Tuto ideu uvedl do našeho moderního povědomí švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a mnoho autorů nyní pokračuje v jejím rozvíjení. Pojem „archetyp“ není nic nového, hovořili o nich už antičtí filozofové a archetypy a archetypální situace můžeme najít ve všech velkých uměleckých dílech, především v divadelních hrách a to napříč všemi staletími. Toto téma totiž bylo vždy doménou především intuitivně založených umělců.
Archetyp totiž představuje něco jako „typizovanou“ divadelní či literární postavu, můžeme ho chápat jako „prototyp uvažování a chování“. Má obvykle jistý dominantní archetypální úkol či poslání a přemýšlí a reaguje určitým pro sebe charakteristickým způsobem. Tím při snaze naplnit svůj úkol vytváří pro sebe typické chování a při setkání různých takových „typizovaných postav“ pak vznikají určité opakující se situace – „archetypální situace“ či „archetypální děje“. Nejlépe se tyto role a situace dají vysledovat právě v divadelních hrách, ve filmech a v literatuře.
A spisovatelé vytvářejí svá díla ať už vědomě nebo intuitivně právě na základě těchto rolí a situací. Pokud jsou to dobří a zkušení autoři, s velkými vhledy do této oblasti, pak jsou jejich díla obvykle velmi inspirativní a obsahují mnoho velice dobrých postřehů. Naopak pokud se jim to nepodaří, pokud zůstanou příliš na povrchu a drží se příliš jednoduchých a hodně známých schémat, pak obvykle hovoříme o „klišé“ a o přílišné „předvídatelnosti“ či „jednoduchosti“ takových děl. Takováto díla totiž obsahují hlavně základní výrazné archetypy a archetypální situace, které už ale lidem často přijdou jako „příliš ohrané“.
Ještě se může také stát, že autor se pokusí přijít „za každou cenu“ s něčím novým ale pak je riziko, že postavy a situace, které předkládá čtenářům či divákům jsou vnímány jako „nereálné“ nebo „špatně uvěřitelné“ a nebo je vnímáme jako „nekonzistentní“, jako „splácané dohromady“ z různých jiných postav, bez hlubšího pochopení vnitřního světa hrdinů. Z toho je myslím zřejmé, že chápání archetypů a archetypálních situací je pro lidi niterně přirozené i když často zůstává právě jen na podvědomé úrovni.
Ale v uvnitř je máme a odtud nás ovlivňují a podle nich se i chováme. Většina lidí hraje v životě nějaké role, tedy řídí se podvědomě nějakým archetypem. A také platí, že každá kultura preferuje určité archetypy. A rovněž platí, že archetypy se proměňují v závislosti na vnějších okolnostech. Každý archetyp v průběhu času postupně zeslabuje nebo zesiluje některé své aspekty, takže jeho projevy se mění. Když například porovnáme staré filmy z 20. či 30. let 20. století s nejnovější produkcí, najdeme v nich prakticky tytéž archetypy a archetypální situace, ale jejich konkrétní podoby jsou často velice odlišné. Proto jsou pro současného diváka 100 let staré filmy leckdy už opravdu nestravitelné, i když jsou v mnoha případech vlastně o tomtéž jako ty nejnovější…
Asi proto mají někteří lidé problém s ideou nadčasových archetypů, protože je pro ně obtížné nahlédnout je opravdu „nadčasově“. Konkrétní projevy archetypů v konkrétním „matrixu“ dané kultury a času jim totiž přijdou jako ty jediné správné. A tak se zdá, že jedině psychedelické či holotropní vhledy do rozšířeného vědomí – aka do morfogenetického pole – kdy se dostaneme do více odosobnělých rovin, které nejsou tolik vázané na matrix naší současné kultury, nám umožňují více pochopit archetypy, včetně jejich projevů v historii. Však také psychonauté opakovaně hovoří o tom, že teprve díky Jungově dílu dokázali lépe pochopit „světy“ a „bytosti“, které prožívají v psychedelických tripech…
Dnes už to tak markantní není, protože dnes už se informace o starých mytologiích, především těch východních, dostaly do širokého veřejného povědomí, ale Stanislav Grof opakovaně uváděl, že jeho pacienti při LSD tripech v 50. letech prožívali zážitky i z archetypálních oblastí, o nichž osobně neměli vůbec žádné vědomé informace. A on se proto musel sám začít věnovat studiu světových mytologií a konzultovat odborníky na tuto oblast, aby byl schopen porozumět obsahu těchto vizí. A i sám Stanislav Grof v jednom ze svých tripů prožil setkání s archetypem „tančícího boha Šivy“.
Podle Junga jsou archetypy součástí kolektivního podvědomí, odkud ovlivňují osobní podvědomí lidí a přes něj se promítají i do běžného vědomí v podobě intuitivních vlivů. Jak už bylo řečeno, archetyp vede k jistému typu chování a zároveň každý člověk naplňuje daný archetyp trochu jinak a toto se opět promítá do vzorců archetypu v kolektivním podvědomí. Stanislav Grof ve svých knihách popsal, že někteří účastníci holotropního dýchání měli kolektivní prožitek „všech vojáků světa“ nebo „všech matek světa“. Toto je v zásadě prožitek daného archetypu v jeho promítnutí do mnohosti lidských existencí. V každém z těchto lidí má archetyp trochu jiný specifický projev a zároveň všichni dohromady ukazují šíři takového archetypu.
Při úvahách o archetypech se ale dostáváme do oblastí, ve kterých neplatí běžná lidská měřítka a je proto velice obtížné provést nějaké „rozumové vysvětlení“ pomocí slov. Protože jakékoliv běžné výrazy tu nutně pokulhávají… Zřejmě jedinou možností jak tyto otázky pochopit, je opravdu je prožít v rozšířeném vědomí v meditaci či v tripu…
