Když jsem před lety začal experimentovat s psychedelickými látkami, byl jsem z literatury velmi dobře informovaný o tom jak má vypadat „správný psychedelický trip“ a přesně takto jsem se na to i těšil a také jsem to zpočátku přesně takto i opakovaně zažíval. Ale později s přibývajícími zkušenostmi jsem si začal všímat různých nuancí a postupně jsem se odvážil i sám více experimentovat a otestovat, jaké prožitky či stavy vědomí se dají s pomocí psychedelik navodit.
V literatuře a na internetu se běžně diskutují různé podoby psychedelického tripového vědomí. Například že někdo má tripy většinou hodně vizuální. A někdo jiný zase hodně emocionální. Další prožívá hlavně vibrace všeho druhu v podobě jakési vesmírné sluchově vizuální „hudby“. A jiný člověk si libuje v „prohozených“ vjemech, jako že může „cítit vůni hudby“ a „slyšet barvy“ a „vidět krásné vůně“. Nejdřív jsem to všechno chápal hodně pasivně a přikládal jsem to zaměření konkrétní osoby a nebo i náhodě. Například že vizuálně založený umělec je determinován svou vizuální orientací a proto má většinou i tripy zaměřené hlavně na obrazové vjemy, ale může se mu občas „náhodou“ přihodit i jiný trip. A ona to je vlastně pravda, ale postupně jsem došel k závěru, že je to naopak co se týká příčiny a důsledku.
Svými postoji a očekáváními a přesvědčeními na různých úrovních našeho vědomí si podobu tripu sami určujeme a je vcelku jedno nakolik to děláme vědomě či nevědomě. Vizuálně zaměřený umělec prostě upřímně niterně chce všechno prožívat v obrazech. On prostě svět hlavně „vidí“. A u těch nejlepších malířů a nebo fotografů si i můžeme všimnout, že mají velice pozoruhodné oči. Jsou to „oči, které vidí více“… No a tak je pro tyto lidi přirozené navodit si takové hodně vizuální stavy vědomí i v tripu. Protože kde jinde si to nejlépe užít než právě v rozšířeném vědomí. Ale i ty vizuální podoby se různě liší. Mohou to být nádherné fraktálové formace či všelijaké úchvatné ornamenty, ale taky nekonečný sled jakoby „starých filmových záběrů“ z různých míst a časů. A nebo opravdu obrazy, které by se daly rovnou „hodit na plátno“. Ale i něco jako velice bravurně provedená komiksová kresba a nebo i téměř animovaný film s všemožnými zvláštně vypadajícími postavami. Všechny tyto možnosti mi tripy během let ukázaly v reakci na nějaké moje předchozí úvahy.
Naopak člověk, který je více zaměřený na emocionální prožívání, úplně automaticky na vědomé i hlubinné úrovni tíhne k tomuto druhu tripových prožitků. V takovém tripu jsou pak vizuální vjemy spíše tušené ale zato hloubka a spektrum emocí jsou neuvěřitelně bohaté. Často je například znovuprožití potlačených emocí a nebo prožití všech možných emocí na archetypální úrovní. Když má někdo takto zaměřený trip, tak to pak střídá všemožné nálady a během mnoha desítek minut či hodin se může opravdu koupat v emocích všeho druhu. Nářky a jásání a pláč a divoký smích se mohou střídat v divokém kolotoči a může to vypadat jako šílenství ale ono je to nesmírně očistné a osvobozující a taky poučné – tedy pokud to člověk neblokuje. A nebo prožije svého druhu emocionální vhledy do jiných lidí a nebo „emocionální vize“ nějakých dějů.
Lze samozřejmě prožít i velice komplexní, kombinované, silně vizuální a současně silně emocionální tripy. A to už je pak tak věrohodný prožitek, že je později těžké říct jestli to byla jen vize v tripu a nebo se to někdy doopravdy stalo. Protože je to často „reálnější než realita“. Ale je také opravdu problém si takto bohaté vjemy zapamatovat. Je jich totiž tak obrovské množství, že se dají v tripu prostě jen prožívat ale nedají se nijak „uchopovat“ a vrátit se do nich později v normálním vědomí může být velmi obtížné… Několikrát jsem slyšel lidi o takových komplexních prožitcích vyprávět a také jsem to opakovaně sám zažil a opravdu je těžké to nějak pojmenovat. Mohly to být „vzpomínky z minulého života“? Nebo jsem nahlédl do „kroniky Akáša“, čili do morfogenetického pole lidstva? A nebo to byla jen moje extrémně zesílená imaginace? Každopádně to ale vždy mělo v tripu nějaký význam s ohledem na téma, které jsem řešil…
A nebo mohou přijít tripy filozoficko-spirituální, v nichž se člověk opravdu rozplyne ve Velkém vědomí a prožívá „jak je to všechno uděláno“ a může zažít vysvětlení vzniku Vesmíru a nebo Nicotu a Prázdnotu a průchody různými sférami hmoty i vědomí. A v tom prožitku je to všechno tak jasné a jednoduché a všechno to do sebe naprosto logicky zapadá, ale ta logika dalece přesahuje všechno na co jsme zvyklí z normálního vědomí. Proto také, když se pak z takového prožitku vrátíme zpět do těla a zpět na zem, je pak obvykle velice obtížné si to všechno znovu vybavit, protože naše malé vědomí na to prostě nestačí…
O tom, že psychedelika mohou navodit velmi rozdílné stavy vědomí, hodně hovořil už v 80. letech Terence McKenna. Ale v psychedelické komunitě to tehdy asi nemělo takový ohlas. Vysvětloval, že s houbičkami se dá při tripu domluvit na tom, jaký stav vědomí mají vyvolat. Mohou dokonce imitovat účinky různých jiných látek, ale stejně tak říkal, že když je to nutně potřeba, tak mohou člověka okamžitě vrátit do „střízlivého stavu“. Já mu nejdřív nechtěl věřit, byl jsem příliš ovlivněný očekáváním „správného psychedelického tripu“ ale dnes už vím, že měl opět pravdu. Když se děje něco vážného, tak můžete téměř okamžitě „skočit do běžného vědomí“ a být schopen bez problémů dělat cokoliv co je potřeba. Opravdu to jde pokud je k tomu vážný důvod. Akorát že ono to na první pohled vypadá tak podivně nepravděpodobně, že?
