Tohle téma postupně vyvstalo během on-line rozhovorů o psychedelických a holotropních prožitcích. Jak je mým zvykem když si s někým povídám, tak jsem se i během těchto sdílení úplně stejně empaticky vciťoval do lidí jimž jsem naslouchal a nesnažil jsem se je nijak „směřovat” ani „zpovídat”. Prostě jsem je požádal, aby volně vyprávěli o svých zkušenostech a jen jsem je s nimi spoluprožíval. Nechtěl jsem je nijak odvádět od jejich skutečných prožitků nějakými mými dopředu vykonstruovanými otázkami… A aby nevznikla mýlka – mě jejich prožitky opravdu silně zajímaly, takže jsem se velice snažil je co nejvíce pochopit a spoluprožít. Proto leckteré sdílení bylo nakonec tak silné, že jsem se po něm cítil jako po tripu… Jeden rozhovor se takto uskutečnil i s ženou, která se věnuje rogeriánské terapii a ona poznamenala, že můj přístup se této terapii dost podobá. Dozvěděl jsem se od ní více o životě a díle amerického psychologa Carla Rogerse a když jsem si ho pak poslechl na YouTube, tak jsem se nestačil divit, jak moc jsem vnitřně souzněl s jeho myšlenkami. A to jsem to všechno slyšel opravdu poprvé…
Čím více jsem se o jeho terapeutických postupech dozvídal a zamýšlel se nad nimi, tím více mi docházelo, že mi synchronicita přinesla něco zásadního, čím je potřeba se více zabývat. A během čtení jeho knihy „On Becoming a Person” mi došlo, že tohle je odpověď na různé nesrovnalosti, které jsem vnímal ohledně psychoterapie prováděné prožitky ve stavech rozšířeného vědomí. Během práce na obou našich knihách jsem si totiž opakovaně uvědomil určitý problém v přístupu lidí k psychedelikům či holotropnímu dýchání. Obojí je totiž považováno za jakýsi „samospasitelný všelék”, jako že stačí prožitek a už léčba „nezadržitelně” jede… Ale já jsem si během let ověřil na sobě i na ostatních, že pokud se s prožitky z tripu či z holotropního dýchání dále nepracuje, pokud se doopravdy nezintegrují do osobních postojů a názorů, tak ale velmi snadno „vyšumí” a mají jen poměrně malý přínos.
Jenomže aby se integrace a tedy i změny vůbec rozjely, tak k tomu každý člověk potřebuje nějakou motivaci. Pokud ta chybí, pak se z tripů či holotropního dýchání stává časem jen rekreační wellness aktivita. Setkám se s přáteli, trochu „upustím vnitřní přetlak” ale jinak se jede více méně zase dál jako dřív. Jistěže nějaká změna se přeci jen časem dostaví, vždyť je řeč o silných hlubinných procesech, ale ani zdaleka ta změna nebude tak významná jako když na ní dotyčný člověk opravdu upřímně pracuje. A jak během sdílení poznamenala jedna terapeutka, praxe názorně ukazuje, že klienta neléčí nějaká „technika“, „postup“, „směr“ či „škola“, ale vždy správný vztah s terapeutem a tak i ona musí pracovat s lidmi velice individuálně a intuitivně.
U sebe jsem si opakovaně ověřil, že se mi nejlépe integruje právě formou psaní textů. Snažím se při nich o jakýsi dialog se čtenářem a to mě nutí k mnoha úvahám. A také o tématech opakovaně diskutujeme s mojí ženou a ona má opravdu silnou empatii, takže mě na ledacos upozorní. Rovněž bylo zajímavé, že při on-line sdíleních mi poměrně hodně lidí řeklo, že povídání se mnou pro ně vlastně bylo velice zajímavou formou integrace – když mi to všechno mohli říct a já je vyslechl…
Také jsem z rozhovorů měl dojem, že v řadě případů daleko lépe své prožitky zpracovali lidé, kteří popisovali, že v prvním nadšení po nějakém „epochálním tripu” podlehli svému „mesianistickému komplexu” a začali všem okolo vyprávět jaká je to úžasná léčba, jaké epické prožitky měli a že to určitě musí zkusit každý. Naopak ti, kteří „moudře mlčeli” se leckdy poněkud „vařili ve vlastní šťávě”. I když samozřejmě o svých prožitcích přemýšleli. Ale zjevně to nestačilo. I když si třeba i přáli vlastní změnu, tak se ale tak nějak hodně motali jen sami v sobě…
S několika lidmi jsem během sdílení hovořil i opakovaně, protože cítili silnou potřebu svěřit se s mnoha věcmi a později mi řekli, že jsem úplně první člověk, se kterým toto všechno takto intenzivně sdíleli a pochvalovali si, že jim to nesmírně pomohlo. A to se jednalo o inteligentní a zvídavé lidi, kteří o svých terapeutických a mystických prožitcích hodně přemýšleli a meditovali, ale zcela zjevně to pořád nebylo ono. Naopak, když jsem je s opravdovým zájmem vyslechl, tak teprve potom pocítili rozdíl ve svém nitru…
