, své cesty a svých cílů. Také se od té doby cítí být velmi hluboce propojená s přírodou a silně se u ní rozvinul soucit a empatie vůči ostatním lidem. Už se necítí být „pohlcená matrixem“ ani nesklouzává k „žití jen na autopilota“, ani se nenechává „vozit neustálým kolotočem myšlenek v hlavě“, naopak prožívá velice intenzivně přítomný okamžik. Mluvila také o tom, že vlastně nyní vidí, že „osvícení“ jsme úplně všichni, jen se bohužel zaměstnáváme hlavně neustálým přemíláním myšlenek v hlavě a nežijeme přítomností.
Některým lidem se „osvícení“ přihodilo jenom jednou, ale u několika se po roce nebo déle prožitek ještě jednou zopakoval. Většina lidí, kteří to zažili, uvedla, že podobné malé zkušenosti mívali už v dětství. Zažívali při nich silná propojení s lidmi okolo a s přírodou. Takže když jim přišel tento velký prožitek, nebylo to pro ně vlastně nic tak zásadně nového. Jedna žena k tomu poznamenala, že jí přijde smutné, že v duchovních společnostech se obvykle hovoří o těchto vnorech jako o něčem nedostižném, čeho může dosáhnout jen „jeden z milionů“. Kdežto ona nyní vnímá, že „osvícení“ je vlastně přirozená schopnost lidského vědomí a že jedině po prožití tohoto propojení s celkem a s přírodou může teprve člověk pochopit své pravé místo zde na Zemi.
Jiná žena popisovala, že první 3 dny tohoto stavu „osvícení“ byly pro ni energeticky jako neuvěřitelně silný orgasmus, mnohem silnější než cokoliv co kdy zažila při milování. Bylo to tak silné, že všechny ty pocity prostě jen volně prožívala. Po týdnu se její energie vrátily téměř do normálu, ale vzhledem k síle celého prožitku pak ještě po několik dalších měsíců neměla vůbec ani pomyšlení na fyzickou sexualitu. Což ale způsobilo velice těžkou krizi jejího manželství. Patří totiž mezi ty ženy, které si záměrně za životního partnera zvolily materialisticky založeného muže, aby je tzv. „uzemnil“. To ale pochopitelně vedlo k tomu, že její muž naprosto odmítal chápat její stav.
A na úplný závěr tohoto povídání o osvícení jsem si nechal myšlenku, kterou řekla jedna z žen, které tento prožitek měly opakovaně. Říkala, že zjistila, že v prožívání stavu „osvícení“ lidem nejvíce brání pocit viny. Protože právě všemožné pocity viny, obvykle vnucené okolím nebo různými náboženskými naukami, člověka velmi hodně v nitru zaměstnávají a tak nemůže doopravdy silně a šťastně prožít přítomnost. Přičemž ale tyto pocity viny leckdy pronikly opravdu hodně hluboko do nitra, takže je potřeba na nich pracovat. Poléčit je a zkušenosti integrovat do života, jen tak se od nich můžeme osvobodit a jen díky tomu pak budeme schopni svobodně prožívat „osvícení“.
A asi by také na tomto místě stálo za to připomenout pár myšlenek Carla Gustava Junga o tom, že „osvícenými“ se staneme až tehdy, když pochopíme vlastní „temnotu“ a ne tím, že si křečovitě budeme hrát na „světlé“. Vysvětloval totiž, že „temnota“ není totéž co „zlo“. Pokud někdo příliš nálepkuje ostatní výrazy jako „temný“, „černý“ či „ne-světlý“, tak tím ale dává najevo pouze a jen to, že ty druhé prostě nechápe. Nevidí do nich, nevidí v nich světlo a proto jsou pro něj temní. Rozhodně to ale není důkaz jeho vlastní „vysoké vyspělosti“ či „osvícenosti“. Naopak opravdu „osvícený – prozřený“ člověk pak už vidí světlo všude…
