V dnešní době se doslova topíme v pandemii depresí. Hledáme různé nové léky, které by nám pomohly, hodně nadějí nyní vkládáme do psychedelik, ale je tu jedno ale. Je to takové zvláštní tabu okolo depresí. Jde o to, že jsem se mohl opakovaně přesvědčit, že někteří lidé si navozují deprese velmi aktivně svou vůlí. Poznal jsem to v minulosti sám u sebe, slyšel jsem to už i od několika jiných lidí, ale nejlépe to shrnula při on-line sdíleních jedna žena.

Řekla mi, že měla vždy pocit, že pesimismus a nespokojenost je „blíže k realitě“ a proto si obojí v různých chvílích aktivně celou svou bytostí navozovala a držela se toho. Zato optimismus a radost jí přišly „neobjektivní a nereálné“ a vlastně až „směšné a dětinské“. Měla obavu, že by byla ostatním za blázna, když by měla „dobrou náladu bez pádného důvodu“ a nebo byla „šťastná bez objektivní příčiny“. Pramenilo to z její výchovy. Rodiče jí prý v mládí opakovaně a vždy velmi důrazně vysvětlili, že „šťastná a spokojená“ se smí cítit jedině až když bude vystudovaná, až když bude mít dobrou práci, až když bude dobře vydělávat, až když bude mít vlastní dům, až když si koupí pořádné auto, až když bude mít v práci významné postavení… A dávali vždy najevo, že i oni ji ocení jedině až toho všeho dosáhne…

Bohužel příliš pozdě pochopila, že sami její rodiče takto žádného vlastního štěstí a ani uznání od svých rodičů nikdy nedosáhli. A také zjistila, že po všech těch letech „objektivního pesimismu“ už najednou nějak neví, jak se doopravdy upřímně naladit na ten „naivní, neobjektivní a bláznivý optimismus“. A vlastně se těch optimistických postojů vnitřně stále trochu obává, protože jsou přece „zcela nesprávné a nedospělé“. Zato pesimismus a deprese, ty jsou „objektivní a dospělé“ jak se patří… Ale jí to mnoho let nepřišlo nijak podivné, celá naše kultura je přece založená na „oslavování vítězů“ a „vyzdvihování dosažení“ a „vysmívání se lůzrům“… Až psychedelika a holotropní dýchání postupně změnily její pohled na celou tuhle situaci… Ale k jejich použití se odhodlala až když jí její mnohaleté „aktivní objektivní depresení“ dovedlo k pokusu o sebevraždu…

Nad otázkou, co jí tedy v minulosti vyvolávalo pozitivní a optimistické stavy vědomí, se chvíli zamýšlela a pak se rozpovídala o tom, že tohle například vždycky očekávala od partnera. Někdy si to na něm prý i dosti nevybíravě vynucovala. A nebo si dala dobré jídlo a nebo se podívala na nějaký film. A nebo jela na nějakou akci s přáteli či si koupila něco nového. Tohle všechno jí vždy alespoň na chvíli „navodilo“ pozitivní a optimistický stav vědomí… Opravdu jí ty vnější okolnosti onen šťastný stav vědomí „navodily“ a nebo si ho vyvolala ona sama, protože tyto vnější události vnímala jako „objektivně správný“ důvod k tomu, aby si tyto stavy vědomí mohla dovolit? Dnes už vidí, že si je opravdu vyvolávala sama…

A pak jsme si ještě povídali o tom, že děti a dospívající se umí dostat do veselé až extatické nálady zcela bez omezení. Ale časem se pak na ně postupně vrhnou dospělí a začnou je poučovat o tom, že takhle se nemohou chovat. Však sami později uvidí, že život je těžký, on je ten humor přejde a podobně… Tedy, depresivní dospělí, kteří se už vzdali „neobjektivních“ šťastných stavů vědomí ve prospěch těch „objektivních“ negativních a pesimistických, nyní totéž vnucují nové generaci… Všichni jsme takto byli „vychováni“ a „usměrněni“ a tak si mnozí už nedovolíme nějaký ten šťastnější stav vědomí. Nepřipustíme si ho kvůli hlubinné sebekontrole, vnitřnímu policistovi, který neustále hlídá „co by tomu řekli ostatní”, „co by tomu řekli rodiče”, „abychom nebyli za blázny“ či jestli „se chováme jak se od nás očekává“… A díky všemu tomu ukrutnému „objektivnímu, správnému a dospělému pesimismu a nespokojenosti“ se pak najednou divíme, že tu máme doslova pandemii depresí a různých strachů a fobií a točíme se v tom jak na kolotoči…

Je mi jasné, že toto všechno může vyvolat u některých lidí velmi negativní reakce. Leckdo může namítnout, že ale on přece nechce mít deprese a přesto je „má“. Takže co to tady blábolím o „aktivním navozování si depresí“… Problém je v tom, že lidská psychika je mnohovrstevnatá a naše povrchové denní vědomí je opravdu jen „povrchové“. Kdežto různá traumata a negativní programování způsobené výchovou obvykle působí hodně z hloubky. Sice o těch vrstvách většinou nevíme, ale to jsme také my…

A právě tyhle niterné postoje, se kterými si nedokážeme běžnými způsoby poradit, jsou zřejmě důvodem, proč mnoha lidem na deprese v dlouhodobém horizontu „nic nezabírá“. Jak by taky mohlo, když se k negativním postojům stále znovu a znovu aktivně vrací – byť třeba hluboko ve svém nitru. Proto i léčba těchto problémů musí jít stejně hluboko – což ale dokáží jedině psychedelika či holotropní dýchání…

Mimochodem, pokud jste příznivci Junga, zkuste si představit, kolik toho negativního programování a „aktivního objektivního pesimismu a nespokojenosti“ už asi stačilo proniknout do společného podvědomí lidstva a teď nás to odtamtud všechny zpětně ovlivňuje. Bude asi docela náročné to všechno tam v hlubinách napravit, až se do toho jednou v budoucnu konečně pustíme…