Stejně tak několik lidí při sdílení nadšeně hovořilo o ayahuascových retreatech v jižní Americe, při kterých měli dlouhý integrační rozhovor či více rozhovorů se šamanem, který jim věnoval hlubokou empatickou pozornost a oni říkali, že to bylo pro ně stejně důležité jako samotné tripy. A jeden člověk popisoval vícedenní seminář holotropního dýchání, při kterém probíhala opakovaná a velmi intenzivní sdílení prožitků a byl nadšený, že tahle sdílení pro něj byla pocitově mnohem přínosnější než jeho vlastní prožitky při dýchání. Ale když se pak účastnil jiných workshopů, které klasicky dělají jediné sdílení poslední den dopoledne, tak se cítil velice zklamaný a jaksi nenaplněný, protože toto sdílení bylo pro něj příliš krátké a z jeho pohledu až nějak zvláštně „odbyté“ a hodně neosobní, a stále měl pocit, že každý už myslel hlavně na cestu domů…
A když jsem toto téma diskutoval s jednou známou, tak se mi svěřila s velmi podobnými zkušenostmi. Prý se jí opakovaně stávalo, že po holotropním dýchání byla plná nadšení a odhodlání ke změně a měla vždy pocit, že se už už stane nějaký velký přerod, ale pak to vždy z velké části nějak “zapadlo” či “vyšumělo” a jak později pochopila, bylo to proto, že nikdo z jejího okolí se o její prožitky vůbec nijak nezajímal a tak si vlastně neměla o svých niterných procesech s kým pořádně povídat…
Až teprve když jsem já projevil zájem o vyslechnutí jejích zkušeností, tak se to z ní doslova vyhrnulo jako lavina a spustily se v ní změny, které předtím po každé holotropní zkušenosti vždy jaksi postupně usnuly a nenaplnily se… Jak doslova řekla – „celá léta se nic nedělo, dokud jsi nepřišel ty, ale ne jako terapeut, ale jako někdo, kdo mě opravdu vidí, komu na mě záleží, kdo chce, abych fakt žila sama sebe… dokud jsem neměla tu odezvu z vnějšku, tak mi to kvůli mě samotné nepřišlo důležité cokoliv dělat…. Asi jsem vnímala, že na mých prožitcích stejně nikomu nezáleží…”
A postupně se k tomu přidala i další podobná svědectví. Například jiná žena mi napsala – „Když jsme se seznámili s mým mužem, byli jsme oba hodně zranění z dětství. A já měla vždycky dar naslouchání, a on byl někdo, koho nikdy nikdo v životě neposlouchal. A tak začal mluvit, a povídal a povídal… Asi půl roku, vždy když jsme se sešli, prostě jen povídal a já ho s láskou poslouchala. Trvalo to asi půl roku, než se nějak vysytil, zjistil že vlastně už o sobě řekl všechno, co je důležité – a najednou mu blesklo, že vlastně on mi o sobě vysypal vše, a přitom o mně nic neví. A tak jsme to začali obracet a pro změnu začal naslouchat on mně, začal se učit poslouchat, protože jsem ho zajímala. A tak jsme si takto vzájemně velice pomohli.”
Jeden muž popsal něco podobného – při workshopu holotropního dýchání se mu žena, které dělal sittera, svěřila se svými hlubokými trápeními a potom, co se vyplakala a vypovídala, mu s nadšením a úžasem řekla, jak moc to pro ni bylo posilující, že ji takto se zájmem poslouchal, že cítila, že ho to opravdu zajímá. A i on si prý uvědomil, jak moc to pro něj bylo silné. A také mu došlo, že tohle pro ni mohl udělat jen proto, že on sám už z minula měl zážitek, že byl slyšen a pochopen někým jiným…
A tak se to všechno postupně poskládalo do kompletního obrazu. Jak píše Stanislav Grof, stavy rozšířeného vědomí jsou pouze „katalyzátor”, který nám umožní zviditelnit naše niterná traumata. Ale samy o sobě psychedelické či holotropní prožitky nestačí k vyléčení – s prožitky je nutno dále pracovat. Ale jak se ukazuje, ani nestačí o nich jen přemýšlet a meditovat. Je třeba je sdílet s někým, kdo je schopen je empaticky spoluprožít, s někým, kdo má o druhého člověka opravdový zájem… Možná, že to byla v minulosti vždy role šamanů či kněží. Možná, že původně „zpověď” byl dobrovolný akt s úplně jiným významem. Možná, že se jednalo o empatické terapeutické spoluprožití problémů dotyčné osoby ze strany kněze či šamana…
Rázem jsem si také uvědomil, že Stanislav Grof vlastně přesně toto dělá celý život. Z toho co jsem měl možnost číst v jeho knihách či vidět ve videích, jsem došel k závěru, že on má velice hluboký empatický zájem o prožitky lidí, které měli v tripech či v holotropním dýchání. A nový film „The Way of the Psychonaut” režisérky Susan Hess Logeais to podle mě také názorně ukazuje. Stana Grofa vždy velice zajímaly niterné procesy probíhající v klientech a projevoval hlubokou důvěru v samoléčící schopnosti každého člověka, což posilovalo úsilí jeho klientů o vlastní změnu… Jenže mám dojem, že on tohle všechno bral jako „samo sebou” a příliš to ve svých knihách nezdůrazňoval. A tak se u jeho pokračovatelů nyní dává důraz hlavně na správné provedení holotropního dýchání či psychedelického tripu ale o následném empatickém zájmu a pochopení ze strany terapeuta či facilitátora v době integrace prožitků se až tolik nemluví.
