Kromě propagace jejich užívání se Terence McKenna zasloužil i o vyvinutí první opravdu funkční metody pro pěstování „houbiček“ v domácích podmínkách. Až mu jednou odhalí sochu, měl by podle mě mít v jedné ruce zavařeninovou sklenici, z níž vyrůstají psilocybinové houbičky… Terence McKenna mnohokrát říkával, že houbičky mají svou vlastní inteligenci a vedou nás podle svých vyšších záměrů. A jak se zdá, neplatí to jen pro trip – pro snahu pěstovat je to zřejmě platí ještě mnohem více…
V jedné své přednášce Terence o pěstování hub říká – „Opravdu věřím, že pěstování houbiček má smysl. Pokud máte pocit, že nejste psychicky dost silní nebo dostatečně stabilní, abyste mohli zkoušet psilocybin, začněte si houbičky sami pěstovat. A až se vám podaří je vypěstovat, tak pak už budete připraveni na psilocybin. Protože pěstování vás naučí čistotě, přesnosti, soustředění na detaily, klidu – a to jsou všechno kvality, které potřebujete pro hladkou cestu do těchto dimenzí…“
Zásluhu na vyvinutí první opravdu úspěšné metody pro domácí pěstování houbiček mají ale společně Terence McKenna a jeho bratr Dennis. Způsob, kterým se ke svému „objevu“ dostali, je také fascinující historie. V roce 1971 se bratři McKennovi spolu s několika dalšími lidmi vydali do Amazonie, do oblasti La Chorrera hledat halucinogenní látky, které údajně používali tamní domorodci. Mělo se jednat o látky obsahující DMT – semena yopo a podobné. Jaké bylo jejich překvapení, když po příjezdu na místo zjistili, že oblast je doslova „zarostlá“ psilocybinovými houbami, ale nikdo je tam nezná a nepoužívá.
Oba bratři McKennovi pak své prožitky popsali v knihách a přednáškách. Vzpomínají, že tam jedli psilocybinové houby prakticky nepřetržitě. Jak v jednom rozhovoru řekl Dennis – „Ono tam ani moc nebylo co jiného jíst a my jsme si moc jídla s sebou nedovezli. A tak jsme je různě vařili a smažili nebo jedli syrové. Prakticky v každém jídle.“ Toto své počínání později nazvali „Experiment v La Chorrera“ a tvrdili, že prožité zkušenosti je pak zásadním způsobem nasměrovaly v jejich dalších aktivitách. Také je asi pravděpodobné, že tím vytvořili různé rekordy v konzumaci psilocybinových hub. Ale rozhodně bych nikomu neradil se pokoušet tyto rekordy pokořit.
V dalších letech pak McKennovi, inspirováni těmito prožitky, společně vyvinuli první opravdu funkční metodu pro domácí pěstování psilocybinových hub. Popsali ji v dnes již legendární knize „Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide“. Jako autoři jsou uvedeni „O.T.Oss a O.N.Oeric“ a kniha nese noticku „s předmluvou od Terence McKenny“ – inu vyhráli si. Kniha je dnes volně přístupná na internetu. Mimochodem, Terence McKenna se prý pěstováním houbiček pak docela dlouho i přímo živil – prý se mu dařilo vypěstovat až okolo 30 kg houbiček každých 6 týdnů (po usušení to mělo méně než 3 kg). Později v 80. letech pak už toho ale pod tlakem úřadů musel nechat a začal se živit přednášením. I někteří velmi zkušení pěstitelé nad těmi čísly docela kroutí hlavou, že prý to množství je prostě neuvěřitelné, že Terence musel mít nějaké výjimečné podmínky.
