Terence McKenna na toto téma dělal smutné žerty ve smyslu, že díky pozitivním reklamám na alkohol a tuhé propagandistické „válce proti psychedelikám“ je typický Američan přesvědčený, že může pít naprosto bez obav, akorát se to nesmí „moc přehánět“. A podobný postoj má dnes asi většina mainstreamové společnosti – vždyť alkohol je přece legální, přináší úlevu od starostí, pije ho skoro každý… tak přece nemůže být nijak nebezpečný…
Bohužel úplný opak je pravdou. Když v roce 2009 britský neurofarmakolog dr. David Nutt, tehdy ještě coby poradce britské vlády, zveřejnil výsledky průzkumu nebezpečnosti jednotlivých návykových látek, vyšel z toho alkohol jako naprosto nejnebezpečnější a nejvíce devastující droga. Nebezpečí alkoholu pro okolí bylo dokonce výrazně vyšší než pro toho, kdo jej pije. A jak na základě výsledků prohlásil dr. Nutt – i kouřit marihuanu je bezpečnější než třeba jezdit na koni. A LSD a psilocybinové houby se umístily až na samém konci žebříčku s minimální nebezpečností. Za tento výzkum byl dr. Nutt „odměněn“ propuštěním ze státní správy, ale zároveň ho to doslova „katapultovalo“ do čela britského výzkumu psychedelik. Jistě že se zvedly různé hlasy namítající, že ta studie má své mouchy a její výsledky byly několikrát korigovány různými jinými týmy, ale „jako na potvoru“ se alkohol vždy umístil na jednom z čelních míst žebříčku nebezpečnosti. Prostě alkohol není OK a jeho ostentativní legálnost proti i nadále uměle udržované ostentativní nelegálnosti klasických přírodních psychedelik je jen důkazem toho, jak velmi nemocná naše současná společnost je.
Jak už jsem rozebíral výše, alkohol uvede člověka do stavu jakéhosi izolovaného bezbolestného a bezstarostného egoistického štěstí. Však také na oslavách můžeme sledovat, jak lidé pod jeho vlivem přestávají brát ohled na reakce okolí, stávají se necitliví vůči ostatním a postupně si už jen „vedou svou“ – smějí se svým vlastním jednoduchým vtipům, předstírají sami sobě, že všechno dobře zvládají a mají všechno pod kontrolou a zároveň často nejsou schopni domyslet důsledky ani elementárních činů.
Alkohol stimuluje dopaminové receptory v mozku, vede tedy k většímu vyplavení dopaminu do mozku a navození „pocitů štěstí“. Zároveň tato stimulace ale postupně otupuje dopaminové receptory (snižuje jejich citlivost), takže k dosažení stejného efektu člověk postupně potřebuje vyšší a vyšší dávky alkoholu. Tzv. kocovina mimo jiné také znamená, že hladina dopaminu v mozku je po vystřízlivění nějakou dobu velmi nízká – mnohem nižší než obvykle, takže člověk po vystřízlivění naopak propadá mnohem hlubším depresím než obvykle.
Magnetická rezonance ukázala, že alkohol v průběhu času způsobuje výrazný úbytek zvláště bílé mozkové hmoty. Znamená to, že likviduje propojení mezi mozkovými centry a tím člověku doslova „vymazává“ jeho schopnosti. Těžcí alkoholici pak postupně nejsou schopni nejen vykonávat jednoduché aktivity, ale nedokáží už ani pořádně chodit. Je možno vidět, jak obtížné se pohybují a je pro ně typická „čapí chůze“. Navíc se ukázalo, že alkohol blokuje obnovu mozkové tkáně tím, že narušuje funkci mozkových kmenových buněk – dnes už se ví, že nervové buňky se mohou během našeho života regenerovat a nově vytvářet z kmenových buněk přítomných v mozku. Takže kvůli pokračující konzumaci alkoholu nemá mozek ani šanci alespoň trochu se uzdravit.
Možná by stálo za to také zmínit, že studie ukázaly, že účinek kouření je v mozku opačný než účinek alkoholu. Alkohol zvyšuje hladinu dopaminu v mozku, čímž zesiluje náš subjektivní pocit štěstí. Naopak nikotin podle studií zvyšuje hladinu stresového hormonu glucocorticoidu, který zapříčiňuje snížení hladiny dopaminu. Proto kuřák musí pít více alkoholu, aby docílil stejného „pocitu štěstí“ – výsledkem pak je, že kouření zesiluje spotřebu alkoholu. To tedy znamená, že kombinace kouření a alkoholu je velice devastující a vytváří jakýsi bludný kruh účinků.