Ona ta empatie má svůj velký význam nejen při integraci ale i pro sitterování. Už v 60. letech 20. století americká psycholožka Betty Eisner, která se profesionálně věnovala psychedelické terapii, a se kterou se Stanislav Grof osobně přátelil, zdůrazňovala, že dobrý sitter musí mít především silnou schopnost empatie. Odborné vzdělání podle ní v praxi, kromě velmi specifických případů, nakonec ani zdaleka nemělo takový velký význam, jaký se mu oficiálně přikládal. A Carl Rogers psal něco velmi podobného o psychoterapii obecně – vzdělání a tituly a metody mají jen poměrný význam, je mnohem důležitější, aby terapeut projevil opravdový empatický zájem o klienta a jeho problémy a prožitky a také opravdový lidský zájem o jeho niterný vývoj a změnu…
A tak jsem konečně pochopil ten můj hlubinný dojem, že snaha nekriticky vnímat stavy rozšířeného vědomí jako „samospasitelný všelék” nás postupně může dovést jedině k dalšímu rozčarování. Protože rozšířené vědomí, ať už je navozené psychedeliky či holotropním dýcháním, nám pomůže problém jedině zviditelnit a znovuprožít. Ale pokud s tímto materiálem nebudeme dále pracovat, pak se žádné zázračné uzdravení nedostaví a psychedelické či holotropní terapie se pak mohou pro některé lidi časem změnit opravdu jen v rekreační wellness aktivitu.
Ale abychom s holotropními či psychedelickými prožitky mohli doopravdy dále pracovat, potřebujeme buď někoho jako velmi zkušeného empatického rogeriánského terapeuta, který má vlastní zkušenosti se stavy rozšířeného vědomí a nebo potřebujeme skupinu psychonautů či facilitátorů, v níž si tito lidé budou navzájem důvěřovat, bude mezi nimi fungovat pozitivní synergie a budou si díky tomu moci navzájem věnovat empatickou pozornost a opravdový lidský zájem. I americké hnutí „Anonymní alkoholici” funguje na podobném terapeutickém principu. Lidé zde sdílí svá traumata a problémy a nachází hluboké pochopení u dalších lidí ve skupině, protože všichni si prošli podobnými záležitostmi…
A tyto moje úvahy dostaly nedávno ještě jeden zajímavý podnět. Hovořil jsem s ženou, která dělá psychologické intervence. A v náročných měsících covidových lockdownů zjistila, že zvláště zdravotníci velice nutně potřebovali sdílet své pocity a prožitky s ostatními. Že prostě nestačilo, když si je pouze přebírali v sobě. Nutně potřebovali se někomu svěřit a potřebovali cítit zájem a podporu okolí.
Jak k tomu dodala jiná žena při jiném povídání, o potřebě verbalizace a jejím rozsahu by měl rozhodovat především klient. Protože ten sám nejlépe cítí co mu pomůže. Pokud terapeut zarazí klientovu snahu o verbalizaci prožitků, tak tím ale může poškodit celý terapeutický proces. I kdyby to dělal s těmi nejlepšími pohnutkami. Otázka verbalizace je obzvláště citlivá u těch lidí, kteří jako děti zažili přehlížení a nezájem ze strany rodičů. Když se nemohli svěřit se svými problémy a otázkami a nikoho to nezajímalo. Pokud terapeut u takových lidí odmítne verbalizaci, tak vlastně dál prohlubuje jejich trauma, že je nikdo nikdy nevyslechne.
Navíc někteří lidé přichází na různá řešení až když o problému hovoří. Nestačí jim o věci jen přemýšlet. Což je ostatně také princip brainstormingu. Carl Rogers ve svých textech obšírně psal o opakovaných rozhovorech se svými klienty a o dynamice změn, které u nich během času mohl pozorovat. A to je přesně to, co dnešní psychonauté při integraci hodně postrádají. Každopádně to chybělo řadě lidí s nimž jsem mohl hovořit při on-line sdíleních. A přitom by si to vlastně mohli mnozí z nich poskytnout navzájem…