Pojďme se teď trochu víc podívat na metodu, kterou bratři McKennové vyvinuli. Nejdříve ale chci zdůraznit, že tento text není návod k nekalé činnosti. Toto je zamyšlení se nad etnobotanickým fenoménem, jakým pěstování hub v domácích podmínkách nepochybně je. A pokud vás zajímá, jak že jsem k těmto informacím přišel, tak zkuste sami „zagooglit“ – na internetu dnes najdete doslova tuny návodů a diskusí na toto téma. Stačí se jen začíst… Dopředu také upozorňuji, že jsem v tomto povídání záměrně vynechal důležité části postupu, takže tento text rozhodně nelze použít coby návod k pěstování…
V zásadě můžeme říci, že metoda bratrů McKennových není nic vyloženě nového. Dennis má vzdělání v oblasti biologie – takže s Terencem prostě jen otestovali různé již existující laboratorní metody a zjednodušili je. Tak vznikla metoda, která se dala relativně snadno použít v domácích podmínkách. Pěstování se provádí v obyčejných zavařeninových lahvích, jako médium pro pěstování se používají žitná zrna a sterilizace se provádí v domácím přetlakovém hrnci.
Jediný trochu náročnější krok jejich metody je množení podhoubí na agarovém médiu v Petriho miskách. Agar vyžaduje předchozí pečlivou přípravu, než je ho možno použít pro pěstování podhoubí. V jejich době byl tento krok zřejmě dán hlavně tím, že nebylo tak snadné získat spory hub. Na druhou stranu předpěstování podhoubí na agarovém médiu podle amerického mykologa Paula Stametse umožňuje získat zdravé a nekontaminované podhoubí, které se pak může dále libovolně množit. Bratři McKennové pak sterilizované žito v lahvích naočkovali podhoubím namnoženým na agaru. Obvykle se to pro co největší sterilitu provádí v „rukavicovém boxu“ – domácí pěstitelé si proto vyrábí různé improvizované rukavicové boxy z velkých průhledných plastových nádob. Pro zajímavost – Paul Stamets, který se živí pěstováním hub všeho druhu doslova v průmyslovém měřítku, ve své knize „Growing Gourmet & Medicinal Mushrooms“ uvádí, že on používá speciální sterilní laboratorní místnost s ventilačními jednotkami s hepa filtry, kde takto může pracovat ve velkém. Samozřejmě že ale musí používat sterilizační hygienické gely pro očištění rukou, speciální čisté oblečení, roušky apod.
Protože podhoubí vypěstované na agaru se nedá snadno „zkapalnit“ pro očkování pomocí stříkačky a jehly, tak se agar i s podhoubím většinou nakrájí sterilním nožem nebo skalpelem na malé části rovnou v Petriho misce a do sklenic se dávají tyto celé kousky. K tomu způsobu očkování je nutno sklenice otevřít, proto je nutno dělat to v co nejvíce sterilním prostředí. Paul Stamets například upozorňuje, že při podobných činnostech, i v čisté laboratoři se vzduchovými filtry, je obvykle největším problémem vzduch, který lidé vydechují. Protože naše těla se doslova skládají z nejrůznějších bakterií, proto je potřeba pro práci použít roušku. Uvádí, že například zpěv při práci může způsobit zásadní kontaminaci okolí.
Po naočkování je nutno nechat substrát prorůst podhoubím. Trvá to obvykle několik týdnů. Jak dlouho, to záleží hlavně na objemu substrátu ve sklenicích. Po dobu prorůstání je nutná velká opatrnost, aby substrát nebyl kontaminován ze vzduchu. Sklenice proto musí být uzavřené, ale zároveň podhoubí potřebuje dýchat. Houby se totiž živí kyslíkem a produkují CO2 – stejně jako my lidé. Paul Stamets k tomu dodává jako zajímavost, že my lidé (a savci obecně) máme geneticky více společného s houbami než s rostlinami. Prý s houbami sdílíme asi 30% genomu. K tomu, aby substrát mohl dýchat a zároveň nebyl ohrožen kontaminací z okolního vzduchu, vyvinuli pěstitelé řadu metod. V zásadě všechny spočívají v tom, že víčka sklenic mají jednu až několik dírek či děr, které se zakryjí vhodným prodyšným materiálem. Zabránění dodatečné kontaminaci po sterilizaci je naprosto zásadní protože jak upozorňují všichni autoři všech metod a jak to podrobně popisuje i Stamets – plísně totiž rostou mnohem rychleji než podhoubí a spory plísní jsou ve vzduchu všudypřítomné.
Pro úspěšné prorůstání ale podhoubí potřebuje i vhodnou teplotu. Houbičky, o kterých se tu bavíme, jsou totiž subtropické organismy, kterým se nejlépe daří v rozmezí teplot 25 až 28 stupňů. Pokud při prorůstání tato teplota není dosažená, tak podhoubí roste velice pomalu. Oproti tomu plísně tak vybíravé nejsou – ty vesele bují i při nižších teplotách. Jak snadno nebo obtížně se daří dodržet potřebné teploty, to hodně záleží na podmínkách, které daný pěstitel má. Někdo žije v teplejších oblastech a nebo má k dispozici například podkrovní místnost, kde je teplo takřka celý rok – ten se pak o teplotu téměř nemusí zajímat. Mnozí ale takové podmínky nemají a tak musí teplotu uměle udržovat – k tomu účelu pak vyrábějí různé uzavřené boxy s různými druhy topných těles a v těchto boxech pak probíhá kolonizace. Podobně i sklenice s kolonizovaným substrátem potřebují vhodné prostředí k tomu, aby podhoubí vůbec plodilo. Teplota je podobná, ale protože pro růst plodnic se musí sundat víčka tak je nutné hodně dbát na patřičnou vlhkost. Ta podle pěstitelů musí být nejméně 80%. Jak můžete sami vidět z těchto popisů – není to nic snadného…
Podle fotografií v knize bratrů McKennových a již dříve zmíněných neuvěřitelných pěstitelských výsledků Terence je možno vidět, že jejich metoda byla dosti úspěšná. Obecně platí, že tato metoda je použitelná pro mnoho druhů hub – včetně těch kulinářských či léčivých. Pokud samozřejmě tyto houby nevyžadují k růstu dřevní hmotu. Na druhou stranu je ale tato metoda má své nevýhody, které se mohou různě silně projevit v závislosti na možnostech pěstitele. První nevýhodou je, že houbičky mnohdy začnou „pinovat“ i na obvodu substrátu a nebo na spodku. Prostě rostou i mezi substrátem a sklem a protože při použití lahví se zúženým hrdlem se s tím nedá nic dělat, tak tyto houbičky postupně odumřou a začnou hnít. Což ale po nějaké době znehodnotí celé podhoubí v dané sklenici.
Je pravděpodobné, že Terence McKenna tuto metodu provozoval opravdu ve velkém, protože na to prostě měl vhodné podmínky, takže tento problém mu nepřišel tak zásadní. Ale mnoho lidí pěstuje podstatně méně. A to pak může každý zádrhel způsobit velké ztráty a zklamání. Někteří pěstitelé říkají, že proti pinování stačí sklenice obalit něčím neprůhledným, aby se světlo dostávalo jen na horní část substrátu. Ale jiní namítají, že jim to nepomohlo a houbičky vesele pinovaly i ve tmě. Další problém s touto metodou je, že sterilizace žitných zrn musí být provedena opravdu velmi dobře – je potřeba vařit dostatečně dlouho, aby se zrna sterilizovala v celém objemu. Paul Stamets také používá žito k pěstování různých druhů hub, ale on má k dispozici průmyslovou tlakovou sterilizační komoru, která je samozřejmě mnohem účinnější než domácí „papiňák“. Pokud žito není dobře sterilizované, pak se pěstitel dočká jedině velké úrody plísně. A že plíseň na vařeném žitu bují opravdu dobře… Na internetu je možno najít fotografie… Metoda bratří McKennových nezůstala jedinou, postupně vznikly další, ale všechny jsou v zásadě různými modifikacemi jejich původní metody. Ale jak už jsem uvedl dříve, tento text není žádný návod k pěstování, takže tady své vyprávění již ukončím…
